Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 29.1.2003
Svátek má Zdislava




  Výběr z vydání
 >POOHLÉDNUTÍ: Nepříjemnosti na zápraží a už i v domě
 >EKONOMIKA: Oživení světových ekonomik se nekoná
 >POLITIKA: Odchází prezident - státník, zvolme důstojného nástupce
 >MROŽOVINY: Irák, Osvětim, Munenori aneb etika násilí
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Průvodcem bez námahy
 >PSÍ PŘÍHODY: Máme doma nosála
 >AUTA: Právem dražšího
 >LIDŠTINY: Kalendář starý 32 000 let?
 >FILM: Rozhovor s Benjaminem Tučkem - řežisérem filmu Děvčátko
 >HISTORIE: Když povstali -Boxeři- (část 5.)
 >EVROPSKÁ UNIE: Nebudeme druhořadými členy - budeme až ve třetí řadě
 >HISTORIE: Vše už tady bylo, anebo ne?
 >POLITIKA: Václav Klaus - zázrak a balvan české politiky
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů
 >EKOLOGIE: Lesy krajům?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  
 
29.1. FILM: Rozhovor s Benjaminem Tučkem - řežisérem filmu Děvčátko
Ondřej Stratilík

Rozhovor s Benjaminem Tučkem

 

Proč se Váš filmový debut jmenuje právě Děvčátko? Jde o náhodnou volbu nebo vystihnutí postavy Emy v dnešním světě?

 

Děvčátko není tak frekventované slovo, navíc obsahuje citový náboj, a každý si proto rozmyslí, než takhle někoho osloví. Děvčátko je docela vzácné, křehké a něžné. A líbí se mi na něm i jistá ironie, daná souvislostí s naším příběhem – filmová Ema už není žádná školačka, film je navíc i o její matce, takže děvčátko vyjadřuje určitý aspekt ženství, složitě řečeno.

 

 

 

Z jakého důvodu jste si vybral právě prostředí “periferie”? Jde o vzpomínky, vlastní vztah k těmto místům, …?

 

Vyrůstali jsme s bratrem, který je producentem filmu, na pražském sídlišti. Kameraman bydlel o dvě ulice dál. Takže prostředí “panelákové periferie” je mi celkem blízké. Postavy filmu se navíc potýkají s velkou vnitřní samotou – každý se cítí osamělý, ale nikdo neví, co s tím má dělat. Sídliště jako stroj na bydlení je dost absurdním prostředím, kde samota bují přímo uprostřed domů plných lidí, a dostává až nadrealistický rozměr. Nešlo nám ani tak o realistický obraz současného sídliště, ale spíš o pocit z něj, z té pestré neonové džungle, plné průvanu, kde se můžete ztratit a nikdo vás nenajde. Proto jsme film točili hlavně v noci a v zimě.

 

Nemyslíte si, že film si najde své diváky až po vánočním shonu?

Doufám, že si diváci najdou náš film, Vánoce nevánoce. Děvčátku je třeba jít trochu naproti, věnovat mu pozornost, a ono se pak odmění. Zimní období je přiměřené náladě filmu. Kdo má po Vánocích depresi, Děvčátko mu přijde vhod.

 

 

Mohl byste nám trochu přiblížit techniku, s jakou se film natáčel? Slyšel jsem, že jde o jisté unikum.

Točili jsme na formát HDTV systémem CineAlta, což je video s vysokým rozlišením, prakticky nejcitlivější digitální záznam současnosti. Výsledný film je přepsán laserem do filmové suroviny, a běžný divák v kině si ani neuvědomí, že film vznikal jinak než klasicky. Pro srovnání, George Lucas takhle natočil druhou sérii Hvězdných válek. Děvčátko samozřejmě není žádná přehlídka trikových dovedností, ale dodatečných úprav je tam přeci jen dost – snažili jsme se, aby všechny vycházely z příběhu a dotvářely náladu a pocit z filmu, nikoliv aby z něj trčely. Mohli jsme využít všechny přednosti počítačové postprodukce, aniž bychom ztráceli kvalitu obrazu. Film je díky HDTV asi o 4 miliony korun levnější, než kolik by stál na 35 mm formát. Ale zdůrazňuji, že volba videa musí vycházet z natáčené látky a z její stylizace, historický velkofilm by takhle rozhodně točit nešlo – zatím. Je jen otázka času, kdy nějaká armáda uvolní na komerční trhy ještě citlivější čip… Dnes představují nuly a jedničky HDTV jednu z alternativních cest, jak zhmotnit sen, a o to vlastně v kinematografii jde.

 

 

Dokážete film charakterizovat?

Děvčátko je melodrama ze současnosti, smutná červená knihovna. Je o samotě, hledání lásky a nikdy nepoznaného otce, manžela, milence…někoho, na něhož je spolehnutí. Ema i její matka řeší společný problém, obě hledají chlapa. Ema do svých krátkých známostí projektuje nepoznané rodinné štěstí, matka zase nechce vzdát boj s přibývajícími léty. Neskončí to vesele.

 

 

A jde spíše o komedii nebo jste se snažil i trochu tu rozjařenou postavu Emy trochu “uzemnit”?

Ema je klíčem k filmu, skrz její postavu nazíráme příběh, její perspektivou je vyprávěný. A protože Ema je smutná i veselá, chvíli fracek i okouzlující děvče, je takový celý film. Děvčátko něžný spratek. Svět sklíčkem kaleidoskopu. Jak s ním otočíte, takový obrázek uvidíte.

 

 

V čem si myslíte, že je film aktuální? A snaží se vůbec Vaše dílo o aktuálnost?

Aktuální je možná tím, že na nějakou aktuálnost nepomýšlí. Snaží se vyprávět spíš metaforou, zobrazuje obecnější téma…hledání lásky, štěstí, rozpad rodiny, to jsou obecně platná témata, jen situovaná na současnou periferii. Samota, zábava, sex, nuda, zasazené do odpovídajících kulis.

 

 

 

Při premiéře jste mi s ironickým úsměvem na tváři odpovídal, že jste chtěli, aby se Děvčátko pobilo s Harry Potterem. Není na tom ovšem něco k přemýšlení? Neztratí se Váš příběh v plejádě zahraničních “velkofilmů”?

Ztratí se těm divákům, kteří už nevnímají filmy jinak než jako součást víkendového nákupu. Děvčátko nemůže konkurovat reklamou ani rozpočtem, dokonce i na naše poměry jsme nestandardně levný film. A nenabízíme žádnou třeskutou zábavu, spíš křehký, nepříliš užvaněný film plný hudby…no, uvidíme. Věřím, že Děvčátko může v kinech nenápadně fungovat dost dlouho, ale druhý díl zatím nechystáme.

 

 

Jaká je podle Vás situace českého filmu u nás a v zahraničí?

Na první pohled se zdá, že se u nás pořád točí nové filmy. Problém ale spočívá ve velikosti trhu, na kterém si pak filmy konkurují, často a absurdně během jediného měsíce…Český filmový trh je tak malý, že až na velmi vzácné výjimky filmy nepřitáhnou do kin tolik diváků, aby se vůbec dalo mluvit o jejich rentabilitě, natož o jakémkoliv zisku, který by generoval další projekt. Což vede k podvědomé opatrnosti, sázkám na jistotu. Je to logické, film je drahý špás…na druhou stranu, každý hlavní proud potřebuje alternativu. Bez ní stagnuje.

Většina českých celovečerních filmů je závislá na dvou hlavních subjektech – příspěvku Státního grantu pro rozvoj české kinematografie, a na účasti České televize. Televize poskytuje kromě peněz i věcné plnění, a protože disponuje technikou, kapacitami, laboratořemi, poměrně výhodně získává dlouhodobá práva na vyrobené filmy. Grantová komise se zase zoufale snaží rozdělovat omezené prostředky, aby aspoň umožnila “nastartovat” jednotlivé projekty, i když zdaleka nemůže zaplatit jejich vznik. Přijetím nového zákona by se změnil i systém příspěvků do grantu, ale všechny naše televize se jakéhokoliv procenta svých zisků z reklam patrně nikdy nezřeknou. A jedna koruna z každé prodané vstupenky díru do plátna neudělá. Jistá šance tedy spočívá v průniku na evropský filmový trh, ale - kolik diváků u nás přijde na dobrý švédský nebo německý film? Nakonec jde vždy o obchod, a tedy o schopnost obstát v konkurenci větší, než je ta domácí. A těžko říci, jestli systém grantů Evropské unie něco výrazně změní. Situace se navíc mění šíleným tempem – vždyť to není tak dlouho, kdy začala vysílat komerční televize, která odsála diváky z kin, dnes jsou v módě multiplexy, jež převálcovaly jednosálová kina, a už se rozmáhá fenomén domácího kina, filmy je navíc možné pirátsky stáhnout na internetu, staví se první tří- rozměrná kina… Diváci si pořád víc zvykají na ten směšný, komerční vzorek filmů, které se u nás promítají v běžné distribuci, a zapomínají, že devadesát procent filmů, které na světě vznikají, nikdy neuvidí. Jejich obrázek o světové kinematografii je pak dost nepřesný, a z něj plyne, bohužel, i trochu vyšinuté vnímání českých filmů v kontextu, který je chybný. Vstupenky jsou navíc tak drahé, že pro normální rodinu představuje návštěva multiplexu pořádný zásah do peněženky. A art kina, která se snaží svojí dramaturgií vytvořit alternativu, živoří, pokud vůbec město má prostředky a hlavně vůli takový druh kina udržovat.

 

 

Můžete zhodnotit, jak probíhala spolupráce s “letcem” Ondřejem Vetchým? Neomezovala ji právě skutečnost, že Ondřej hrál hlavní roli ve filmu Tmavomodrý svět?

Mezi herci našeho filmu, kteří jsou velmi dobří, jen ne tak mediálně známí, představoval jedinou skutečnou hvězdu. Ale jemu je tento aspekt “slávy” naštěstí úplně fuk, a nám díky tomu mohl být taky. Dost jsme spolu o filmu přemýšleli, mluvili o jeho roli, a snažili jsme se vytvořit postavu, která ve filmu moc nemluví, příliš toho na sebe neprozradí, a přesto vás zajímá…A Ondřej je herec, který nese tajemství. Jeho roli taxikáře pro opilce jsme si představovali jako metaforu, vždyť Rychlá želva je takový moderní Chárón, který převáží a nakonec i odváží lidi. Jako Krysař. Je to výrazná a důležitá postava, která v sobě nese tajemství i Eminu naději. Na setkání s otcem, nebo s milencem… Přes všechnu tu samotu a mlčení nás musí zajímat až do konce. Ondřeje zaujal scénář, pečlivě se mnou upravoval vlastní dialogy, a pracoval víc než jako profesionál. Takže srovnávání s postavou v Tmavomodrém světě nás ani nenapadlo. Spíš jsme myslel na film Dům pro dva, ale to už je dávno…Děvčátko byl prostě další film, do kterého se Ondřej rozhodl jít, byť s rizikem, vždyť jsem Děvčátkem debutoval, a dělal to naplno. Spolupracoval s naší Dorotou, pomáhal jí, byl si vědom toho, že když jeho spoluhráč hraje dobře, on bude hrát taky dobře. To bylo moc dobré zjištění, že kope za film, ne za sebe.

 

 

Když jsme u těch herců. Myslíte si, že si diváci (vesměs ti mimopražští) při pohledu na Pavla Kikinčuka za volantem vozu, kterým právě přejel ženu, vybaví studenta zemědělské školy z Troškovy komedie Slunce, seno, jahody?

To si myslím uvědomí jen filmů znalí diváci s postřehem a pamětí. Ale je zvláštní, že herec, který bez problému zvládá rozdíl mezi divadelním a filmovým herectvím, není příliš obsazován. Na druhou stranu, neokoukaných a přitom dobrých herců není tolik, což se nám hodilo. Třeba Dana Batulková, filmová manželka Pavla Kikinčuka, hrála snad naposledy ve Vrať se do hrobu, Slovenka Jana Hubinská zase v televizní Zdivočelé zemi, a Tatiana Vilhelmová hraje poprvé ve filmu mladou matku, i když svobodnou.

 

 

Chtěl jste spolu s uvedením Děvčátka uvést do povědomí lidí jména herců, kterým se zatím kamery filmových režisérů vyhýbaly?

Samozřejmě jsem měl chuť najít pro postavy filmu herce, kteří nejsou příliš mediálně proslulí. Práce režiséra hraných filmů ostatně z velké části spočívá právě na přesném obsazení. A my toužili po civilismu, který bude stát v kontrastu k vizuální stylizaci filmu, po hercích, kteří nejsou moc okoukaní. Navíc je to zábava i vzdělávání, objíždět všechna možná divadla v republice…O postavě Emy nebylo pochyb. Od začátku bylo jasné, že musíme někoho objevit, a v téhle věkové kategorii to naštěstí ještě pořád jde. I když Dorota Nvotová už filmovou zkušenost měla, za herečku se nikdy nepokládala. A nám šlo víc o duševní spřízněnost s postavou. Nechtěl jsem, aby něco hrála, předstírala, spíš jsem hledal Emu jako originál, který by se blížil mé představě, případně ji vylepšil. Dorota je v civilu muzikant. A volba, že Emu a její matku budou hrát Slovenky, padla až při tom relativně dlouhém hledání, ve scénáři to takhle nebylo.

 

 

Co nového přinesl Váš film do kinematografie? V čem je originální?

To ať posoudí diváci a novináři. Možná jsme se pokusili vyprávět jinak, než bývá u nás běžně zvykem, snad klademe na diváka trochu větší nároky, ale to uvidíme až s odstupem, za pět, deset let. Třeba i pak bude film někoho zajímat a snad i bavit.

 

 

Co stálo za výborným výběrem hudby? Nemyslíte si však, že je v současnosti jistou módou, umístit na soundtrack nahrávky jednoho určitého druhu skupin?

Chtěl jsem podpořit atmosféru filmu, ve kterém se moc nemluví, věci zůstávají nedořečené a postavy mají tajemství. Hudební skladatel Ivo Heger napsal hlavním postavám kompozice, jejichž motivy navozují kontinuitu, táhnou se filmem jako tenká nit, proplétají se a zase rozplétají, jako stopy těch lidí ve filmu. V kontrapunktu k velmi jemné, až ambientní komponované hudbě pak stojí skladby kapel, které mám rád, a jejichž písničky se mi zdály vhodné pro vyslovení Eminých nálad, tužeb a zklamání. Myslím, že hudba dává filmu jednotnou náladu, i když výběr kapel je pestrý – od Ecstasy Of Saint Theresa z roku 1993, přes Ohm Square, Floexe, Penery strýčka Homeboye, k městskému country a Atlantidě Mira Žbirky. Soundtrack už je na světě, vydaný Warner Bros. Móda to snad bude, až si soundtrack koupí hodně lidí.

 

 

A zase naopak. Myslíte si, že když jste poskytl místo interpretům jako P. S. H., Floex, tak jim to může určitým způsobem pomoci?

Hudba Děvčátka je poměrně okrajová záležitost, a proto věřím, že stejně tak jako muzika pomáhá filmu, film pomůže téhle muzice.

 

 

Nemáte dojem, že kdyby u filmu byla naprosto jiná hudba, změnilo by to i tvář samotného příběhu?

Vaše otázka jen potvrzuje význam, který jsme přikládali celkové zvukové – nejen hudební – koncepci. Se zvukařem Jakubem Čechem jsme Děvčátko budovali na atmosféře a pocitu. Každý detail je podstatný, s něčím souvisí, někam odkazuje, pohrdáme samoúčelnými cingrlátky, a místy jsme volili ticho jako tu nejpůsobivější hudbu. Práce se zvukem a hudbou si velice vážím, byla to piplačka a dobrodružství.

 

 

Můžete nám říci trochu více o novém filmu Mistři?

V letech 1999 –2000 jsme s režisérem Markem Najbrtem a grafikem Robertem Geislerem připravovali pro Českou televizi dvě série mystifikačních dokumentů Kinetická encyklopedie všehomíra. Když tahle práce skončila, začali jsme společně psát operu na téma fenoménu

hokej a jeho význam pro tuhle zemi. Postupně se nám z toho vyvinul filmový scénář, který dostal spoustu dalších rovin. Nyní jsou Mistři o lásce, nezaměstnanosti, iluzích a hokeji, zjednodušeně řečeno. Je to příběh ze současnosti, z rozvrácené vesnice kdesi v Sudetech, o lidech, jimž v jejich životní beznaději na mizivý okamžik svitne naděje a zjeví se hokejisté, kteří ale jako iluzivní přízraky obkličují vesnici, a nepřinášejí nic dobrého…Věříme, že získáme grant a podaří se nám nastartovat realizaci, přičemž Marek Najbrt bude film režírovat.

 

 

Moc Vám děkuji.

 

 

Autor: Ondřej Stratilík

 




Další články tohoto autora:
Ondřej Stratilík

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: