Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 31.1.2003
Svátek má Marika




  Výběr z vydání
 >BURIANOVA KULTURNÍ OZDRAVOVNA (5)
 >OHLAS: Ani Rada ČT mi nemůže dát oprávnění, abych vyhodil bezmála tři milióny oknem
 >FEJETON: Virtuální nezaměstnanost
 >FILM: S prezidentem v pracovně, v ložnici, v kostele
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Pásek ve stylu cesta bez návratu
 >PSÍ PŘÍHODY: Dnes jsem Bartovi přidal do Propeska trochu čerstvého
 >KANADA: Warning! Kuřáci, bojte se!
 >ŠKOLY: Z Havla bude pomůcka
 >GLOSA: Naši vojenští chemici v Kuvajtu chladně a bez emocí.
 >POSTŘEH: O pyžamokošili
 >MEJLEM: Ohlasy a názory na volbu prezidenta
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů
 >ZE ŽIVOTA: Prima den s Oskarem
 >ZDRAVÍ: Pitný režim
 >GLOSA: Protimluvy ministra Sobotky

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Film  
 
31.1. FILM: S prezidentem v pracovně, v ložnici, v kostele
František Schilla

Nad názvem článku se zřejmě většině čtenářů vybaví Pražský hrad. Zde máme ovšem primárně na mysli Bílý dům. Jeden z někdejších "domácích pánů", Lyndon Johnson, učinil po nástupu do funkce amerického prezidenta něco hodně neobvyklého - nechal své nové působiště a bydliště tajně prošpikovat nahrávacími zařízeními ! Kilometry a kilometry "prezidentských" magnetofonových pásků z let 1965 až 1968 zpracovali v letech 1992 až 2002 filmaři. Tak vznikl film PATH TO WAR (CESTA DO VÁLKY), podle mého názoru jeden z nejpozoruhodnějších filmů, jež lze zhlédnout na letošním filmovém festivalu Febiofest.

"Plošně" nahrávat vlastní soukromé i pracovní rozhovory nechal Johnson původně z toho důvodu, aby pro historiky zdokumentoval prosazování jedinečného, směle koncipovaného programu Great Society (zaměřeného především na odstranění chudoby a přetrvávající rasové diskriminace). Místo toho zdokumentoval především vlastní sestup a pád - z postavení nejoblíbenějšího amerického prezidenta v dějinách do pozice prezidenta neoblíbeného. Více než program Great Society poznamenalo nakonec jeho prezidentství něco úplně jiného, totiž válka ve Vietnamu. Filmaři po letech (kdy byly dotyčné materiály odtajněny) podle vlastních slov objevili takřka dokonalou antickou tragédii s fascinující hlavní postavou. Byla to taková "síla", že ani nemuseli cokoli přibarvovat; stačilo - vyjádřeno poněkud zjednodušeně - přesně zrekonstruovat historii (mezitím zasutou a zamlženou žurnalistickými schématy a obecně rozšířenými klišé) za přispění vhodně zvolených herců.

Ti, kdo film na Febiofestu zhlédli či ještě zhlédnou, mi snad dají zapravdu v tom, že "dobrá věc se podařila" (až do takových detailů jako je rekonstrukce hádek prezidentského páru). V britském herci Michaelu Gambonovi se dostalo postavě prezidenta Johnsona strhujícího ztvárnění - s nezbytnou johnsonovskou robustností, rétorstvím i texaskou hrubozrnností. (Film se promítá pouze v anglickém znění; lze si vypůjčit sluchátka pro simultánní tlumočení do češtiny. Pokud se tlumočníkovi, jehož služeb jsem nevyužil, podařilo přeložit všechny Johnsonovy texaské průpovídky, pak klobouk dolů !) Divák je zhruba na tři hodiny prakticky přenesen do Bílého domu druhé poloviny šedesátých let, aby jakoby v atmosféře "přímého přenosu" spolu s neúprosnou kamerou asistoval zápasu a martyriu zásadového a poctivého (byť méně pružného) člověka a politika !

Úvodem zmíněné asociaci mezi Bílým domem a Pražským hradem a porovnávání jednotlivých momentů a aspektů "prezidentování" tam či onde se řadový český návštěvník letošního Febiofestu sotva ubrání. Pochopitelně. Vždyť film režiséra Johna Frankenheimera a scénáristy Daniela Giata k nám přichází zrovna v době veřejné diskuse o státnickém odkazu Václava Havla a o možných "kvalifikačních předpokladech" Havlova nástupce, diskuse ve zjitřených záchvěvech opakovaně nastavované a "ohřívané". Nelze-li se srovnáním ubránit, pak ovšem, nemají-li mít charakter notně zkratový, je třeba je alespoň ukáznit.

Poukažme tedy na nejpodstatnější rozdíly, dané objektivně. Především jde o rozdíly ústavněprávní. Spojené státy mají prezidentský systém, zatímco Česká republika nikoli. (Český prezident rozhoduje nezávisle na vládě pouze v pravomocech, jež jsou úplným výčtem vymezeny v článku 62 naší ústavy, jinak je skutečně nejvyšším orgánem výkonné moci vláda.) Dále zde jsou rozdíly historické. Johnson vykonával prezidentský úřad pouze jediné volební období a vykonával jej v jedné ze dvou supervelmocí ve druhé polovině šedesátých let dvacátého století, tedy v době tzv. studené války. Identifikovat ve filmu o Johnsonovi určité podněty obecnějšího významu, a zejména porovnávat některé momenty a aspekty "prezidentování" v Bílém domě a na Pražském hradě lze smysluplně jenom při stálém respektování objektivně daných specifik (z nichž jsme velmi schematicky nastínili výše pouze pár nejzákladnějších).

  Z obecně relevantních momentů je snad nejvýznamnější to, že historická "pravda o Johnsonovi" podle filmu byla a je objevem pro naprostou většinu obyvatel USA včetně samotných tvůrců filmu. Žijeme zkrátka v "mediálním věku" - v Americe jako v Česku ! Sebejalovější klišé, jež jeden publicista opíše od jiného, lidi posléze může ovlivnit víc než komplikovaná a neučesaná pravda. To platí nejenom pro obecně rozšířenou představu o roli Johnsona v americké historii, nýbrž i pro diskusi o státnickém odkazu Havla a o budoucím Havlově nástupci. (Proti obecně rozšířenému klišé o jakési údajné tradici "masarykovsko-havlovské" upozorňuje profesor Václav Pavlíček, přední odborník na ústavní právo, na to, že prezident Havel v pojetí české státnosti navazoval spíše na tradici druhé - tj. pomnichovské - republiky.)

  Z toho, že Johnsonovy magnetofonové pásky přes nános černobílých zjednodušení nakonec přece jen promluvily, a to s nebývalou silou, si může filmový divák odnést také jedno zásadně pozitivní, povzbuzující konstatování. Jak vidno, pověstný "vysoký rozpočet" pro vytvoření filmu (celovečerní film má v USA v průměru asi pětkrát vyšší rozpočet než v Evropě) lze využít i k něčemu smysluplnému. Tvůrci filmu PATH TO WAR látku zpracovávali jedenáct let. Z vysokého rozpočtu na film by se dalo deset let čerpat převážně na "pařby" po barech, a jedenáctým rokem něco narychlo "spíchnout"; tak tomu ovšem v daném případě jistě nebylo. (Méně odpovědným způsobem pohříchu čerpal britský historik John Keene řadu let granty na vnějšně srovnatelný literární opus, který u nás vyšel v roce 1999 pod názvem "Václav Havel.Tragédie v šesti dějstvích". Dopadlo to samozřejmě bledě.)

Prezident je ve filmu zachycen v průsečíku pracovních i rodinných vztahů. Lidé, s nimiž komunikuje a podle jejichž rad se řídí, za změněných okolností postupně opravují a mění své názory, v konečném součtu i o sto osmdesát stupňů. Část Johnsonovy tragédie spočívá právě v tom, že na změněné okolnosti reaguje poněkud jiným, "prezidentským" stylem a tempem. (Typická v tomto ohledu je scéna ke konci filmu, kdy Johnson na jednoho ze svých nejvěrnějších lidí křičí: "Jak to, že mi dnes radíte pravý opak toho, co jste mi radil před dvěma lety ?!" Poradce odpovídá: "Protože situace se změnila." - Divák cítí, že pravdu mají oba; zároveň však z pozdějšího vývoje ví, který z obou mužů to před veřejností "odskáče".) Ve více epizodách je názorně osvětleno pravidlo, které zřejmě platí v oblasti politiky obecně: K případnému úspěchu se rád hlásí kdekdo (po pěkném prezidentském projevu se tu dokonce gratuluje rovnou tomu či onomu poradci jako domnělému autorovi projevu, přičemž prezident se automaticky považuje za pouhého interpreta projevu), případný neúspěch všichni připisují tomu, kdo momentálně zastává viditelnou funkci, úřad, a zůstává pro tyto účely "na ráně". (Zde si český divák uvědomí, že prezident Havel byl dost výjimečný v tom, že prezidentské projevy si koncipoval a psal výhradně sám. Rovněž k Havlovu prezidentování ovšem patřil rozměr dialogický, konzultační.)

Ke vztahům, v jejichž průsečíku se nachází americký prezident, patří v neposlední řadě Johnsonův vztah k Bohu. Bez zachycení zcela osobního prezidentova modlitebního zápasu by film tohoto typu nebyl úplný.

Díky organizátorům desátého ročníku Febiofestu, že divákům v Praze, Brně, Ostravě i na Slovensku v dnešní uspěchané době umožnili zhlédnout Frankenheimerův pozoruhodný film, za nímž je jedenáct let řemeslně poctivé práce !




Další články tohoto autora:
František Schilla

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: