Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 10.2.2003
Svátek má Mojmír




  Výběr z vydání
 >MÉDIA: Potřebuje Česká televize služby poradenských firem?
 >ŽIVOT: Smíření?Chucpe!
 >POOHLÉDNUTÍ: Voda více či méně žádaná
 >IRÁK: Hodina dějepisu a morální filozofie
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Uklízecí víkend
 >PSÍ PŘÍHODY: Možná seladon, možná hulvát, kdo ví...
 >GLOSA: Staré dobré časy
 >POLEMIKA: Pravda o Fukuyamovi
 >FEJETON: Dopis začínajícímu kritikovi
 >KULTURA: Orfeus v podsklepí aneb zábava nemusí znamenat pitvoření
 >KULTURA: Smradlavá rutina
 >KNIHA: Války v souhvězdí Nova
 >NÁZOR: Přímá či nepřímá volba prezidenta
 >ILAN RAMON: Deník bombardování Bagdádu
 >POSTŘEH: O usínání

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Literatura  
 
10.2. FEJETON: Dopis začínajícímu kritikovi
Alex Koenigsmark

Píšeš mi, milý Františku, že už ti brzy bude sedmnáct let a rozhodl ses stát se kritikem, jelikož máš velice rád umění, přímo je miluješ, jenže ti nejde ani kreslení, ani psaní a nemůžeš se nějak naučit noty, o tanci a zpěvu nemluvě. No, nevím, jestli ve tvém věku pomalu není pozdě a je-li sama láska k umění ten pravý důvod, ale… Je to velmi odvážná volba, gratuluji ti.
Být kritikem však není jen tak a na počátku ti proto poskytnu úvahu mého zvěčnělého přítele Zdenka Podskalského, člověka, který mi občas velice chybí. Zdeněk napsal:
"Jsou kritikové, kteří mají neobyčejně těžkou pozici. Jsou blbí. Naučili se využívat této vlastnosti k měření hodnot. Dobré je, co ne-chápou, špatné, co chápou. Není to špatné měřítko a v mnoha přípa-dech přináší užitečné rezultáty. To není ironie: kdyby to dělali naopak, bylo by to mnohem horší. Nesnáz je pouze tehdy, když mají rozpoznat nenáročné v nesrozumitelném a náročné ve srozumitelném. Tam se beznadějně pletou."
Těchto vlastností se naučili využívat i jiní. Tak kdysi fungovalo Rudé Právo - když jeho věhlasný Jan Kliment něco pochválil (zlé jazyky říkávaly jeho rubrice "Viděno skleněným okem"), každý hned věděl, že se jedná o úplnou blbost a že se na to chodit nemá a naopak. Sprostá až negativní kritika v Rudém Právu bývala nejlepší reklamou. Já takto již léta používám Jana Rejžka a zatím nám to stoprocentně vychází. Čili - především musíš v kritice najít sám sebe.
Víš, Františku, být kritikem je opravdu nelehký úděl. Možná nejtěžší je ta samota. Být sám je samozřejmě údělem každého velikého ducha, ale samota kritikova je ta nejstrašnější, podobná samotě Prométheově… Takový kritik visí na skále osamění, diváci mu svým nevkusem klovou játra a sotva se článkem zhojí, nastává mu nové utrpení. Jen málokterý kritik je pochopen. Nedávno jsem se soucitem četl od jedné kritičky povzdech nad tím, jak jí rval srdce pohled na skandovaně tleskající přeplněný sál. To raněné srdce, osamělé a deprimované nad takovou hrůzou, jakou předtím popsala… Básníkovi či malíři se stane, že mu za života nikdo neporozumí, ale pak je objeven a oslavován - kritikovi se to stát nemůže.
Jak říkává herec Miroslav Donutil, je kritiků asi sedmnáct a diváků desetitisíce. Budeš se muset smířit s ponurou zkušeností, totiž, že ti hloupí a samolibí umělci dávají zpravidla vypočítavě přednost tomu většímu počtu, tj. divákům a kritiky až na výjimky nemají rádi, ti slabší z kritiků pak začnou nenávidět umělce a přes ně i to celé umění, o ano, to, které, jak mi píšeš, tolik miluješ. (Mimochodem, hnidopiši by ti vyčítali, že ve slově "miluji" používáš tvrdé y.)
Nepodlehni tomu. Žil bys v trvalé frustraci a to nedělá dobře žaludku ani játrům. Oboje budeš jako kritik potřebovat - a silné. Pamatuj si proto, milé dítě, že je třeba tvorbu jako takovou nikoliv nenávidět, ale prostě jen - i když se něco nepovede, přesto je to tvorba, víš? - k ní přistupovat a priori jako k něčemu trestuhodnému. Každý pokus sestavit představení, napsat knihu nebo namalovat obraz budiž pro tebe v první řadě troufalost a drzost, jež musí být okamžitě pranýřována. Staň se četníkem kultury. Neboj se… Víš, je to především mnohem jednodušší, než všechny ostatní cesty, o nichž se ještě zmíním.
Věz však, chlapče, že tebou zvolené poslání přináší nejen samotu, ale také odříkání. Bohatého kritika jsem ještě nikdy neviděl a nejspíš ani neuvidím. Dělat tu práci svědomitě je navíc velmi namáhavé a nevděčné.
Budou ti totiž namlouvat mnoho nesmyslů. Budou ti tvrdit, že toho musíš především velice mnoho nastudovat, dále, že kritika je především služba umění a kultuře, že na prvním místě je tvorba a tvůrci a kritici jsou jejich doprovázeči a vykladači a proto že musíš znát celé dílo kritizovaného spisovatele i jeho interpretace od jiných, anebo, půjde-li o divadlo, že by skutečný kritik měl před napsáním kritiky přečíst původní text, pokud je přeložený, nejlépe i originál, aby věděl, jak vypadal před zásahem inscenátorů, potom si prostudovat inscenovanou verzi, shlédnout premiéru a nejméně dvě další představení a pokud možno všechny alternace. Na to se ovšem vykašli. Nevěř, nevěř, jde o stejnou hloupost, jako když Konstantin Sergejevič Stanislavskij řekl, že není malých rolí. Možná že není, ale… Je prostě lepší hrát velké role - a ty malé ať si hraje Konstantin Sergejevič Stanislavskij sám.
Naopak, musíš vždy vycházet za prvé z toho, že je to přesně obráceně, že tobě nejde o to, jaká je nějaká pitomá kniha či inscenace opravdu, ale aby se o tobě vědělo, že jsi opravdu zlý. Jen obávaný kritik má váhu!
Tvým východiskem budiž za druhé, že záleží jen a jen na osobě autora. Nenech si namluvit, že takto kádroval autory naposledy jistý Ždanov. No a co? Quod licet Jovi, non licet bovi - a ty rozhodně nejsi Joviš… Jen obávaný kritik je pánem těch škrabáků, mazalů a vrzalů, drákulou v hradu umění! Attilou, bičem božím!
Za tuto nádhernou roli bohužel musí kritik občas zaplatit. Ano, na světě není nic zadarmo… Smiř se předem s tím, že na kritiky každý nadává - tedy skoro každý. Při tom jsou to až na malé výjimky osobně, nepíší-li zrovna nebo nemluví, docela laskaví lidé a dá se s nimi vyjít. Na to, že jsi vlastně v jádru hodný chlapec a večer v pokojíku sám často pláčeš, však nesmí přijít nikdo!
Vyvaruj se také zbytečných osobních setkání s kritizovanými umělci. Stále častěji se dnes přihází, že kritizovaní umělci kritikům nejen nadávají, ale rovnou kritiky bijí. Každou chvíli dostává některý kritik přes hubu nebo do nosu, jednoho kopli na fotbale do moudí a jiného dokonce hodili v Karlových Varech do bazénu v oblečku i s aktovčičkou a ještě se mu posmívali, když naříkal. Anebo to byl tentýž? Není to nic chvályhodného, bít lidi, chlapče, není, ale facka, ač není argument, bolí. Stýkej se proto jenom s jinými kritiky, kde ti pár facek rozhodně nehrozí. Posílej jim k narozeninám květiny, zvi je na skleničku a kupuj jim mýdlo, které je, jak se zdá, pro většinu z nich málo známým a těžko dostupným artiklem. Anebo se mýdlu také vyhni - jak správně napsal filozof Antonín Kosík, pro českého kritika nejdůležitější je držet partu.
Na názory těch jiných kritiků ovšem v žádném případě také nedej. To by ses mohl také zbláznit. Vždyť se - ačkoliv se všichni snaží držet partu - skoro nikdy nedokáží ani předem domluvit, krom nepsané dohody, že co autor, to lump. Co by sis počal s názory jiných, napíše-li první kritik, že inscenaci zničil režisér, zatímco scénář je svižný, druhý, že výborná režie nemohla zachránit nudný text, třetí, že je scénář zbytečně přehlcený fakty a čtvrtá, kritička, že je až moc zábavný, ale trestuhodně fakta nerespektuje, zatímco pátý kritik tomu vyčte, že scénář je překomplikovaný a moc intelektuální, šestý, že je primitivní a moc jednoduchý, sedmý, že je příliš tragický a osmý, že autor přílišnou komikou znevažuje vznešené téma... Kam by ses dostal! Čti jenom sebe. Aby sis nepokazil styl.
Nauč se též cokoliv okecat. V tom se můžeš cvičit jako Demosthenes. Ne, netrap se, nemusíš vědět, kdo to byl, nebudeš to jistě k ničemu potřebovat, budeš však potřebovat umět vysvětlit, proč se ti v plexiskle zalitá hromada vajglů líbí stejně jako Dürerova Růžencová slavnost. Dej si kamínek pod jazyk a snaž se vysvětlit cokoliv.
Ale na chvíli vážně, chlapče: problém je totiž v tom, že ty populární a tak často citované nůžky mezi názory kritické obce a běžného konzumenta se stále víc a víc otvírají. Podobně jako v politice se tak všechno jen polarizuje a spojující případy jsou vzácnou výjimkou. Nutnost si především vydělat nutí jedny vycházet publiku vstříc ("být ochoten prodat přesně to, co chtějí koupit - je skvělé pro obchodníka a smutné pro umělce", řekl režisér Péter Gothár) a druhé pocit bezmoci - a často závisti a často touhy si taky "alespoň trochu vydělat" - naopak žene k extrémním stanoviskům. Přidáme-li k tomu známý fakt, že od pradávného omylu s impresionisty se kritici bojí podobných chyb a v touze se profilovat a zároveň rozhodně stát na straně nového a hledačského raději obdivují třeba hovno v láhvi nebo skupinu nahých lidí, kteří se na jevišti hodinu válejí v blátě, volajíce jen slova "prdel" a "kurva", vědouce dobře, že fundovaný teoretik umí okecat naprosto cokoliv, nemůžeme se tomu stavu ani divit. Dovednost okecávání si tedy musíš osvojit, neboť bez ní se prostě neobejdeš.
Pomni: musíš být ovšem důsledný. Jakmile jednou někoho setřeš, musíš ho stírat pořád dál, i kdyby se ti, nedej bůh, jeho další práce upřímně líbila. Jakmile se jednou rozhodneš, že polezeš někomu do zadku, musíš mu už lézt do zadku pořád, i kdyby ti to nevonělo…
Někdy je to ošemetné: kdysi, na počátku normalizačních let, napsal slavný spisovatel a dramatik, všemi tehdy opěvaný Milan Kundera divadelní hru o Jánošíkovi a jelikož se nesměl podepsat, podepsal ji za něj jeden jeho student. Kritici netušili, kdo je opravdovým autorem a hru strašlivě sepsuli. Nu, dnes je v módě na Kunderu nadávat, ale tehdy se spisovatel divil a říkal: To jsem nevěděl, jak těžké je začínat…
Nejlépe uděláš, najdeš-li si mezi svými kamarády nějakého svého umělce-objev. Toho pak nejen objevíš, ale můžeš ho po chuti chválit a lézt mu do zadku, spokojeně, bez obav a navíc s jistotou, že tam budeš většinou sám.
Možná si hoď korunou, chlapče. Ještě si to rozmysli… Je tolik hezkých povolání na světě, kde přijdeš mezi lidi… Ledaže - o ano, ledaže by ses, Františku, stal tím jediným použitelným druhem kritika, totiž - tím, který má kritizovaný kumšt rád, snaží se pochopit záměr autorů a pak se pokouší s porozuměním posuzovat, do jaké míry se záměr podařil. Možná to dokážeš zrovna ty, milé dítě, ale moc vás není a nebude. Asi i proto, že kterýkoliv podprůměrný fotbalista si vydělá asi tak desetkrát víc. A to taky není veselá skutečnost…
Asi tě varuji marně. Tvůj dopis působí velmi odhodlaně. Takže ti na závěr přidám ještě druhou Podskalského myšlenku, která se ti ve tvém budoucím životě kritika bude velice hodit: "Odvaha udělat ze sebe blba a zesměšnit se je jednou ze základních vlastností, které umožňují člověku důstojně žít." Přeju ti hodně štěstí.


Další články tohoto autora:
Alex Koenigsmark

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: