Než dojde k uveřejnění těchto poznámek, v České republice se třeba ještě nepodaří najít novou hlavu státu. Předchozí nepovedené pokusy sice národ nepotěšily, ale neměly by vést ke chmurám či dokonce pocitu jakéhosi ztrapnění před světem: takový už je demokratický pořádek, ne vždy odlišitelný od nepořádku. Ve Francii, kde se Napoleon těší neutuchajícímu respektu v náramném mauzoleu, příznak bonapartismu – nebezpečí silné ruky, uchvatitele moci - přiměl zákonodárce za Třetí a Čtvrté republiky k výzvám zvolit toho nejhloupějšího, nejmíň schopného ve vlastních řadávch. V opakovaném hlasování podporu získávali neoprávnění outsideři jako Brigitte Bardot a dokonce i Mickey Mouse. Teprve v roce 1958 se zrodem Páté republiky došlo k ústavní změně o přímé volbě prezidenta, jímž se stal do politiky se navrátivší Charles de Gaulle a v České republice by se tak mohl stát Charles Gott. Od Gottwalda ke Gottovi, přece jen nějaký pokrok.

V USA, naposledy o nastěhování do Bílého domu usilovali Albert Gore, viceprezident, bývalý senátor, syn bývalého senátora, a George W. Bush, guvernér Texasu, syn bývalého prezidenta. V národě s 280 miliony obyvatel, statistická pravděpodobnost, že by se hlavou státu mohl stát příbuzný takové bývalé hlavy je neméně vzdálená než je nebezpečí, že spadne meteorit a strefí se zrovna do onoho Bílého domu, poznamenal Andrew Sullivan v The New York Times Magazine z 3.září 2000 v článku, příznačně nazvaném "Vše v rodině" (All in the Family).

Někdo se narodí v Beverly Hills, jiný v Bangladeši; v paláci či na skládce popele. Kromě této náhody osudu nám sudičky kladou do kolébky další nestejné množství plusů a minusů. Vznikají jak krasavice, tak šeredy, majitelé mozků rozsvícených nebo jen mdlých. Samozřejmě, férové to není a nikdy jiné nebude. Stát může nanejvýš ovlivňovat, poněkud redukovat rozdíly, s nimiž se pouštíme do života.

Jsme teď ale svědky posunu od demokracie k familykracii? Americkému národu to zřejmě nevadí, jako by si nepovšiml podstatné historické ironie. Idealističtí Puritáni opustili rodnou Británii nemít už nic společného se starým světem, sešněrovaným systémem privilegií pro některé a bezprávím pro většinu. Na opačném břehu Atlantiku se pustili do uskutečňování republikánského principu občanské rovnosti. Ústava, zformulovaná před víc než dvěma stoletími, platí dodnes. Dělba moci má být zárukou proti zneužití moci a každé čtyři roky, v dobách míru i války, se konají volby prezidenta.

Monarchie jsou ušetřeny starosti o mocenskou posloupnost. Po králově pohřbu zasedne na trůn jeho potomek. George Washington odmítl možnost stát se americkým králem a vznikla republika. George W. Bush se stal čtyřicátým třetím nájemníkem v Bílém domě, odčiniv tak porážku svého otce, uštědřenou Williamem Jeffersonem Clintonem. Následovalo osm let hospodářské prosperity, o níž se Clinton zasloužil v rozhodně menší míře než o skandál, způsobený svým privátním počínáním pod touž historickou střechou. Bush mladší teď aby přesvědčoval o existenci svých údajných kvalit a rozptýlil logický předpoklad, že bez takového tatínka by dnes nebyl tam, kde je. Předtím jen jednou se stalo, že do tohoto úřadu po otci nastoupil jeho syn a to s časovou mezerou čtvrt století: otec John Adams, prezident druhý (1797 - 1801), syn John Quincy Adams, prezident šestý (1825-1829). Jméno Roosevelt se rovněž vyskytuje dvakrát: Theodore (1901-1909) a Franklin Delano (1933-1945). Je však dělila nejen doba víc než jedné generace, ale hodně vzdálený příbuzenský vztah z pátého kolena.

Zdárněji se tvořily rodinné dynastie ve sféře hospodářské než politické - oni Vanderbiltové, Astorové, ač v případě pozdějších generacích Rockefellerů se jejich vliv na správě věcí veřejných značně uplatnil. Jména Taft (Ohio), Brown (Kalifornie), Humphrey (Minnesota) a posledni dobou zejména Kennedy (Massachusetts) se stala synonymem politických ambicí a případné moci. Patriarcha Joseph Kennedy si koupil vliv a velvyslaneckou kariéru a jeho syn John docílil mety té úplně nejvyšší.

Rodič předává žezlo vládnutí potomkovi v monarchii. Tak je i běžným zvykem v diktaturách, ale ne v demokraciích. Avšak i v nich, v neposlední řadě v USA, se dostává preferenčního uplatnění rodinným příslušníkům, osobám přiženěným, všelijakým oblíbencům. "To mám dávat přednost svým nepřátelům?" slavný to výrok bývalého senátora Everetta M.Dirksena. Prosazování , privilegované přidělování role rodinným příslušníkům a kamarádům je nepotism, anglické slovo, které třeba do českého jazyka dosud neproniklo, ač zmíněná nectnost se již důkladně zabydlela v české realitě včetně té sametové. (Však v prvním polistopadovém parlamentu zasedl nejen Jiří Dienstbier , ale i jeho mladičký syn, zasedl nejen Václav Benda, ale i syn Marek.) Zhruba v téže době, kdy obtížný soused Fidel Castro ze svého bratra Raula udělal ministra ostrovní obrany, John F. Kennedy si do vlády přibral svého bratra Roberta a pověřil ho správou justice (Attorney General). Po smrti obou Kennedyů v senátu setrvává zbylý nejmladší bratr Edward, o němž se snad právem traduje, že nebýt rodinného zázemí, mohl se stát schopným a zcela spokojeným výčepníkem v bostonském baru. Někteří příslušníci další generace Kennedyů se rovněž angažují ve veřejném životě. Takové pověřování podílem na moci pak ovšem leckdo charakterizuje jako korupci, košatou to kategorii s mnoha chapadly.

Otázka: Jak vysvětlit trend restriktivního výběru, přílišné rodinné návaznosti, ve společnosti stále více různorodé, tak rekordně heterogenní?

Odpověď: peníze a celebrity status. Na rozdíl od jiných demokratických států, v USA volební kampaně nejsou omezeny časově ani povoleným množstvím finančních výdajů. Pokud zákon míní omezovat kandidátům přísun peněz, rovněž též umožňuje obcházení takových restrikcí. Obludně vysoké náklady si lze legálně hradit z vlastní kapsy, ale může a chce si to dovolit jen málokdo. Nejvíc takto poslední dobou utrácel multimilionář Steve Forbes, neúspěšný kandidát na prezidentskou nominaci. Aby mohl získat podporu voličů, kandidát musí napřed získat fondy k financování kampaně. Sehnat potřebné miliony znamená úsilí účastnit se nekonečných fund-raising událostí, sponsorských večeří, podávání kávy v Bílém domě, případně s poctou přespat za značné peníze v někdejší Lincolnově ložnici. Spíš získá finanční injekce kandidát s jménem Kennedy než s jménem Kropacek. Všichni kandidáti se snaží získat celebrity, aby je podpořili aspoň svou reputací. Některé hollywoodské hvězdy jako například Paul Newman a Barbra Streisandová se tak značně angažují. Řada politiků - senátor John McCain zejména - tuze usilují zlikvidovat tuto korumpující, časově náročnou a též i potupnou praxi.

Od konce druhé světové války, v USA v úřadě prezidenta se vystřídalo jedenáct osob. Pět z nich byli bývalí viceprezidenti (Truman, Nixon, Johnson, Ford, Bush starší), čtyři guvernéři (Carter, Reagan, Clinton, Bush mladší), jeden senátor (Kennedy) a jeden generál (Eisenhower). Kennedy a Bush byli značně zámožní, zatímco Nixon a Clinton vyrostli v dost nuzných poměrech. K potvrzení plebejské pionýrské tradice této země, nejvýznamnější mety ve správě státu často dosahují selfmademani. Truman byl kdysi pouhý haberdasher - obchodník s galanterním zbožím. Nikdo z nich neprojevil ambice předávat moc některému z potomků. Johnson, Nixon, Carter, Clinton, s jednou či dvěma dcerami, zachovali svůj rod toliko po přeslici.

Mnozí prezidenti nebyli úspěšní v roli rodičů. John Quincy Adams, příliš zaměstnaný úřadem, si od svých dětí vysloužil přízvisko "Železná maska." Vyrostli z nich alkoholici se sebevražednými sklony. Totéž se stalo i Theodoru Rooseveltovi, vzornému, snaživému otci. Tuto chválihodnou vlastnost rozhodně nenacházíme mezi Reaganovými mnohými kvalitami. Jeho syn Michael (z prvního manželství), se svěřil, že o promoci otec k němu přišel, podal ruku a představil se mu. Nepoznal vlastní dítě.

Dynastie a demokracie k sobě věru nepatří. V západní Evropě se potomci potentátů nijak zvlášť politicky neangažují, ač tedy Churchillův vnuk, rovněž Winston, sedí v britské Dolní sněmovně. Jinak je tomu v zemích třetího světa, jež značně charakterizuje úsilí vládců udržet moc v rodině. Po této nedobré zprávě zpráva lepší: bývají svrženi dřív, než by mohli zajistit křeslo pro potomka. Když někde přece jen uspějí, bývá to řešení s omezenou životností. V Dominikánské republice diktátor Trujillo povýšil svého čtyřletého vnoučka na admirála. Lze předpokládat, že jeho námořní kariéra spěšně skončila s následným dědečkovým zavražděním. Víc se dařilo rodinnému vládnutí haitského diktátora Duvaliera ("Papa Doc") na západní straně téhož ostrova Hispaniola. Po jeho smrti v r.1971, syn Jean-Claude ("Baby Doc") vydržel v čele rozkrádaného státu šestnáct roků, než byl vypuzen do exilu. V Africe se dynastickým pokusům rovněž pramálo daří. Latinská Amerika se svou tradicí hojných vojenských převratů (rekord: v Bolivii tři prezidenti v jednom dni) také není ten správný terén k dlouhodobé držbě vládnoucího trůnu.

Čím tvrdší, výkonnější diktatura, tím ovšem větší pravděpodobnost realizace udržet otěže v rodině. V Syrii po smrti diktátorského prezidenta Assada převzal moc jeho syn. V sousedním Iráku diktátor Hussein vytvořil podmínky, že v krutovládě bude úspěšně pokračovat jeho neméně krutý syn Uday, pokud s tím svět něco neudělá. Rekord v takové trvanlivosti drží Severní Korea, kde dynastii prozatím dvou Kimů jsou oficiálně přisuzovány nadpřirozené vlastnosti.

V Asii žije největší počet pozemšťanů. V Indii, druhé nejpočetnější zemi světa a tedy i nejpočetnější demokracii vůbec, po podstatnou dobu její nezávislosti vládla brahmínská rodina Nehruů. Po otci, prvním premiérovi, moc převzala dcera Indíra, která posléze prosazovala syna Sanjaye jako svého nástupce. Po jeho tragické smrti a po zavraždění Indíry, premiérem se stal zbylý syn Rajiv a pak po jeho zavraždění (v zemi s údajnou Gandhiho tradicí, odmítající jakékoliv násilí) o uvolněné místo prozatím pak usilovala vdova Sonia, původem Italka.

Ve Sri Lance, po zavraždění premiéra Bandanaraike, volby vyhrála a do předsednictví zasedla jeho vdova. Na Filipínách prezidentské volby vyhrála vdova po zavražděném opozičním vůdci Acquinovi. Totéž se ale nepovedlo kleptokratce Imeldě Marcosové, poté co její choť pokojně zesnul v pohodlném, leč potupném exilu na havajských ostrovech.

Imelda byla zlodějka znamenitá, ale přesto se nevyrovnala počínání prezidenta Suharta v sousední Indonésii. Ten po tři desetiletí se vzorně zasloužil o hospodářský blahobyt své početné rodiny, aniž by ale její příslušníky prosazoval do politických rolí. Všichni z nich se stali multimilionáři.

To co se v západním světa definuje a zavrhuje jako korupce a nepotismus, jiné kultury pokládají jako legitimní právo - ba i povinnost - vládců o své nejbližší se co nejlépe postarat. V době jednoho z mých pobytů v Číně zrovna propukla zpráva, že Ron Reagan, syn tehdejšího prezidenta, se ocitl bez zaměstnání. Číňané byli šokováni, že americký hospodářský úpadek je tak značný, že ani prezident nemůže sehnat něco pořádného pro vlastní dítě. Rodinné vazby nade vše. Na Taiwanu v jeho prvotní nedemokratické fázi, po Čankajškovi se prezidentem stal jeho syn. V Číně, dosud údajně budující jakýsi socialismus, situace byla a dosud je poněkud odlišná - nejen proto, že Maocetung neměl vhodného syna. Po zemětřesení , způsobeném kulturní revolucí a velkým skokem vpřed či vzad, s příchodem jakési přece jen normalizace, držitelé moci se s rolí odpovědných rodičů vypořádávají zajišťováním kariér ve výnosném, na kapitalistické země zaměřeném byznysu.

Hitler byl bezdětný, Lenin byl bezdětný. Stalinovi synové zahynuli - Jakub v německém zajetí, Vasil v domácím zajetí vodky - a dcera Světlana emigrovala. Poté co pominula vyvražďovací fáze ve velkém, nepotism kvetl zajišťováním potomstvu pohodlné kariéry, z nichž diplomacie a zahraniční obchod s pobytem v kapitalismu byly ty nejvyhledávanější. Výjimku krátkodobě tvořilo Bulharsko, kde nadějí změny k lepšímu byla Živkovova dcera Ludmila, členka politbyra, vzdělaná leč předčasně zemřelá. V sousedním Rumunsku zatím vykvetl nepotismus až groteskních rozměrů. Ceausescu jménem strany vytvořil rodinnou vládu s manželkou, dětmi obojího pohlaví, s bratry a švagry.

Naštěstí nic ani vzdáleně podobného ve dvacátém století nepostihlo naši rodnou končinu. Pouze Jan Masaryk, populární samorost, vynikl, ač talent značně odlišného kalibru než jeho legendární otec. Gottwald a Svoboda umožnili svým zeťům stát se ministry, syn Novotného si lebedil v zahraničním obchodu a značně se zviditelňoval. Nevím, co pro rodinu snad zařizovali Zápotocký a Husák. Beneš byl bezdětný. Rovněž bezdětný Havel jistěže neuvažoval o vrcholné politické roli pro choť Dagmar, natož pak pro svou švagrovou téhož jména.

Jak již poznamenáno, sametové změny nikterak nevymýtily nepotismus. Potomci potentátů s lidskou tváří či i bez takové tváře si dál užívají své kariéry, těžko dosažitelné zájemcům bez rodinných konexí. Syn proradného generála Dzúra po listopadu pokračoval v roli diplomata v Kanadě , než se pak v Praze pustil do zdárného podnikání, jiní synové partajních veličin padlého režimu v pohodlných pozicích setrvávají.

Potomci velkých, slavných, mocných otců se těší z výhod odepřených jejich vrstevníkům, ale postihuje je psychologická zátěž, dilema, jak uniknout ze stínu legendy, s níž jsou poměřováni. Jak být svou vlastní, autonomní a nikoliv jen odvozenou personou. Výhoda vhodného narození by se ale neměla stát neodstranitelným minusem do života. I když se nikdy nezačíná na stejné startovní čáře, následný výkon nechť se měří stejným metrem.

Zkušenost nám potvrzuje, že talent je děditelný - náramné i méně obdivuhodné vlastnosti. Řada skeptiků se o politice vyjadřuje jako o show, pouhé šarádě. Ale i kdyby to byla jenom jakási hra, připomeňme si značné talenty, jež vzešly z rodin slavných herců s jmény jako Barrymore, Fonda, Redgrave nebo ti naši Vydrové, Hrušínští starší, mladší a úplně nejmladší.

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: