Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 19.2.2003
Svátek má Patrik




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Pozvěme Američany k nám!
 >POLITIKA: Několik otázek pro komunisty
 >GLOSA: Leninovi válečníci
 >MROŽOVINY: Spáry amerického orla III
 >RODINA A PŘÁTELÉ: V rámu
 >PSÍ PŘÍHODY: Co jsem mu jen provedl?
 >FOTOMOMENTKA: Co najdete v Praze na okenním parapetu?
 >FEJETON: O síle a slabosti slova
 >ZE ZAHRANIČNÍCH MÉDIÍ: Francie, starý spojenec Bagdádu
 >REAKCE: Dopis Chiracovi
 >ŽIVOT: Čekání na válku před 20 lety
 >EKONOMIKA: Růst českých dluhopisů pokračuje
 >INFO: Pokrok v Afghánistánu je viditelný, říká pracovnice české Charity
 >OHLAS: Ještě k Coxovi
 >NÁZOR: Proč podporuji USA

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
19.2. FEJETON: O síle a slabosti slova
Alex Koenigsmark

Je to zvláštní, jakou má slovo někdy ohromnou sílu a jak někdy zase velice, velice malou. Nejde o moc bezmocných, nýbrž o literární a dramatické texty a chování producentů, režisérů a dramaturgů k nim.
Existuje totiž bezpočet příkladů, kdy je z nějakých důvodů bezpodmínečně nutné celý text postavit na hlavu, a naproti tomu existuje stejný počet příkladů, kdy se pro změnu postaví na hlavu naprosto všechno jen proto, aby se v textu nemuselo měnit nic. Bylo by to snadno pochopitelné, kdyby v prvním případě šlo vždy o texty špatné až slabomyslné, zatímco ve druhém o texty geniální. Jenže tomu tak není a neváhám říci, že je to spíše naopak. Podívejme se na to blíže.
Je notoricky známé, co se obvykle přihází se slavnými romány, když na nich se zalíbením spočine oko filmového producenta. Řekněme, že hrdinou slavného románu francouzského spisovatele Francoise Lumiera je malý, tlustý, zamindrákovaný, ale sympatický vousáč s holou hlavou. Jeho láskou je drobná slepá černoška, která umí geniálně počítat a on sám je neúspěšným malířem. On je nešťastně ženat, ona se trápí kvůli potratu. Znásilnili ji totiž nějací muži v metru, takže neměla ani tušení, kdo by mohl být otcem, jenže si stejně vyčítá zmaření možného života. Tlusťoch dodal jejímu životu nový smysl a stal se jejíma očima.
Producenti si románu povšimnou, protože se ho po světě prodalo milion výtisků. Tudíž producent Aaron Katzman zakoupí práva a pověří oskarového režiséra Sidney Saphirsteina, aby se dal do práce. První, co Saphirstein učiní, je, že pro hlavní roli osloví Pierce Brosnana, jelikož je právě populární jako James Bond. Aby se Brosnan neotrávil hned na samém začátku, nechají Katzman se Saphirsteinem ve scénáři plešatého tlustého přepsat na vysokého, sportovního; malíři ve filmu nedopadají dobře a tak po delším váhání mezi skladatelem a profesionálním tenistou zvolí pro něho profesi soukromého detektiva.
Lumierovi o tom zatím neřeknou, aby nedělal scény.
Protože Halle Berryová, jediná černoška, kterou si Saphirstein umí v roli slepé matematičky představit, není právě volná, ale Katzman má možnost angažovat Jenifer Lopezovou, změní se malá černoška ve štíhlou Mexičanku a protože počítání na plátně nikoho nebaví, je hrdinka povoláním zpěvačka. Jinak zůstane všechno jako v románu, až na ten potrat (Katzman je proti potratům) a až na to, že Brosnan nebude nešťastně ženat, nýbrž úplně svobodný. Po závěrečné honičce auty v ulicích Washingtonu a přestřelce s gangem, který Jenifer sice chtěl znásilnit, ale Brosnan tomu včas zabránil (asi devět gangsterů přitom musel postřílet)
Francois Lumiére váhá, jestli je má poslat do hajzlu, anebo si nechat půl milionu dolarů a můžete třikrát hádat, jak se rozhodne.
Zajímavé na tom je obvykle jen to, že takto zpracovaný film podle románu je zpravidla naprostý propadák; Katzman je si jist, že je to vinou blbého nepřitažlivého názvu románu, Saphirstein zase myslí, že to zkazila Lopezová, protože se nechtěla nechat odbarvit na blond. Aby se zhojili, najdou si nový slavný román, jehož hlavní hrdinkou je třináctiletá básnířka Kim-te-čung. Předem je jasné, že ji bude hrát Brosnan.
V menším rozměru, ale podle podobné logiky k tomu dochází i v našich rovnoběžkách. Ještě méně pochopitelné jsou však opačné extrémy, kdy se na hlavu nestaví román kvůli Brosnanovi, ale lokální Brosnanové kvůli textům.
Viděl jsem kdysi divadelní představení Čechova, kde se dvě hezké dívky na scéně bavily o tom, že Ivan Jefremovič je tak krásný! Dnes přijde! Je vysoký, štíhlý a hezký, je tak přitažlivý, vzdychaly. Myslel jsem si, že Jefremovič bude jistě vypadat jako Brosnan a přemýšlel jsem, kde ho v souboru vezmou. Pak Ivan Jefremovič vešel na scénu a ukázalo se, že ho hraje starý známý Honza Pytlíček, který je sice docela dobrý herec, ale je nevysoký, spíše tělnatý, nemá moc vlasů a už mu opravdu není nejen ani dvacet, ale už ani čtyřicet. Dívky se však i nadále chovaly, jako kdyby šlo o Brosnana a společně se mnou nabyla i většina diváků dojmu, že jsou buď praštěné nebo silně krátkozraké a při milostných vyznáních se hlasitě smála.
Po představení jsem se v klubu zeptal rozzářené dramaturgyně, proč ty tři obdivné věty dívkám neškrtli - nebo nepřepsali. Stačilo by přece, kdyby se jenom těšily, že Ivan Jefremovič přijde a neztrácely dramatický čas jeho popisem, anebo kdyby o něm říkaly, že tedy není žádný krasavec ani moc mladík, ale má ohromný mužný šarm - i když mezi námi, Pytlíček neoplývá ani tímhle.
Dramaturgyně na mě zaraženě a udiveně pohlédla a zeptala se, jestli to myslím vážně. Když jsem ji ujistil, že velmi vážně, chtěla vědět, zda mi takový detail skutečně tolik vadí. Vždyť text té hry je přece tak krásný a režie představení vynikající. Pochechtávání publika jí zřejmě nerušilo a tak jsem to raději ani nepřipomínal.
Velmi typický příklad takové věrné až absurdní služby textu se také kdysi přihodil v jedné televizi. Jeden z autorů skvělého seriálu měl geniální nápad: protože jedna postava je černoch, bude veliká legrace, jestliže ho maminka bude považovat za bělocha, na kterého bouchla kamna. Tato nová, neotřelá a inteligentní taškařice způsobila pak celou řadu veselých zádrhelů. Autor totiž pominul okolnost, že seriálová rodina žije v panelovém domě (šlo o to, aby hrdinové seriálu byli co nejprůměrnější a co nejtypičtější), kde ale nenajdete komín a tudíž jsou kamna, navíc bouchající, prostě vyloučená. Tak blbý zase není ani nejprůměrnější televizní divák. Bylo však zřejmě škoda upustit od tak pěkné a roztomilé situace, jako je utírání černocha od sazí hadrem.
Skupina asi šesti vysokoškolsky vzdělaných, dospělých a velmi dobře placených lidí - šéfdramaturg, redaktor, tři autoři, režisér a odborný poradce - se tedy sešla a několik hodin se o řešení nastalého problému radila. Našlo se řešení psychologické - otec rodiny vášnivě miluje stará železná kamna, k nimž ho víží vzpomínky na šťastné dětství. Proto ani po nastěhování do paneláku nedovolil tato kamna vyhodit. Uložili vzácný předmět ve sklepě paneláku a tatínek tam z roztomilého podivínství chodívá tu a tam topit.
"Jak to tedy ale bude s tím komínem," chtěl vědět poradce.
Autor nápadu ho uchlácholil:
"Právě, že to není jednoduché, ty kamna bouchnou!"
Všichni si navzájem gratulovali, ale při samotné realizaci se objevil ještě jeden problém.
Scénáře totiž předepisovaly amerického černocha, experta v sociologii, který má u průměrné rodiny bydlet a studovat ji jako typicky průměrnou, z čehož jistě vznikne řada veselých šprýmů (závorka - nevznikly, černoch spíše překážel, ale o to teď nejde).
Ukázalo se, že produkce není prostě schopna najít dostupného anglofonního černocha, který by mohl aspoň trochu hrát. Pokud se vůbec anglofonní černoch našel, potom nedovedl hrát - a dovézt nějakého z Ameriky by bylo jednak nad finanční možnosti produkce seriálu, jednak by zase neuměl česky a průměrný, statisticky zjištěný a definovaný divák nemá rád titulky, protože čte pomalu.
Našli nakonec jen černouška frankofonního, příjemného mládence odněkud ze Senegalu, hovořícího roztomile šišlavou měkkou češtinou.
Když ho hlavní představitelka omyla hadrem - ozýval se k tomu namixovaný smích - pravil černoušek, že se jmenuje Žérémí Vašintón a pšijel k nim z Vašintónu.
Zeptal jsem se autorů, proč, když už v tom cyklu pitomostí museli pokračovat, aspoň nepřepsali ten Vašintón na Paříž, že by se tak moc nestalo. Zadívali se na mne udiveně a jen mávli rukou - jako kdybys nevěděl, jak to chodí.
Ale já opravdu, proč to tak chodí, nevím.
Nenapadá mě žádný jiný důvod, proč lze někdy přepsat cokoliv a jindy naopak ani slovo, než ten, o kterém hovořívala moje prababička, když říkávala, že myslet většinou bolí. Je to na filozofický závěr dost málo, to přiznávám.


Další články tohoto autora:
Alex Koenigsmark

Počet přístupů na stránku:

Redakce Neviditelného psa se rozhodla zrušit komentáře ke článkům, protože míra vulgarity zde překročila míru snesitelnosti.