Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 24.2.2003
Svátek má Matěj




  Výběr z vydání
 >FEJETON: O úplně cizích jazycích
 >ŠKOLSTVÍ: Bezzubá stávka
 >OHLAS:Jména a příběhy, také jedna vražda
 >POLITIKA: Kandidát na prezidenta Jan Sokol a jeho magisterský diplom
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Jaro na krku, učme se smyky!
 >PSÍ PŘÍHODY: Pes nakupující v trafice noviny
 >TV 3: Když dva dělají totéž, není to totéž
 >ROZŠÍŘENÍ: Finanční rozšíření EU
 >REAKCE: K prezidentskému kandidátovi
 >ZE ŽIVOTA: Kapsářské finty, aneb jak Vám ulehčit od majetku
 >ZAMYŠLENÍ Z FLORIDY: Irák jako katalyzátor
 >POLITIKA: Irák a dobrá zpráva o stavu světa
 >ŽIVOT: Odlišní lidé
 >ŽIVOT: Slabší, vozte si padák
 >POOHLÉDNUTÍ: Rozhořčené ovce

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  
 
24.2. FEJETON: O úplně cizích jazycích
Alex Koenigsmark

Kdysi bylo na dveřích katedry cizích jazyků na filmové fakultě kýmsi připsáno, že jde o katedru úplně cizích jazyků. Většině ze studentů také úplně cizí byly. Učení se cizím jazykům může být různé, drahé i levné a někdy komplikované. Nu, kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem, a tak tomu je. Mnohdy jde ovšem o lidi velmi zvláštní.
Dojemně se učil češtině třebas můj spolubydlící z koleje, tuniský intelektuál Rašíd. Rašíd byl zajímavý případ i jaksi všeobecně sociologicky, jeho tatínek byl v arabské zemi něčím jako policejním ředitelem a Rašíd studoval nejprve v Paříži Sorbonnu, leč nechal toho - nikdy nám nevysvětlil, proč vlastně, takže jsme se museli dohadovat - a přijel do Prahy studovat loutkové divadlo.
Studoval loutkoherectví, loutkové výtvarnictví a režii loutkového divadla. Řekl jsem mu, že jistě bude po návratu do Maghrebu nejméně ředitelem loutkového divadla, ale Rašíd zavrtěl hlavou a zadíval se na mne pro svou rasu netypickýma modrýma očima.
"Nebudu, nebudu," řekl.
"Proč?" podivil jsem se.
"Protože u nás není žádné loutkové divadlo," odpověděl.
Dál jsem se neptal. Rašid přečetl celého André Gida, rád diskutoval o knihách Alberta Camuse a bavilo ho analyzovat Sartrova dramata. Česky se Rašid ovšem učil ze dvou zdrojů. Jednak to bylo studium samo. Bylo až dojemné poslouchat, jak sedí v kolejním pokoji a učí se text hry pro maňásky k ročníkovým zkouškám a stále hlasitě se svým měkkým přízvukem opakuje:
"Já jsem medvěd zlý, mám rád kyselý zelí, ba ne, já jsem se splet, mám rád sladký med." Zbytek jeho slovníku ovlivnilo prostředí, v němž se nejčastěji pohyboval. To byla jednak hospoda, kam chodil se spolužáky a s námi, jednak pestrá plejáda nočních podniků, jež navštěvoval s kolegy arabskými stipendisty. Někdy se pravda scházeli na koleji, jednou jsem je poslouchal a líbilo se mi, že v jejich debatě se stále opakovalo slovo, znějící jako "masarik,masarik" a tak jsem je pochválil, že se zajímají o české dějiny. Rašid užasl a nakonec mi vysvětlil, že masarik v jednom z jejich dialektů znamená prostě prachy.
Noční podniky, kde utráceli peníze svých států a rodičů, byly vesměs pajzly a´la Sekt pavilon, kde hojně frekventovaly i placené sexuální služebnice. Rašid byl dobrým odposlouchávatelem a tak byl jeho slovník na jednu stranu neuvěřitelně bohatý, na druhou stranu poněkud úzce orientovaný. Jednou nepřišel na projekci vynikajícího, lyricky básnického francouzského filmu tlumočník a já navrhl, aby za něj zaskočil náhodou přítomný Rašid. Rašid rád vyhověl a začal křehké dialogy převádět do češtiny tak námořnickým slovníkem, že to jemný profesor Brousil nevydržel a vyhodil ho. Rašíd naprosto nechápal proč.
Jiný zajímavý případ, který byl několikrát člověkem, byl přítel Roberto, Ital, jenž, protože byl v rodné vesnici nejbohatší, byl tam předsedou komunistické strany, jako takový zajel na Slovensko, zamiloval se tam a vzal si Slovenku Ďulinku. Slovensky se pak naučil, když Ďulinka mluvila s jejich dětmi, takže jeho slovník byl poněkud jemnější a místy zvláštní. Například neznal slovo spát. Roberto toliko spinkal, takže když se při červeném víně vytahoval svými dobrodružstvími, říkal, že na služební cestě v Miláně několikrát spinkal v bordelu. On mě také první dokázal, že čeština a slovenština jsou opravdu různé jazyky, protože česky prostě nerozuměl ničemu.
Když jsme byli malé děti, zaměstnával můj dědeček hospodyni odněkud z Kašperských Hor, Němku.
Připadalo nám to samozřejmé a tak když například moje tříletá sestra měla nějakou potíž, vždy volala: "Táta, máma, děda, Alex, Frau Klimesch!"
Občas, když se dnes nějací (zejména, když jde o řídce se vyskytující druh, který myslí, že se v Čechách mluví srbsky) Němci shovívavě podivují, jak to, že mluvím tak hezky německy, kdepak jste se to naučil, odpovídám: ale to nebylo nic těžkého, od personálu. Ano, vždycky jsme měli německé služebnictvo. Obvykle nastává ticho. Jen jednou si jeden Vídeňan - ale to je logické - vzpomněl, že oni zase měli českou kuchařku. Odvětil jsem, že je škoda, že ho nenaučila česky, mohli jsme si vyměňovat zkušenosti. Ukázalo se, že řadu slov, z nichž by měl radost především výše citovaný loutkář a filozof Rašíd, si přece jen pamatoval. Nu, kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem, a tak tomu je.
Jen je třeba to někdy umět podtrhnout.


Další články tohoto autora:
Alex Koenigsmark

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku