Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 27.2.2003
Svátek má Alexandr




  Výběr z vydání
 >AMERIKOU: Vzpomínka na Zbiroh (3)
 >LIDÉ: Osud manželky
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Pes, který sám sebe nekouše
 >IZRAEL: Do Osvěčimi - pro vzájemné pochopení
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Potíže se sýrem
 >PSÍ PŘÍHODY: Chvála otvírače na konzervy
 >ŽERTY S MÝTY: O bájných robotech (2)
 >FEJETON: Síla výchovy
 >NÁZOR: Špidlův nový styl
 >TÉMA: Další volba prezidenta je za dveřmi.
 >TÉMA: Studentská volba presidenta?
 >GLOSA: Smutek zachvacuje moji duši.
 >FEJETON: To bejvaly zimy!!
 >VÝSTAVA: Nevyčerpatelný archiv Václava Chocholy
 >ZDRAVÍ: Dětská řeč a rodina

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  >>  Kanada  
 
27.2. FEJETON: Síla výchovy
Miroslav Oborník

Zvyklosti v různých zemích jsou různé. Existuje například, tuším, že v Africe, domorodý kmen, kde muži močí v sedě a ženy ve stoje. Když viděli tito lidé bělochy vykonávat potřebu "po evropsku", nevycházeli z údivu. Odstěhujete-li se na čas do cizí země, údiv se stane vaším věrným společníkem. Odhadnout, jaké chování je vhodné a jaké je naopak nepřijatelné, vyžaduje někdy skutečně vyvinutý pozorovací talent. O některých věcech se totiž nemluví.
Když jsem byl malý, prošel jsem velmi důkladným školením na téma, jak správně smrkat, tedy vyčistit nos od nežádoucích hlenů. Tatínek byl v této věci velmi nesmlouvavý a jakékoli "popotahování" k smrti nesnášel. Svou rodičovskou autoritu navíc podpořil strašlivým varováním: "Když nebudeš správně smrkat, zatvrdnou ti dutiny a bude ti je muset pan doktor sekat". Nevěděl jsem sice přesně, co si pod tím mám představit, nicméně všechny varianty vytvořené dětskou fantazií byly dostatečně děsivé a tatínkův argument tak získal na přesvědčivosti. Nutno dodat, že skutečnost, tak jak ji znám z vyprávění těch, kdo zmíněný zákrok absolvovali, hravě překonává mé dětské představy. Již před cestou do Kanady jsem věděl, že vysmrkat se na veřejnosti je v některých kulturách věc naprosto nepřijatelná. Mám pocit, že se ale vždycky všichni v této souvislosti zmiňovali o Japonsku ?! Používal jsem tedy kapesník s vervou získanou přísnou výchovou i ve Vancouveru. Po čase jsem trochu znejistěl, protože nikoho jiného jsem smrkat neviděl. Začal jsem tedy tento aspekt společenského života podrobněji studovat. A skutečně ! Zdá se, že všichni místní smrkají zásadně někde ve skrytu a na veřejnosti sveřepě "popotahují"! Táta by se tady zbláznil ! No, možná by se místní zbláznili z něj, protože jeho troubení bylo vždycky slyšet na kilometry daleko. Dneska jsem byl na jednom velmi zajímavém semináři a hned za mnou seděl někdo s pořádnou rýmou. Celou dobu klasicky popotahoval, nutno dodat, dost nahlas, ale nikoho to zjevně nepohoršovalo. Musím konstatovat, že otcovská výchova byla velmi úspěšná - vůbec jsem se nemohl na seminář soustředit ! Pořád mi běželo hlavou, že tomu člověku "zatvrdnou dutiny" a měj jsem silné nutkání podat mu kapesník. Přiznám se, že se mi dělalo i trochu špatně, když jsem si představil, kde asi všechny ty hleny, které dle mé výchovy patří do kapesníku, končí. Ke konci semináře už jsem to prostě nevydržel a otočil jsem se. Za mnou seděla krásná mladá Číňanka. Řeknu vám, líbat bych se s ní nechtěl. Nemám v celé kapesníkové záležitosti stále jasno. Opravdu je zde neslušné smrkat nebo jsem jen obětí pokročilé paranoii ? Ke konci semináře se vzadu někdo celkem potichu vysmrkal. Několik lidí se otočilo a vyslalo k provinilci salvu přísných pohledů. Úplně ve mě hrklo. Představil jsem si, co by se asi stalo, kdybych se vysmrkal já, poslušen odkazu svého tatínka ! Ode dneška budu chodit smrkat raději na záchod. Doufám, že mi nezatvrdnou dutiny.


Další články tohoto autora:
Miroslav Oborník

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku