Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 5.3.2003
Svátek má Kazimír




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Dvě poznámky o prezidentské volbě
 >NÁZOR: Jak se budí voliči
 >HISTORIE: Otazníky kolem Stalinovy smrti
 >MROŽOVINY: Spáry amerického orla V
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Kamión velký jako Ritz
 >PSÍ PŘÍHODY: Jak se žije s bolavým palcem od nohy
 >VTÍPEK: Globalizace a vědecký pokrok mění pohádky
 >MÉDIA: Klaus prezidentem mediálně
 >AMERIKOU: Vzpomínka na Zbiroh (5)
 >PACIFISTÉ: Negramotností proti válce
 >NÁZOR: Společenství chudých a pragmatický postup.
 >NÁZOR: Znovu o volbě
 >EKONOMIKA: Pozitivní výhled pro české dluhopisy
 >IRAK " Logika intervence
 >OHLAS: Záhada Klause a mojí dcery

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
5.3. AMERIKOU: Vzpomínka na Zbiroh (5)
Jan Beneš

Vyvrcholení
Poprvé jsme se na Grand Canyon (jižní okraj) vypravili roku 1972 a ve zbytcích nádraží rostly mezi kolejemi už dvacetimetrové borovice, ačkoli místní železnice došla svého konce pro nezájem publika teprve roku 1966. Grand Canyonu to zajisté na velebnosti až úděsné nijak neubíralo, ale vláčky odjakživa rád a tak jsem, i když s pocitem, že tak činím marně, dvaciášem přispěl jakýmsi nadšencům tehdy podle mého názoru předstírajícím, že ty prachy ze mne vyráží na obnovu železnice.
Zajisté, že se to jen za tu moji dvacku nepořídilo, ale od roku 1991 už železnice, nadšenci provozovaná, na lince z města Williams opět funguje a těší se obecné oblibě. Ušetří vám nějakých šedesát mil jízdy vozem a poznáte i nefalšované pohodlí a opateru jinde už v minulost dávno zapadlých Pullmanů. Občas prohání se zde v zájmu koloritu dosud i parní mašina (kvůli požárům zásadně jen v zimě). Parní mašina však zatím svou obdivuhodnou lepost vystavuje jen ve Williams na nádraží a provoz v tomto turisty nikoli oblíbeném ročním období obstarává lacinější elektrodiesel. I tak potěší pomyšlení, že jsem se právě o tohle svojí dvackou před jednatřiceti léty rovněž zasloužil. Vidět své peníze prostě "pracovat" má smysl. Však také všude po Americe, jedná-li se o veřejný projekt naleznete ceduli, že se tu staví za


váš peníz. Už Karel Čapek psal o tom, že lidé by raději a spokojeněji platili berně, kdyby věděli jak jsou jejich peníze používány. Což se o Americe, na rozdíl od české republiky říci dá. Kdyby si tu nějaká vláda například dovolila vybrat daně na dálnice a použít je na cosi jiného (což se konalo a koná u nás) se zlou by se potázala a dlouho by nevládla. Tohle prostě slušná vláda nesmí.
Směřuji na jižní okraj z Las Vegas (tam jsou noclehy levnější než v Arizoně, či Kalifornii)a před Hoover Dam, druhdy největší na světě do Arizony a ke Canyonu. Obecnou láci Nevady používám ještě na snídani (vejce na špeku, opečené strouhané brambory, topinky a káva, to vše za 99 centů). Při přejezdu Hoover Dam, dnes už osmnácté, ale až do šedesátých let nejvyšší přehradě na světě (221 metrů, hned za ní je pro zajímavost přehrada Dvořák-místně Dworshak v Idahu s 219 metry) poznávám, že 11. září Ameriku změnilo. Dobré tři kilometry před přehradou je kontrolní stanice, vůz je podroben prohlídce a na celém úseku přehrady zákaz zastavení. Značky už dobrých pár mil předem pak upozorňují, že průjezd přes přehradu je zásadně uzavřen pro všecky náklaďáky. Těch přes 34 milionů kubických metrů vody zadržovaných za ní, by při úspěšném útoku na přehradu dokázalo udělat důkladnou paseku.
Dnes občas slýcháme jak pošetilé vlastně je takové přehrady stavět, jenže nevím jaká pošetilost by byla nepostavit tuhle. Přinesla v létech 1927 až 1936 živobytí třem tisícům dělníků (mají tu pomník) kteří ji doslova ukotvili do skály jako horolezci a přinesla život do pouště. Jí vděčí za svůj kypící život Las Vegas (dnes už milion 300 tisíc obyvatel) a za elektřinu i vodu znovu i Los Angeles. Nemluvě o stovkách menších komunit na místech, kde druhdy bývala jen nehostinná poušť. Místa kde mají dnes lidé své domovy, kde jsou doma. Kde realisují své sny, přivádějí na svět a vychovávají děti a na tomto místě díky vodě přivádí k životu i nikdy tu neusazenou zeleň stromů. Za tu vodu samozřejmě platí, právě tak jako všichni Američané platí i za elektřinu, jíž jak jim vyčítáno spotřebují prý až příliš.
Jenže také si ji vyrábějí, holenkové. Například touhle přehradou. Neshledávám v tom a na tom nic okolní svět urážejícího. Vyrobte si ji také. Protože to nedokážete, či nechcete dokázat, mají jí Američané používat méně?


Pohled na obrázky, ty holé skály za osadou (jednou z mnoha) na Lake Mead jež díky přehradě vzniklo, či pohled do nehostinnosti pod přehradou doufám diváka (čtenáře) přesvědčují. Člověk přece učinil planetu obyvatelnou a nemůže se na této cestě zastavit, pokud má obyvatelnou také zůstat.

Pohled do údolí řeky Colorado pod přehradou. Teprve východ slunce.

Grand Canyon

Zůstane zajisté dominantou (jednou z mnoha) USA. Patří ostatně k sedmi divům světa jež nevznikly lidskou rukou. Hned za Vikroriinými vodopády.
Ze severu se k němu přiblížíte jen zřídka a nesnadno, od října do května je pravidelně uzavřen kvůli sněhu. Okraje jsou víc jak 1700 metrů nad mořem. Na jihu o stovku metrů níž, což s posunem k jihu dovoluje udržet ho otevřený celoročně. Příjezd z jihu usnadňuje nepříliš vzdálená dálnice a jak poznamenáno znovu i železnice. (V době turistické sesony stejně musíte nechat vůz na parkovišti a ke canyonu se dostáváte jen autobusovou shuttle. Zhruba 350 kilometrů dlouhý, až 28 kilometrů široký a spadající do průměrné hloubi 1300 metrů.
Roku 1972 se za vjezd do parku GC platily čtyři dollary za vůz, dnes to dělá dvacku, ale díky své senioritě jsem tam opět zdarma. Nadmořský výška přináší důkladný mráz, neověřuji, ale cítím na holých částech těla a proklínám se, že mne nenapadlo vzít si sebou šálu, rukavice a čepici. I tak si ovšem dopřeji asi šestikilometrovou procházku po vyhlídkové cestě. Do hotelové lodge se ovšem už vracím klusem a zalézám ke krbu i baru. Jako jeden z těch, kteří tu čekají na denně neopakovatelný západ slunce. Dnes tu není přecpáno.

Grand Canyon, pohled z jižního okraje u Hopi Station.

Zpátky do Los Angeles mne čeká zhruba 600 mil (964km) jízdy americkým prostorem. Podél prastaré a proslavené Hwy 66 (místy pietně zachované) jež prvá spojila východ a západ USA, silnici po níž kdys ujížděla Steinbeckem v Hroznech hněvu zachycená rodina ze svého vyvráceného osudu Oklahomského ku svému osudu kalifornskému. V každém případě to byl osud americký.
Podél dálnice 40 na sebe upozornují restaurace typu mé oblíbené Denny´s (v těch arizonských a nevadských se dosud smí kouřit) a zastavuji se tudíž v Kingmanu na pozdní steakovou večeři. Obsluhující mládež má takový akcent, že si toho stačí všimnout i má nahluchlost a tak se pídím odkud jsou. Dozvídám se, že z Hercegoviny.
Šetřílek ve mně mne ještě přinutí zastavit se načerpat si méně zdaněného bensinu arizonského v Havasu, proslaveného také tím, že si tam havasští převezli v Londýně rozebraný a v arizonské poušti znovu sestavený most, k němuž si pak postavili i řeku a kus "starého Londýna", kdež se můžete potěšit, pokud na to máte čas a náladu i Jackem Rozparovačem a jinými atrakcemi.
Mnoho se událo za těch několik dnů kdy jsem se oddával americkému prostoru i americkému způsobu života. Například nebyl u nás zvolen žádný president, ale přinejmenším dva kandidáti z těch mně nikoli sympatických se důkladně odkopali svými reakcemi po neúspěchu.
Přemýšlím o tom jak moc se Amerika změnila od časů kdy jsem do ní poprvé vstoupil, a že ty změny byly k mému a tudíž zřejmě i k jejím u prospěchu. Jak široká záda země tato země má a kolik je toho schopna unést a unese. Také o tom, že zatím vždy to, co bylo dobré pro Ameriku bylo dobré i pro Československo a také pro mne. Jak figura ukazuje, pak cesta Amerikou prošlapaná, ukázala se zatím vždy také schůdnou pro následující svět. Začalo to tehdy, když otcové zakladatelé usedli a sepsali před více jak dvěma sty léty ten základní princip" Lidé se rodí a zůstávají svobodní. Nic víc, nic méně. Také na tom není co měnit.
Anebo je? Občas asi ano. Na cestě k počátku amerických věcí, amerického způsobu života, který ideálem jedněch a děsem druhých.
Cestou na letiště ku zpátečnímu letu do zmrzlé Evropy jsem si povšiml bumper stickeru (nálepky na nárazníku) trucku, který nabádal:
Pracuj tvrdě ! Miliony příjemců welfare (sociální podpora) jsou na tobě závislé.
Když president Johnson program welfare roku 1964 zahajoval, měl 180 000 příjemců. Roku 2001 jich statistika uvádí 10, 941 000. Sice celá populace naší republiky, ale na 264 milionů Američanů to tak moc těch, kteří problém své svobody i své práce nechávají na bedrech někoho jiného (obávám se, že více než mnozí nikoli z nezbytí, ale z lenosti) to tak moc zas není.

konec


Knihu Jana Beneše Čas voněl snem a páchl mrtvolami, najdete na pokračování ve vědecké sekci NP-Universum


Další články tohoto autora:
Jan Beneš

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku