Miroslav Viška napsal 20.2.2002 v NP ve svém článku " NÁZOR: Proč budu hlasovat proti vstupu do EU II.", že

Podlé mého názoru dělají postkomunistické státy obrovskou chybu, když chtějí hned a rychle a za každou cenu vstoupit do EU. Je velká škoda, že nikoho z politiků nenapadlo dát si tu práci, a soustředit bývalé postkomunistické státy jako Litva, Lotyšsko, a Estonsko spolu s Polskem, ČR, Slovenskem, Maďarskem, Chorvatskem, Slovinskem, Bulharskem a Rumunskem do jednoho bloku, který by vyjednával s EU jako celek, nebo by alespoň blíže koordinoval svůj postup. Tyto státy mají společné zkušenosti, mají k sobě relativně blízko a jako celek by měly podstatně větší váhu než jako jednotlivci, které EU slupne k večeři. Bohužel, ale z dnešní situace mám pocit, že EU vyznává staré dobré heslo ,, Rozděl a panuj''.

Dva dny poté napsala Petruška Šustrová v LN v článku o společné reakci ministrů zahraničních věcí Polska a ČR na Chirakův příliš upřimný úlet, že

Zajímavější mi připadá, že k sobě ministři sousedních zemí, které mají v dějinách, tradicích, situaci a dokonce i v jazyce tolik společného, k sobě dokážou najít cestu, až když jim teče do bot. Přesněji řečeno, když se cítí společně napadeni, a tudíž na jedné lodi. S Polskem - a nejen s ním jsme totiž na jedné lodi přinejmenším od zhroucení komunismu. Konkrétních společných vyjádření však bylo jako šafránu (ponecháme-li stranou ta oficiózní, pravící, že se pánové sešli a pohovořili o věcech společného zájmu). Že by Chirakův výpad předznamenal opravdovější koordinaci společných zájmů? V tom případě doufám, že si zas někdo vysoko postavený brzy pustí pusu na špacír - třeba bude naše představitele i napříště zajímat, co si o tom myslí u sousedů.

Podíval jsem se tedy do krabice, kde mám takových věcí více, a našel jsem nějaké dopisy, které jsem psal v prvním pololetí 1987 jednomu zahraničnímu, čtenářům NP známému krajanovi mimo jiné na toto thema. Zde jsou útržky:

...tradice předválečného Československa nemají u většiny mladé generace žádnou váhu, protože ta generace byla komunisty od těch tradic odříznuta...Dáme-li si za cíl, aby lidé doma se zase začali zajímat o své záležitosti, musíme najít něco, co je zajímá a v čem se mohou i za nepříznivých poltických poměrů alespoň trochu politicky angažovat. A to jsou materiální podmínky života, obrovský konsumní hlad - předložíme-li plán, který může k ozdravení poměrů přispět, začnou se lidé o to zajímat a vznikne tlak na vládu, která se bude pokoušet jen o ekonomickou kosmetiku, aby neohrozila svou mocenskou politiku...Takový program, který by obsahoval opatření, o nichž občané doma cítí, že jsou realistická a proveditelná, by mohl být velice užitečný...Ale nějakou komisi pro vytvoření programu bych nedělal, spíš bych se pokoušel prokádrovat krajany, které známe a pak zvláště ty, které neznáme, a najít pár lidí, kteří by to spíchli privátně, a když bych měl základ, tak bych se snažil najít nějaké rozumné Poláky Maďary a Bulhary, dal bych jim to opsat, aby si to mohli upravit a pak s tím vyjít více méně anonymně a kolektivně ven, protože nějaké to "Hospodářské společenství chudých" mi připadá nevyhnutelné...

Bylo totiž zřejmé, že se bude musit vyjít ze skutečné situace, jaká v těchto státech byla. Zavedení tržních podmínek ve vnitřním, jako je dnes EU "oploceném", trhu onoho společenství by bylo mělo vést k převýchově zaměstnanců i zaměstnavatelů, k obnově normálních poměrů v národních hospodářstvích, jejichž největším problémem byla špatná kvalita výrobků způsobená politickými poměry, hospodářským systémem a hlavně do nebe volající nekázní a lajdáctvím. Chudé podniky by se bývaly musely učit v chudém společenství pracovat pod tlakem stejně chudé konkurence a současně by se byly musely učit efektivní mezinárodní spolupráci.

ČSR by byla musela zhodnotit situaci v prvé řadě u výrobků hromadné spotřeby a dovézt licence tam, kde zaostávání bylo příliš velké. Cílem bylo získat několik velkých podniků pro vlastní produkci moderních kvalitních výrobků v nižší cenové kategorii, dostupné širokým vrstvám obyvatelstva, na vyšší třídu z dovozu by si museli zájemci náležitě připlatit.Tyto podniky by vytvářely existenční prostor pro vznik subdodavatelů malé až střední velikosti. Tedy to, co vlastně dělá Volkswagen ve Škodovce, až na to, že mu ty subdodavatele asi z velké míry dělají české pobočky německých podniků.

Nedá se to zde detailně rozebírat, ale rozhodující mohlo být, že jednání o licence by bývalo bylo trhem kupujícího, tedy nás. Kapitalistické firmy obcházející kolem plotu by slibovaly nízké ceny a modré z nebe, aby mohly zlepšit využití svého investovaného kapitálu. Srovnejte si to s trhem kupce, kterého jsme byli svědkem při tzv. privatisaci po listopadu 1989. Kupcem byly zahraniční firmy, které si kladly všechny možné podmínky a platily ceny nižší než výprodejové také díky chronickému nedostatku peněz českých vlád a nepříznivému a i nerealistickému kursu koruny.

Nejsem žádný Bejval Antonín, který vždy něco extra vynalezl, ale nějakou dobu jsem okouněl u patentů, odkud jsem si odnesl určitou "profesionální deformaci", totiž dojem, že všechno už tady vlastně bylo a pak hlavně, že kdokoliv má nějakou myšlenku, na základě které chce něco vyrábět nebo vůbec něco podniknout, se musí napřed důkladně informovat, zda jeho myšlenka není již známá, jakým jiným způsobem by se dala eventuálně upravit a podobně, jinak na to doplatí. Mnozí čtenáři jistě vědí, že pomocí licencí se lze nejrychleji dostat na průměrnou světovou technickou úroveň, jak ukázala velmi názorně Jižní Korea.

Totéž ovšem platí i pro rekonstrukce socialistických národních hospodářství, kde byl opatrný postup základní podmínkou, protože na tomto poli nebyly k disposici žádné praktické zkušenosti. Značná část československé nebo pak české privatisace byla provedena bez jakékoliv rozvahy způsobem "kamikaze", její následky budou dlouhodobé. Pro stoupence pro mne děsivého hesla "Nobelovku za kupónovku" mám tady malou inspirační pozornost o poválečném západoněmeckém hospodářství, které mělo proti nám ohromnou výhodu, že v něm nebyl ani za Hitlera likvidován tržní systém.

Koncem čtyřicátých let a v padesátých letech vznikl problém, co udělat s četnými výrobnami vzniklými za válečných podmínek. Privatisace by byla velmi pravděpodobně znamenala zastavení podstatných částí tehdejší průmyslové základny. Proto vznikl - připomínám že v době kancléře Erharda - Spolkový (státní - J.T.) průmyslový majetek. K němu patřily podniky VW, Salzgitter, VEBA, VIAG, Lufthansa, GBAG, Steinkohle an der Saar. Stát převzal roli vlastníka aby se zabránilo zániku základny. Většina z těchto podniků se vyvinula - s velkou finanční podporou státem - v soutěže schopné jednotky, které byly krok za krokem privatisovány. Autor článku Dr. Claus Noé ("Vom VEB zum Bundeskonzern" - Der Staat muss die ostdeutschen Betriebe aktiv sanieren. Die Zeit, 34, 17.srpna 1990 ) soudil, že nenajde-li se v bývalé DDR dostatek západních investorů, kteří by byli ochotni převzít z německého FNM (Treuhandvermoegen) podniky a trvale tam vyrábět, měl by nastoupit stát jako přechodný podnikatel. Musely by být vytvořeny nové podniky jako VEBA a VIAG se státní kapitálovou účastí, které by převzaly po vyrovnání či konkursu DDR-podniky do záchytných společností, které by modernisovaly jejich výrobu. Tento nový Spolkový majetek je poslední šance, jak může nepostradatelné průmyslové jádro hospodářství DDR přečkat příští roky. Od národního podniku přes konkurs do státního spolkového podniku, to určitě není to, co píše Freiburgská škola do učebnice. Ale také by žádný vynikající ekonom sám o sobě nepřišel na nápad přikrýt ze dne na den soutěže neschopné, na úplnou autarkii strukturované (státní - J.T.) národní hospodářství novou měnou a otevřít hranice...Puristi by byli nesměli s jednotnou měnou už vůbec ani začít ...

V závěru i jinak velmi zajímavého článku doufal Dr. Noé, že od roku 2000 bude zase šance pro Spolkového ministra hospodářství v hezčí a - a bude-li se postupovat umírněně - správnější tradici tržního hospodářství privatisovat bývalé záchytné společnosti; po této přechodové fási by byla průmyslová základna DDR částečně zachráněna; jestliže ji chceme privatisovat hned, je pravděpodobně ztracena - bohužel.

Jak dnes už víme, myšlenky Dr. Noé se neujaly. Zvítězili politici, kteří chtějí rychle scorovat, a proto použili, jak já tomu říkám "černobylské" metody. Zasypali DDR západními Markami a mysleli, že to bude v několika letech vyřízeno. Nebylo, není a vzrůstají obavy, že nebude. Částka , která měla posloužit k vyřešení problému dosáhla už v roce 1998 sedmi set miliard DM, takže už se dnes blíží nezadržitelně jednomu bilionu, pokud jej už nepřekročila. Celá nepromyšlená akce (šlo o převýchovu lidí, ne o peníze) se stala přímo vzorovým příkladem obrovského kamene na krku tak vyspělého a bohatého státu, jakým je Spolková republika.

P.S.
Připravovat privatisaci vytvářením přechodných státních podniků je pragmatické myšlení nezatížené ideologickými zábranami. V Praze se tím zabýval prof. Mlčoch, ale teď už jsem o něm dlouho v denním tisku nic nečetl a na louskání ekonomických časopisů nemám čas. Viděl jsem však nedávno čáat filmu Franka Capry z roku 1939 "Mr. Smith goes to Washington". Vzpurný senátor měl být (a také dočasně byl) zneškodněn tím, že se do tisku nesmělo dostat ani slovo z toho, co v senátu říkal. Jak říkám, všechno už tady bylo.

04.03.2003

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku