Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 6.3.2003
Svátek má Miroslav




  Výběr z vydání
 >IRAK : Svědomí a mezinárodní právo
 >ČESKÁ TELEVIZE: Pocity a realita
 >POLITIKA: Obavy a znejistění.
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Sokolovo - nikdy nezapomeneme?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Případ transplantovaného penisu
 >PSÍ PŘÍHODY: Bart objevil dveře
 >POLITIKA: Volby veřejné či tajné, aneb Co ví i Pitkin.
 >OHLAS: Veřejnoprávní média a volba prezidenta v úměře nepřímé.
 >INTERNET: Technologie ADSL padla na hubu už při startu
 >ZE ŽIVOTA KOČKY: O naší Fíce
 >O FILMU: Sonáta za okurky
 >FEJETON: Přírodovědecká pitva pana prezidenta
 >FEJETON: Sauna aneb Za všechno můžou židi
 >NÁZOR: Příliš mnoho otázek
 >CHTIP: Hvězdy, jaké jsou

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  >>  USA  
 
6.3. IRAK : Svědomí a mezinárodní právo
Dušan Neumann

Ruský ministr zahraničí Ivanov v americké televizi prohlásil, že Rusko v případě, že se na pořad jednání Rady bezpečnosti dostane osmnáctá rezoluce autorizující zásah v Iráku, použije právo veta.

„V souladu s mezinárodním právem pouze irácký lid má právo změnit režim“, dodal Ivanov za souhlasného mručení salonních liberálů.

Vskutku, Ivanov je ten pravý, kdo má nárok školit národy o sebeurčení. Pamatuji na to středeční srpnové ráno. Ležel jsem v betonové skruži kousek nad muzeem na Vinohradské třídě. Sbíral jsem veškerou odvahu vystrčit z té roury hlavu a sovětský fotoaparát Zenith 3M, byla to první zrcadlovka, na kterou jsem se vzmohl, zatímco omítku baráku nad mojí hlavou ozobával tankový kulomet také sovětské výroby. Ten zoufalý pocit bezmoci, kdy jsem si přál abych místo Zenita měl v ruce něco daleko vražednějšího, mně zřejmě už nikdy neopustí, I když bych v tom případě pravděpodobně to dopoledne nepřežil.

Jenže to bylo něco jiného, to byli okupanti, namítnou mírodějové. . …..neviděl jsem skoro nic, a nikdy jsem se nedozvěděl kdo mne za loket zatáhl do pasáže Černá růže. Oči se nechtěly otevřít, celá pravá strana těla nesnesitelně pálila. Zkrátka jsem to neodhadl. Byl opět srpen, o rok později. Policajti a řezníci Lidových milic nás vytlačili z Václavského náměstí, v čele kordonu jely dva „bigobusy“ OT-64, z kterých do řídnoucího davu demonstrantů vystřelovali slzné granáty.

Granáty byly opatřeny roznětkou s poměrně velkým zpožděním; něco okolo deseti sekund. Z mladické rozpustilosti a nesmírného nasrání jsem se snažil granáty chytit ještě před dopadem do motocyklové přilby a když se to povedlo házel jsem je nazpátek mezi obtloustlé milicionáře, kteří neudýchali plynové masky. Jednou se mi to podařilo dokonce od „bigobusu“, To bylo radosti když z něj vyskakovali uřvaní policajti. Byl jsem stále drzejší, až mi jeden granát bouchl v ruce. Měl jsem kliku. Dodnes mám všechny prsty, ale exploze mi popálila bok a stehno.

Během několika minut mi naskákaly obrovské puchýře. Už nevím jak se mi podařilo sehnat kamaráda – a mého pozdějšího šéfa – který mne odvezl do Legerovky na spáleniny. Ale dlouho jsem tam nepobyl, po nejnutnějším ošetření nás lékařka rychle vyprovodila zadními dveřmi. Předními už se do nemocnice hrnuli estébáci.

Ten pocit zrady a ponížení byl horší než před rokem. Tohle nebyli Rusové, to nás neřezali a nezavírali okupanti. Jak jsem si tehdy přál, dobře věda, že k tomu nikdy nedojde, aby k nám vletěli Američani a NATO a bolševiky vypráskali. A kdyby přitom zařvaly budova UV KSČ, letenská kachlíkárna a všechny dejvické vily a bývalé koleje obsazené STB, sotva bych se proto zlobil.

Iráčané žijí pod daleko horším zločincem než jakým byl Husák, Saddámova sebranka mučí, znásilňuje a vraždí ve velkém. A co na to mezinárodní právo? Rezoluce a ještě více varovných rezolucí. Až do posledního svobodomyslného Iráčana.

Ještě to nestačí? Poslechněte si první rozčarované „lidské štíty“, kterým se podařilo vytratit z Iráku. Zatím se o svých zkušenostech zjevně stydí vyprávět. Nejdříve zjistili, že autobus, který je dopravil z Turecka do Iráku byl najat baghdádskou „mírovou organizací“. Po oficiálním televizním přijetí, rozvezli organizátoři dobrovolníky nikoliv do škol a nemocnic, jak jim kázalo svědomí, ale do rafinerií. Ubytovali je v hotýlku a na dveře pověsili visací zámek. O lásce a oddanosti Saddámovi svědčí, že se strážci „lidských štítů“ nechali podplatit a umožnili jim odjezd do Jordánska.

Takže to znovu zopakuji. Nejde o naftu, nejde o válku s Irákem, ale o osvobození Iráku a nastolení demokratického režimu, který by se měl stát zárodkem politického řešení zatím neřešitelné lidské krize na Středním východě. Nebude to jednoduché a nebude to bez rizika, ale pokračovat v politice „kontajnmentu“ by znamenalo, že se se zločinci Saddámova typu můžeme nějak dohodnout a spokojeně vedle nich žít.


Další články tohoto autora:
Dušan Neumann

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku