Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 6.3.2003
Svátek má Miroslav




  Výběr z vydání
 >IRAK : Svědomí a mezinárodní právo
 >ČESKÁ TELEVIZE: Pocity a realita
 >POLITIKA: Obavy a znejistění.
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Sokolovo - nikdy nezapomeneme?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Případ transplantovaného penisu
 >PSÍ PŘÍHODY: Bart objevil dveře
 >POLITIKA: Volby veřejné či tajné, aneb Co ví i Pitkin.
 >OHLAS: Veřejnoprávní média a volba prezidenta v úměře nepřímé.
 >INTERNET: Technologie ADSL padla na hubu už při startu
 >ZE ŽIVOTA KOČKY: O naší Fíce
 >O FILMU: Sonáta za okurky
 >FEJETON: Přírodovědecká pitva pana prezidenta
 >FEJETON: Sauna aneb Za všechno můžou židi
 >NÁZOR: Příliš mnoho otázek
 >CHTIP: Hvězdy, jaké jsou

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Film  
 
6.3. O FILMU: Sonáta za okurky
Ondřej Stratilík

O druhé světové válce byl natočen nespočet filmů. O bitvách, o životě nacistických generálů, o průběhu bombardování, z koncentračních táborů, ovšem málo se jich zabývalo takovou věcí, jako byl život v ghetu, a to v ghetu tak velkého města, jako je Varšava, jejíž židovská komunita čítala okolo půl miliónu lidí. Lidí vzdělaných, nadaných, ale přesto svým způsobem velmi nenápadných. Ovšem co naplat, jestliže je někdo moc "nenápadný", druhým začne připadat velice nápadně, a když někdo najde tu správnou rétoriku, z cela přirozeného jedince se stane někdo, či spíše něco, co postrádá základní prvky humánnosti, a tudíž mu není záhodno chovat se jako člověk. Co s takovými jedinci? Nejprve se nashromáždí za velkou cihlovou zeď, pod zraky esesáků a místních jednotek, aby si "počestné" obyvatelstvo polského hlavního města zvyklo na život v klidu. Na život v mrtvolném klidu a pachu.
Obsazením Polska Hitlerovou armádou prakticky začala druhá světová válka. Válka, která připravila miliony lidí o životy, o domovy, o blízké a o iluze. O iluze krásného barevného světa. Takový svět se však dá praktikovat i za nejhorších podmínek. Jistě, zní to zvláštně a z mého pohledu povrchně, všude kolem trpí spousty lidí, ale někdo může prožívat ty nejkrásnější chvíle se svou rodinou. Nejkrásnější v tom, že jsou poslední a člověk si je bude pamatovat až do své smrti. Vzpomínky budou to jediné, co mu po blízkých zbude. V novém polském filmu Pianista nás o tom přesvědčí klavírista Szpilman. Skutečný příběh o renomovaném hráči na piano, kterému válka všechno vzala, způsobila mu největší trápení a jemuž Varšava byla matkou, zachránkyní, zároveň však také černou paní, připravující o život jeho naděje, jeho rodinu. Když se nastěhoval do gheta, jeho ruce už nehrály Chopinovy sonáty, nýbrž rozprodávaly knížky Dostojevského a dalších, aby mohl pro rodinu nakoupit brambory a obilí. Jeho poslední jídlo s rodinou byla karamelka (u nás známa jako krówka) za dvacet zlótych, rozříznuta jeho otcem na futrále houslí na několik kousků. Při nástupu do transportu "zachránil" pianistu "přítel" u stráže. Zachráněn, ale bez možnosti rozloučit se s rodiči a sourozenci. Sestře jen řekl: "Promiň, že jsem neměl čas tě lépe poznat." Věta naprosto vystihující pocity několika tisíců v dobytčácích. Ale jen jedna žena ve dřevěném vlaku, směřujícím s lidským nákladem do krematorií, se může pyšnit tím, že jí to řekl její bratr. Život Szpilmana v téměř se zemí srovnanéVaršavě je těžký. S blížícím se koncem války narůstá potence domácího odboje, Szpilman se schovává v bytech. Naprosto nepochopitelná a mrazivá scéna se odehraje ve zničeném domě, kde vyhladovělý pianista nalezne konzervu okurek. Je přistižen nacistickým důstojníkem. Nebýt Szpilmanova nadání, zřejmě by již ležel s prostřelenou hlavou vedle konzervy. Důstojníkovi zahraje na koncertní "křídlo", a ten se nad ním bohorovně a bratrsky smiluje. Vždyť co, jsme jen lidé. Szpilmanovi pak nosí jídlo, a když už wehrmacht opouští Varšavu za doprovodu ruských střel, daruje mu kabát. Komicky působí scéna, kdy jde virtuóz naproti vojákům-zachráncům. Ti po něm střílejí, klavírista nakonec vše vysvětlí a poválečné euforii, kdy všechno, co mělo spojitost s Německem, bylo ničeno, se ubrání. V této chvíli si divák jako já pomyslí: "Jsem cynik, nebo je to jen normální reakce na paradox přežití v okamžiku vysvobození?"
Pianista, jenž dostal v Cannes hlavní cenu za režii, je filmem, který má nejen formu, nýbrž i obsah. Formu sice drastickou, ale náhled na historii z polského zorného úhlu má nesmírný význam pro pochopení několika věcí za jeden večer. Pochopení nevysvětlujícího, ale nevysvětleného.

Pianista
Režie: Roman Polanski (čerstvý držitel ceny kritiků a novinářů Kristián)
Scénář: Wladyslaw Szpilman, Ronald Harwood
Kamera: Pawel Edelman
Hrají: Adrien Brody, Daniel Caltagirone, Thomas Kretschmann
Autor: Ondřej Stratilík


Další články tohoto autora:
Ondřej Stratilík

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku