Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 10.3.2003
Svátek má Viktorie




  Výběr z vydání
 >ŽIVOT: Zlatý odznak
 >POLITIKA: Důvěra či nedůvěra?
 >NÁŠ RYBNÍK: Nechutné zneužití autodafé
 >POLITIKA: Ostuda jako Brno
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Přísnost vedená po ultrakrátkých vlnách
 >PSÍ PŘÍHODY: Kdyby mohl pohled zabíjet
 >VESMÍR: Už tři roky hledám jinoplanetníky
 >ŽIVOT: Psové a jiné animálie (2)
 >PRÁVO: Budou kšefty se zástavami konečně podvodem?
 >POOHLÉDNUTÍ: Vsadit do loterie a emigrovat do Ameriky
 >FILM: Já chci taky samopal!
 >FEJETON: Sníh a sněženky
 >FEJETON: O reprezentaci
 >ZAMYŠLENÍ: Národní stát vs. národní stát
 >POLITIKA: Získá česká vláda důvěru?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Film  
 
10.3. FILM: Já chci taky samopal!
František Schilla

"Tolik lidí padlo; řekni mi, komu to přineslo vítězství?" táže se zpěvák skupiny U2 v písni "SUNDAY, BLOODY SUNDAY". Píseň, jež je jakýmsi zmodernizovaným žalozpěvem se sborově zpívaným refrénem, zaznívá do závěrečných titulků britsko-irského filmu Krvavá neděle (Bloody Sunday), promítaného u nás v rámci probíhajících Dnů evropského filmu.

Závěrečná otázka z úst zpěváka skupiny U2 je zcela namístě. Řada otázek kolem historické události, kterou film zpracovává (krvavé potlačení demonstrace ve druhém největším severoirském městě Derry čili Londonderry dne 30. ledna 1972, jež si vyžádalo 13 mrtvých na straně severoirských katolických demonstrantů), zůstává dodnes jednoznačně nezodpovězena. Samotný masakr byl sice svého času již jednou oficiálně vyšetřen, vláda Tonyho Blaira však iniciovala nové vyšetřování, a to doposud nebylo uzavřeno. Režisér a scénárista Paul Greengrass se snaží (pohříchu bez jakéhokoli, byť minimálního, uvedení diváka do historie severoirského konfliktu resp. do historie protestantsko-katolických vztahů v severní části Irska) masakr rekonstruovat; v neustálém střídání jej podává z dvojí perspektivy - z perspektivy demonstrantů i z perspektivy britských pořádkových sil.

Dvojí optika a dvojí interpretace prostupují celým filmem. Akcentováno je to zejména v úvodu a v závěru ve dvou dvojicích souběžně pronesených veřejných prohlášení (ve třech případech se jedná o tiskové konference) před událostí a po události. Výchozí i rekapitulační prohlášení obou stran o tomtéž chystaném i absolvovaném vzájemném střetu má společné pouze to, že se v nich - na rozdíl od většiny dalších částí filmu - používá spisovná, tzn. "královská" angličtina. Podle velitele zasahujících britských parašutistů vedl masakr bezprostředně ke zvýšení respektu vůči britským silám rozmístěným v Severním Irsku a k obnovení "právního stavu a pořádku", podle poslance a aktivisty vedoucího demonstranty dopřál naopak dlouhodobě "obrovské historické vítězství" extrémistické Irské republikánské armádě (do níž začali v reakci na masakr severoirští chlapci a muži ve zvýšené míře vstupovat). Historie jako by do určité míry dala objektivně zapravdu spíše občanskému aktivistovi Ivanu Cooperovi (jehož ve filmu hraje James Nesbitt). Krvavá neděle skutečně stála na počátku dlouhého období tzv. TROUBLES (NEPOKOJŮ). Zarmoucená závěrečná otázka skupiny U2 o smyslu toho všeho přesto platí dál, neboť jediným definitivním a nezvratným výsledkem dlouhodobých nepokojů v Severním Irsku jsou zatím mrtví v řádu čtyřmístných čísel.

Při rekonstrukci masakru se tvůrci v hlavních bodech drží jednak zaprotokolovaných faktů, jednak navazují na "oral history" (ústní vzpomínky účastníků demonstrace, zachycené v knize Dona Mullana "Eyewitness Bloody Sunday"). Divák se dozví, že účelem demonstrace byl protest proti masovému zadržování severoirských katolických aktivistů bez rozhodnutí soudu a že na druhé straně masakru předcházela smrt více než čtyřiceti příslušníků britských pořádkových sil, kteří postupně padli za oběť teroristickým útokům Irské republikánské armády (IRA). Sugestivně působí zvláštní tvůrčí technika. Většina záběrů z rekonstruované demonstrace je nasnímána ruční kamerou, což navozuje dojem bezprostřednosti a autentičnosti. Ten je pak umocněn až téměř chaotickým přeskakováním z jednoho zabíraného místa střetu na druhé.

Spouštěcí moment masakru tvoří zřejmě zadokumentovaný výrok velitele pořádkových sil: "GO AND GET THEM. GOOD LUCK." ("Běžte a dostaňte je! Hodně štěstí!") To je proneseno v situaci, kdy menší skupinka demonstrantů ohrožuje výsadkáře kamením a celkově nepřehlednou situaci využívá navíc k ojedinělým výstřelům organizovaně se přeskupující bojůvka (jedná se nejspíš o příslušníky IRA, přičemž na každých tisíc pokojných demonstrantů připadá zhruba jeden terorista a všichni přítomní teroristé mají dohromady dvě až tři střelné zbraně). Podle filmu ovšem zásah výsadkářů v jednu chvíli vyústí v hon na prchající demonstranty bez rozdílu a v "plošné" střílení na vše, co se na straně demonstrantů pohne. S výkladem citovaného kontroverzního "spouštěcího" pokynu jsou potíže. Anglické sloveso "TO GET" je ještě obecnější a sémanticky bohatší než české sloveso "DOSTAT". Pokyn násilné demonstranty "DOSTAT" může ostatně i v češtině znamenat "zadržet" je. (Desítky účastníků demonstrace byly při Krvavé neděli opravdu zadrženy.)

Skeptickému oku českého diváka, jenž je alergický vůči všemu, co zavání ideologizací a nemístným patosem (nadneseností), neunikne určitá faleš ve scéně, kdy fronta porůznu se trousivších severoirských katolických "civilů" po masakru fasuje od IRA (Irské republikánské armády) moderní střelné zbraně. Úctyhodně vypadající "kvéry" se sofistikovaným příslušenstvím se tu fasují asi jako housky - nikoli "proti podpisu", ale prostě jen tak, bez byrokracie i bez instruktáže. To by se snad dalo s přimhouřením obou očí omluvit jako určitá umělecká zkratka, sotva však v daném, tj. pseudodokumentárním žánru. Jak je to celé vedle! Právě zde si obzvláště český divák uvědomí, jak stylizované, a tedy i potenciálně manipulující a zavádějící může být právě to, co se tváří objektivně! Při vtisknutí zbraně do rukou chybí už jen čapkovské: "Jdi!" Celá scéna působí natolik pateticky a nevěrohodně, že cyničtější český divák, protřelý již lecjakými frontami na vše možné, je v pokušení narušit její vyumělkované kouzlo hlasitým zvoláním k postavám na plátně: "Haló, strejdo! Já bych chtěl taky samopal! A další dva pro bráchu a pro šváru!" (V sobotu dne 8. března t.r. v pražském kině Lucerna nicméně všichni přítomní diváci včetně mne tomuto pokušení odolali a nikdo se ani neuchechtl.) K podobným schématům je třeba dodat to, co ví kdejaký podpraporčík (a co jistě v roce 1972 věděli i v IRA), totiž to, že sebevznešeněji míněná ostrá střelba ve větším rozsahu s sebou nutně nese tzv. "vedlejší škody" (vyjádřeno jazykem Čapkovy Matky: "malé, nevinné děti" zasažené bezprostředně nebo následně), a ty jsou zpravidla nepřímo úměrné nejenom ke stavu a funkčnosti techniky, nýbrž i k profesionalitě obsluhy. Zde rozhodně platí, že méně by bylo více - zejména u filmu, který si předsevzal věrohodným způsobem zrekonstruovat historii.




Další články tohoto autora:
František Schilla

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku