Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 12.3.2003
Svátek má Řehoř




  Výběr z vydání
 >MÉDIA: Veřejnoprávní televize v EU, proč existují a proč se otřásly v základech
 >POLITIKA: Ten hodný, ten zlý a ten ošklivý
 >TIBET: Symbolika vlajek na radnicích
 >MROŽOVINY: Spáry amerického orla VI
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Cedulí za lepší pořádky
 >PSÍ PŘÍHODY: Pejsek v metru
 >IRÁK: První oběť Blixkriegu
 >FRANCOUZSKÉ POHLEDY: Chystáte se na cestu?
 >POLITIKA: Klaus na hradě je dalším neúspěchem Cyrila Svobody
 >ARCHITEKTURA: Pár poznámek k památkové péči
 >HUDBA A ZVUK: Dvořák autenticky
 >GLOSA: Ubohost některých poslanců ČSSD došla svého konce.
 >MÉDIA: Vláda Vladimíra Špidly má důvěru médií
 >EKONOMIKA: ČNB vyčká se snížením sazeb
 >POLITIKA: Referendum na Maltě

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
12.3. MÉDIA: Veřejnoprávní televize v EU, proč existují a proč se otřásly v základech
Irena Válová

Prohlášení následovalo varování, jednání střídaly stávky. Tak by bylo možné popsat celý loňský rok vysílání veřejné služby v zemích Evropské unie a v Kanadě. Většina systémů vysílání veřejné služby v EU procházela více či méně vážnější krizí. Jediné, co odlišuje ČR od západní Evropy je fakt, že zatímco krize českého systému veřejné služby v roce 2001 plnila stránky západních deníků, v České republice o hluboké krizi západních systémů většina novinářů z nějakých důvodů vůbec neinformovala.

První signály bylo možné zachytit už v polovině února 2002. Do Budapeště na konferenci o perspektivách vysílání veřejné služby ve střední a východní Evropě, která se měla zabývat Bulharskem, Maďarskem a Českou republikou a kam obvykle jezdívají pouze ti, jichž se věc týká, se dostavili odboráři, novináři a experti z Rakouska, Finska, Itálie a Velké Británie. Poprvé tak vedle sebe zazněly referáty z jisté balkánské země, kde jako editoři televize veřejné služby pracují členové výkonného výboru vládnoucí strany, a z Rakouska, kde se začínalo hovořit o politickém nátlaku a tendenci privatizovat vysílání veřejné služby.

Další události na sebe nenechaly čekat: Dne 17. dubna byli italskou vládou vyměněni ředitelé všech kanálů italského vysílání veřejné služby RAI. "Znamená to, že italský premiér pan Silvio Berlusconi, sám mediální magnát, bude se svými politickými spojenci kontrolovat pět ze šesti vysílacích sítí v zemi," komentovala událost Mezinárodní federace novinářů v prohlášení Varující hrozby redakční nezávislosti a prohlubující se krize vysílání.

V téže době se odehrála ve Španělsku série pokusů politicky zasáhnout do veřejného vysílání španělské TV3 a Radia Katalánie před nadcházejícími volbami, opět výměnou managementu a snahou ovlivnit zpravodajství.

Varování - díl druhý - se odehrálo již za měsíc. V Dánsku byl v květnu navržen nový mediální zákon, jehož součástí se stal plán privatizace veřejné sítě TV2. Odborový Svaz dánských novinářů vyjádřil protest a skepsi k privatizaci s tím, že zbylá síť Rozhlas Dánsko nebude schopna konkurovat soukromníkům a redakční svoboda zanikne. Hlavní vlastníci dánských deníků začali spekulovat, jak využít příležitosti privatizace.

Takřka ve stejné době představila svůj plán změn veřejného vysílání vláda v Portugalsku. Veřejná portugalská síť RTP se měla transformovat do jednoho kanálu bez reklamy, později padl jasný návrh na privatizaci. Krize v páté zemi EU včetně Rakouská v krátké době nabyla "evropského rozměru". "Vysílání veřejné služby v Evropské unii se otřásá v základech," prohlásil generální tajemník Mezinárodní federace novinářů Aidan White 28. května 2002.

Italský zvrat Byl to italský prezident Carlo Azeglio Ciampi, kdo jako první evropský politik veřejně odmítl nátlak politických a obchodních lobby na vysílání veřejné služby. Prezident Ciampi oslovil 23. července italský parlament a vyzval jej, aby zajistil pluralitní a nestranné informování v zemi a garantoval "ústřední roli veřejného vysílání jako demokratického, sociálního a kulturního požadavku každé společnosti, jak stojí v Amsterdamském protokolu.

Mezitím experti začali pátrat po příčinách krizí. Nalezli více či méně tři: krize hodnot, krize politických systémů a zejména krize financování. A bylo to právě financování, které vyvolalo podzimní diskusi o tom, co učinit s BBC a zimní stávku vysílání veřejné služby ve Francii. Po tři týdny, až do počátku prosince stávkovalo 1 200 zaměstnanců televize a rozhlasu veřejné služby ve Francii, neboť nebyl jistý ani způsob budoucího financování ani organizace vysílání. Stávku podpořily čtyři další odborové svazy včetně v Evropě značně obávané odborové konfederace CGT. "Tato stávka je důsledkem špatného řízení a nedostatku politického odevzdání se ideálům vysílání veřejné služby," uvedl Aidan White v dopisu Mezinárodní federace novinářů předsedovi Evropské komise Romanu Prodimu a vyzval EU k dodržování závazků Amsterdamského protokolu.

Jak to všechno dopadlo? Do této chvíle nebylo privatizováno žádné vysílání veřejné služby v členských zemích Evropské unie a v současnosti žádná z členských zemí o privatizaci vážněji neuvažuje. V Portugalsku se stal naprostý opak původního plánu a poslední rozhodnutí zní: neprivatizovat. Platí tedy, že poslední privatizace v zemích EU se naposled odehrála v osmdesátých letech ve Francii, avšak tehdy šlo o rozdělení a následný prodej jednoho kanálu státní televize.

Důvody obratu jsou totožné s důvody samotného vzniku vysílání veřejné služby v Evropě.

Důvodem je Evropa sama Vysílání veřejné služby vzniklo politickým rozhodnutím. Evropa přijala tezi (americkou), že pouze informovaný občan může vládnout a rozhodovat o svém životě a o své zemi. K tomu je zapotřebí svobodná konkurence názorů a informací. Evropa dále přijala tezi , že národní kulturní bohatství, tradici a historii je nutné udržovat a bránit (zejména proti Americe, která ostatně činí totéž). Toto by společně mělo tvořit veřejnou službu.

Avšak na rozdíl od Spojených států, Evropa neměla a nemá k realizaci takového vysílání prostředky soukromých společností. Co se týče vysílání nevytváří Evropa jeden společný trh, ale je odkázána na trhy jednotlivých národních států. Produktový trh (trh vysílání) je roven geografickému trhu a ten je roven každému jednomu národnímu státu. Relevantní trhy jsou tedy tvořeny jednotlivými národními státy. Jednotlivé národní státy mají odlišnou historii, tradici, kulturu, avšak zejména a předně používanými jazyky. Relevantní trhy jsou tedy omezeny jazykem.

Za těchto okolností nemůže vzniknou v žádném z národních států místní CNN, CBS či Kanál4. Žádný z národních trhů není schopen v současnosti takovou soukromou stanici uživit vzhledem ke své slabosti. Evropa je tedy v současnosti odkázána udržovat v nějaké formě vysílání veřejné služby, jakkoli se může někomu zdát zbytečné, problematické či dokonce hanebné. Jistou naději skýtá technický pokrok a přechod na digitální vysílání s množstvím kanálů. I zde však vyvstává otázka, zda se nalezne soukromý subjekt, který bude chtít provozovat veřejnou službu a dokonce na ní bude vydělávat peníze, což je podmínka každého soukromého subjektu, neboť zisk je etikou i zákonem každého podnikání. Jasné je, že žádný soukromý subjekt nebude projekt digitalizace financovat, neboť není v jeho zájmu. I tohoto úkolu se v Evropě musí ujímat státy či veřejnoprávní instituce, což je jedním z důvodů zaostávání Evropy za Spojenými státy.

V tuto chvíli je nutné zdůraznit rozdíl mezi veřejnoprávním vysíláním a veřejnou službou. Slovním spojením veřejnoprávní vysílání je obvykle míněn statut organizace, která vysílá. Veřejnou službou je míněn obsah. Veřejnou službu může vykonávat jak veřejnoprávní subjekt tak samozřejmě i soukromý subjekt (a v mnoha oborech se tak děje). Soukromý subjekt může být současně veřejnoprávní. Velice hezky toto definuje Mezinárodní federace novinářů: "Je zavádějící používat formu vlastnictví jako vodítko k hodnocení, zda je sdělovací prostředek veřejnoprávní, nebo není. Mezinárodní federace novinářů navrhla pro určení veřejnoprávnosti tato kriteria: 1. Řízení instituce nesmí podléhat žádné přímé politické kontrole. 2. Statut organizace musí obsahovat závazek k plnění povinností veřejné služby a hodnot plurality, výstupy takové organizace pak musí prokazovat tento závazek."

Výše uvedená definice je v souladu se závazkem členských zemí EU provozovat veřejnou službu, který vznikl jejich podpisem Amsterdamské smlouvy, jejíž je součástí (Protokol o vysílání veřejné služby) a vstoupil v platnost jako zákon v EU v roce 1999. Amsterdamský protokol přiznává jednotlivým členským zemím právo na jejich vlastní definování obsahu veřejné služby s respektem k jejich demokraciím, národním kulturám a historiím. Jednotlivé členské země si mohou podle vlastní úvahy rozhodnout, jak budou vysílání veřejné služby organizovat a jaké instituce vytvoří, jak budou vysílání financovat při naplnění podmínky, že financování nesmí ovlivnit podmínky obchodu a soutěž ve Společenství v míře odporující společenskému zájmu. "Tuto formulaci… lze zjednodušeně chápat tak, že financování má být adekvátní závazku veřejné služby a nemělo by bezdůvodně bránit rozvoji vnitřního trhu…," napsal prezident EBU (Evropský svaz vysilatelů) Albert Scharf pro ČT. Závazkem je přímý vztah systému veřejného vysílání k demokratickým, sociálním a kulturním potřebám společnosti a k potřebě zachovat pluralitu médií.

Dalším závažným dokumentem, ke kterému se odkazují odborníci, novináři, politici i sami vysilatelé je dokument Rady Evropy, který vydala 4. Evropská ministerská konference o masmédiích v Praze 7.-8. prosince 1994. Státy Rady Evropy se "zavázaly udržovat a rozvíjet silný systém veřejného vysílání, uznali, že takovou službu může poskytnout soukromá společnost stejně jako veřejná organizace a zavázaly se zaručit organizacím veřejného vysílání bezpečné a vhodné nástroje k výkonu jejich poslání". Obsah veřejné služby pak definují jako "poskytování programu pro celou veřejnost, vytváření fóra pro veřejnou diskusi a vyjádření širokého spektra názorů, vysílání nezaujatého a nezávislého zpravodajství, informací a komentářů, přičemž tato činnost i využití vynaložených prostředků musí být zaručeny odpovídajícími nástroji."

Nejpodstatnějším závazkem však je "jasně definovat s odpovídajícími ustanoveními místních zákonů a praxí a při respektování svých mezinárodních závazků, roli, poslání a zodpovědnosti organizace veřejného vysílání a zajistit jejich redakční nezávislost vůči politickým a ekonomickým zásahům".

Tento závazek mohou splnit pouze sami politici, kteří přestanou brát vysílání veřejné služby jako kořist po vyhraných volbách a současně začnou veřejnou službu chránit před zájmy ekonomických lobby. To lze učinit jediným způsobem: stabilním a bezpečným financováním a jasnou definicí obsahu na úrovni národního státu. Padne-li takovéto politické rozhodnutí, pak způsob volby managementu, existence rady, způsob volby rady již nemá na obsah a financování vliv nebo je takový vliv minimální. Je-li takové rozhodnutí samotnými politiky zpochybněno, nastane krize bez ohledu na rady a managementy, jak jsme demonstrovali na počátku tohoto článku. V tu chvíli nepomůže (a ani nepomohlo) ani Doporučení Rady Evropy č. 23 z roku 2000 ve věci nezávislosti regulačních orgánů ve vysílacím sektoru. Každá z členských zemí EU organizuje a řídí veřejné vysílání jinak, přesto existence či neexistence rady ani způsob voleb nezabrání krizi ve chvíli, kdy vysílání ztrácí politickou podporu. Na jedné straně je tedy zcela jedno, jak a kým je vysílání řízeno a jak jsou voleny orgány instituce, na druhé straně musí způsob řízení i volby vyhovět a odpovídat vůli, tradici, kultuře a politice národního státu. Do ČR například nelze přenést systém italský ani britský vzhledem k odlišnosti tradic a způsobů obou zemí. Politici v ČR musí být stateční a zvolit vlastní systém, definovat vlastní obsah a učinit vlastní rozhodnutí o financích. Z těchto důvodů se Mezinárodní organizace novinářů touto otázkou takřka nezabývá, je totiž zbytečná.

Pomoz si sám a Bůh ti pomůže Jako bomba zapůsobil mezi některými účastníky svými výroky na zpočátku zmíněné konferenci v Budapešti expert Rady Evropy Karol Jakubowicz. Jakubowicz shledává následující podmínky úspěchu veřejné služby: podporu vysílání od občanské společnosti, podporu od politické společnosti, podporu od ekonomické společnosti, vládu práva a podporu státního aparátu. Od občanské společnosti se pak žádá více, než "příležitostné pouliční demonstrace, jako se stalo v České republice". Ostatně sám Jakubowicz si není jist, zdali občanská společnost, jak je známa v EU, v zemích střední a východní Evropy vůbec existuje.

Jakubowicz se domnívá, že veřejnou službu může zabezpečit dodržování závazků všech výše uvedených dokumentů Evropské unie a Rady Evropy. Také on hovoří v souvislosti s veřejnou službou v Evropské unii o krizi: "Měly by být volány (státy Evropské unie) k čestnému dodržení závazků, protože evropské vysílání veřejné služby se ocitlo v dostihu za přežití a proti různým procesům, které hrozí je podkopat. Ty závisejí země od země na míře politizace, komercionalizace, marginalizace, komercionalizace kultury, veřejného nezájmu a apatie" uvedl v únoru v Budapešti. Poté představil tyto modely evropských vysílání veřejné služby tak, jak vznikly s debaty vysilatelů veřejné služby, komerčních vysilatelů a mezinárodních organizací:

Odřená: vysilatel nemůže rozvíjet ani nové technologie ani kanály a služby.Tento model, navržený některými obchodními kruhy, vede k proměně vysílání v dinosaura.

Distribuovaná služba: Model spočívá na myšlence, že role veřejné služby může být oddělena od stávající organizace. Závazky veřejné služby nejsou koncentrovány v jedné instituci, jsou viděny jako série závazků, které mohou být vykonávány množstvím vysilatelů s mandátem k těmto službám od regulátora , pravděpodobně včetně financování tohoto mandátu. Toto lze nazvat vysílání veřejné služby bez organizace vysílání veřejné služby a lze na to pohlížet jako na jistou verzi modelu "odřená". Tato verze vyprodukuje stejný výsledek jako verze "odřená", avšak mnohem rychleji.

Chrámový model: Veřejná služba je viděna jako výklenek ve vysílání, prostředek k opravě chyby trhu komerčních vysílání prostřednictvím zpřístupnění obsahu, který nemohou komerční vysilatelé vysílat se ziskem. Je to jakýsi doplňkový servis existující vedle dominantního komerčního sektoru.

Klasický model: Je představován typickým analogovým vysilatelem dneška, který míchá kvalitní a populární program s oběma účely - naplnit svoji misi a získat signifikantní tržní podíl.

Semi-komerční model: Týká se těch vysilatelů, kteří jsou závislí na výtěžcích z reklamy takovou měrou, že to ovlivňuje jejich programovou politiku, jsou nuceni soutěžit o diváka s komerčními vysilateli prostřednictvím takřka stejného programování jako je komerční.

Čistý digitální model: Vysilatel veřejné služby je schopen zahájit vysílání DTT kanálů, avšak s programem striktně zaměřeným na misi veřejné služby.   Model plné portfolio: Vysilatel veřejné služby je schopen nabídnout přes DTT jak obecné společenské tak tematické stejně jako on-line personalizovanou (osobní) veřejnou službu, dále placené TV kanály a komerční internetové stránky.

Personalizovaná veřejná služba: Protože se obecenstvo posouvá k interaktivnímu, on-line prostředí nebo prostředí služby na vyžádání, budou se muset vysilatelé veřejné služby transformovat také v poskytovatele individualizovaného obsahu veřejné služby obecenstvu.

Karol Jakubowicz v Budapešti uvedl cosi, co se pak v písemné podobě jeho vystoupení neobjevilo. Řekl přibližně toto: A pak tady máme BBC, hamižnou dračici, která je spíše komerční televize se státní podporou, než cokoli dalšího.

Nakonec vyslal vzkaz ke střední a východní Evropě: "Bůh pomáhá těm, kdo si pomohou sami. Pokud si vysilatelé veřejné služby ve střední a východní Evropě nepomohou sami, pouze oni sami budou vinni," řekl Karol Jakubowicz v únoru loňského roku. Následující události se však staly důkazem o tom, že tento výrok měl být namířen stejnou měrou na Západ do Evropské unie. Tam si ovšem mezitím začali pomáhat sami.

Irena Válová, členka Řídícího výboru Evropské federace novinářů, pověřená řízením projektu Media Observatory ČR Mezinárodní federace novinářů s podporou Evropské komise

Psáno na objednávku pro Parlamentní listy bez nároku na honorář.


Další články tohoto autora:
Irena Válová

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku