Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 25.3.2003
Svátek má Marián




  Výběr z vydání
 >EKONOMIKA: "Bomby padají a akcie rostou"
 >PRÁVO: Kauza Hučín ukazuje problémy našeho trestního soudnictví
 >KONFLIKT: Masmediální masáž
 >KONFLIKT: Bůh s USA
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Že by Mloci na Vltavě?
 >PSÍ PŘÍHODY: Bendžo a Bart
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Rizika války (2)
 >FOTOGRAFOVÁNÍ: INTERKAMERA 2003
 >ARCHITEKTURA: Palác Flóra - Nová dominanta na rozhraní Žižkova a Vinohrad
 >HUDBA A ZVUK: Prenatální hudební zkušenost
 >Kdo přijde po Saddámovi?!
 >Z MĚST: Co trápí Neratovice?
 >KONFLIKT: S kým tedy jsme?
 >FILM: 8 Mile
 >ŽIVOT: Patálie s ovladačem

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
25.3. Kdo přijde po Saddámovi?!
www.infoservis.net

Spojenecký útok na režim Saddáma Husajna se stal realitou. Spekulace a otázky se již přesunuly do druhé fáze. Analytici se zabývají rychlostí a případným počtem obětí, především v souvislosti s možností použití chemických a biologických zbraní ze strany režimu Husajnova režimu. O vítězství nikdo nepochybuje. Dalším problémem však je vytvoření nové vlády po pádu starého režimu.Náročnost sestavení nové vlády je srovnatelná se sestavováním mozaiky z malých kamínků či se skládáním obrázků při oblíbené hře puzzle.

Irácká opozice je velmi roztříštěná stejně tak, jako je nábožensky i národnostně pestré složení iráckého obyvatelstva. Severní část země je obývána Kurdy, ve středu Iráku žijí muslimové hlásící se především k sunnitské větvi tohoto náboženství a na jihu žijí převážně šíitští muslimové. Vedle toho jsou zde drobné skupinky křesťanů, židů a jazídovců. Národnostně zde ještě žijí skupinky Turkmenů a obyvatelé hlásící se k asyrským a babylonským předkům. Zatím však neexistuje silná osobnost, která by mohla všechny tyto skupiny sjednotit. Každý, u něhož by jen hrozilo, že by se mohl postavit proti Saddámu Husajnovi, byl vždy nemilosrdně odstraněn, včetně nejbližších členů jeho vlastní rodiny. Média jsou v Iráku natolik v rukou režimu, že se jen velmi malé množství obyvatel podařilo obeznámit s opozičními představiteli žijícími v zahraničí. Na druhé straně je však dobré vzpomenout si na příklad Afghánistánu. Hamid Karzáí byl do doby svého nástupu k moci také velmi málo známý. Přesto se mu podařilo získat poměrně velkou podporu - tedy alespoň maximum toho, čeho se v Afghánistánu dalo dosáhnout - a do dnešního dne nebyl svržen, přestože to mnoho kritiků předvídalo. Hlavní tedy bude, aby byla nová vláda schopná a aby dokázala zlepšit životy většiny iráckých obyvatel. Pokud se jí podaří Iráčany přesvědčit, že se jim po změně režimu žije lépe než předtím, docela určitě bude úspěšná. Musí také zastupovat všechny hlavní náboženské a národnostní směry.

Kurdský sever

Jen na samotném severu země operuje několik politických uskupení. Nemá však asi cenu zmiňovat drobné, povětšinou islámsky radikální, uskupení. Hlavní roli zde hraje Kurdská demokratická strana v čele s Mascúdem Barzáním a Kurdský vlastenecký svaz v čele s Džalálem Talabáním. Obě uskupení spolu vedla po dlouhá léta ostré boje při nichž hledala spojence ve svém okolí. Někdy se jejich představitelé dohodly s režimem Saddáma Husajna za cenu jeho podpory proti svému sokovi, jindy s ním zase bojovali. Talabání určitou dobu rovněž spolupracoval se sousedním Íránem. Oba představitelé se do nedávné doby k samotné vojenské operaci stavěli značně skepticky. Věděli totiž, že větší autonomii než mají nyní již nemohou získat. To by značně popudilo sousední Turecko, které má strach ze vzniku nezávislého kurdského státu na severu Iráku, odkud by nutně proudila podpora pro kurdské bojovníky na jeho vlastním území. Mnoho rodin v obou zemích pojí vzájemné rodinné svazky a kurdští bojovníci při ústupu před tureckou armádou často nachází útočiště u svých iráckých soukmenovců.

Oba hlavní představitelé také získávají nemalé finanční prostředky z poplatků za průjezd kamionů pašujících načerno ropu z Iráku přes jejich území do Turecka. Je zcela jasné, že po pádu režimu bude Irák ropu vyvážet zcela legálně, aby mohl financovat rekonstrukci země, a kurdští představitelé tak přijdou o značnou část svých příjmů.

Talabání i Barzání však pochopili reálnou situaci a v současné době jsou připraveni americké jednotky na svém území přivítat. Odmítají pouze vstup turecké armády.

Na severu žijí též Turkmeni. Ti se k boji za svržení režimu Saddáma Husajna nejen přihlásili, ale dokonce požádali světové společenství o dodávky zbraní, aby se mohli k boji připojit.

Šíitský jih

Situace na jihu země je pro budoucí stabilitu mnohem komplikovanější. Iráčtí šíité cítili vždy silné vazby na sousední Írán, odkud jim začala po islámské revoluci v roce 1979 proudit značná finanční pomoc. Dá se bez nadsázky prohlásit, že irácká šiitská opozice je Íránem ovládána. Jednoznačně nejsilnějším uskupením je Nejvyšší výbor islámské revoluce v Iráku v čele s Muhammaddem Báqirem Al-Hakímem. Sídlo tohoto hnutí neleží nikde jinde než právě v sousedním Íránu. Jeho představitelé mnohokrát odmítli účast na konferencích proti-saddámovské opozice organizovaných USA nebo Velkou Británií. Báqir Al-Hakím se také v různých diskuzích rezolutně stavěl proti zahraniční invazi do Iráku. I z jeho posledních vyjádření je jasné, že odmítá přechodnou vojenskou vládu na území Iráku a celý americký plán.

Je ovšem málo pravděpodobné, že by si nechal uniknout možnost podílet se na novém uspořádání. Otázkou však zůstává, jestli nebude chtít své možné účasti v případné nové vládě využít a situaci destabilizovat, aby tak mohl dokázat, jakou chybou intervence byla. Podobnou roli sehrál v Afghánistánu Qulbuddín Hekmatijár, který byl rovněž velkým spojencem Íránu. Íránská vláda má strach, že by mohli spojenecké jednotky po svržení Saddáma Husajna překročit hranici a pokusit se svrhnout i íránský režim. Jakkoliv je takový krok logicky dost nepravděpodobný, jen pouhé pomyšlení na tuto variantu nedá íránským ájatolláhům spát. Pokud se situace v Iráku zkomplikuje, nová vláda bude nestabilní a obyvatelé budou nespokojeni s novým uspořádáním, bude světové společenství zabráno jejím řešením a íránští představitelé budou moci klidně spát.

Pravděpodobně bude nejlepší pokusit se hledat jinou osobu, která by Muhammada Báqira Al-Hakíma nahradila. Bude to však úkol velmi nesnadný. Udržení šíitského jihu je ale pro úspěšnost budoucí vlády zásadní.

Sunnitský střed

Tato část země je nejméně kompaktní. Je zde mnoho opozičních uskupení od monarchistů přes radikálně islámská uskupení až po komunisty. Patrně nejvýznamnějším je Irácký národní kongres v čele s Ahmadem Čalabím. Kongres má nejsilnější podporu USA a do budoucna se s ním nejvíce počítá. Patrně by měl hrát hlavní a tmelící roli v novém uspořádání. Je to relativně nejsilnější opoziční skupina, která se nesnaží jednoznačně se nábožensky nebo národnostně vymezovat. Mohla by tedy získat podporu všech ostatních skupin. Je zde rovněž evidentní snaha kongres propagovat v opozičních médiích, která se ze pomocí vysílání ze západního světa snaží narušit Sadddámovu tvrdou propagandu.

Zapomínat by se rozhodně nemělo na Hnutí za konstituční monarchii v čele se šarífem Husajnem. Důležité je, že hnutí změnilo svou strategii. Jeho představitelé realisticky pochopili, že návrat monarchie rozhodně nezíská podporu místních obyvatel. Šaríf Husajn je velmi inteligentní a vzdělaný člověk, který by v novém uspořádáním měl hrát určitou roli. Významná je také Irácká národní dohoda vedená Ajjádem cAlawím. cAlawí nebyl velkým stoupencem zahraniční vojenské intervence do Iráku. Preferoval spíše svržení Saddáma Husajna vlastními obyvateli. Ve chvíli, kdy se intervence stala realitou, se však těžko bude stavět proti. Tím by ztratil možnost hrát v budoucnu významnou roli. Je dost pravděpodobné, že se bude rovněž účastnit v nové vládě.

Je velmi těžké odhadnout, jak bude vypadat nové uspořádání v zemi po pádu Saddáma Husajna. Uhodnout, jací představitelé usednou do vládních křesel, se rovná hádání ze skleněné koule. Zastoupeny musí být rozhodně všechny náboženské a národnostní skupiny, jinak se nepodaří udržet jednotu země, která je přitom pro budoucí úspěšné hodnocení současného vojenského zásahu klíčová. Dá se také odhadnout, že hlavní roli bude hrát jeden ze zástupců sunnitského středu, jehož politická uskupení nejsou nábožensky ani národnostně jasně vymezená, takže nevyvolají odpor jiných skupin. Nejvýznamnější roli bude pravděpodobně hrát Irácký národní kongres. Vhodným kandidátem na prezidenta nebo ministerského předsedu, po ukončení přechodného období a období mezinárodní správy, je šaríf Husajn nebo Ahmad Čalabí. Stát se však může ledacos. V Afghánistánu se také spekulovalo o návratu krále Muhammada Záhira či o prezidentovi severní aliance, Rabbáním. Málokdo pak očekával Hamída Karzá´ího. Rozhodně tedy není vyloučeno, že do čela země usedne úplně nový, zatím ne příliš známý, člověk. Ostatní výše zmíněné osobnosti irácké opozice však budou rozhodně hrát významnou roli. Sporné je jen postavení Nejvyššího výboru islámské revoluce v Iráku v čele s Muhammaddem Báqirem Al-Hakímem.

Nejdůležitější bude, aby se nové vládě podařilo přesvědčit své občany, že se jim bude žít lépe než pod vládou Saddáma Husajna. K tomu je také potřebná zahraniční pomoc a podpora. Pokud by totiž nové uspořádání po pádu Saddáma Husajna zkrachovalo, ztratil by celý západní svět v očích světa islámského svou tvář. Podporu by pak získala radikální a nenávistná hnutí. To by bylo to nejhorší, co se může stát.

Tomáš Strnad

Více k tématu se dozvíte na stránkách Informačního servisu společnosti Člověk v tísni


Další články tohoto autora:

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku