Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 26.3.2003
Svátek má Emanuel




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Principy demokracie platí pro všechny
 >POLITIKA: Reforma nesnese odklad
 >POLITIKA: Podpořte prezidenta Bushe
 >PRÁVO: Laické poznámky ke stockholmské arbitráži Lauder versus Česká republika.
 >MROŽOVINY: Americká válka, evropský mír
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Patálie s SMS
 >PSÍ PŘÍHODY: Setkání s drzou veverkou
 >POLITIKA: Problémem české armády je Tvrdík
 >KONFLIKT: Vrtulník sestřelený flintou? Nesmysl!
 >FEJETON: Jsi na seznamu?
 >Izrael se ve válce zatím drží stranou
 >GLOSA: CME, Železný, Pavel Dostál a my
 >POVÍDKA: Bajka o smutném ptáčkovi
 >SPOLEČNOST: Vzhůru na komunistické mlýny
 >EKONOMIKA: Zpomalení české ekonomiky je jisté

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
26.3. Izrael se ve válce zatím drží stranou
www.infoservis.net

V souvislosti s válkou v Iráku nebylo zatím v dosavadním zpravodajství věnováno příliš pozornosti Izraeli. A to i přesto, že by případné napadení Izraele iráckými zbraněmi hromadného ničení či následná izraelská odveta mohly dát celému konfliktu novou dimenzi – dimenzi izraelsko-arabského sporu. Mohlo by být navíc ohroženo strategické spojenectví USA s některými arabskými zeměmi – nejvíce zřejmě se Saúdskou Arábií. Naštěstí k útoku na Izrael ani k izraelské odvetě zatím nedošlo a pravděpodobnost něčeho podobného se zřejmě stále snižuje .

Může se zopakovat rok 1991?

Pro Izrael přitom může být vlastní pasivita v konfliktu značně deprimující. Tak tomu ostatně bylo v roce 1991, kdy si Saddám Husajn nenechal ujít příležitost vypálit na Izrael 39 raket. Ty snad jen zázrakem usmrtili pouze jediného člověka. Izrael i přes irácké útoky setrval na nátlak USA v pasivní roli. Válka v roce 1991 se tak stala z pohledu Izraele jednou z nejpodivnějších ve vlastní historii – musel snášet nepřátelské útoky a nemohl na ně zareagovat.

Rozdíl mezi dneškem a rokem 1991 je v tom, že Saddám Husajn si je tentokrát dobře vědom, že mu půjde skutečně „o krk“, a mohl by se spíše odvážit použít raket s chemickými či biologickými náložemi. To by byl značný rozdíl oproti konvenčním hlavicím z Války v zálivu v roce 1991. Jakkoli by pak byl izraelský zásah proti Saddámovi pochopitelný, mohl by, jak jsem uvedl, zásadním způsobem podkopat už tak značně pragmatická americko-arabská spojenectví. Netřeba zdůrazňovat, že ta jsou po 11. září 2001 daleko vratší než kdy předtím.

Přestože se izraelský premiér Šaron nechal v minulosti několikrát slyšet, že v případě iráckého útoku na Izrael nezůstane židovský stát pasivní, je zřejmé, že na něj president Bush vyvinul (či vyvíjí) enormní tlak, aby se otevřeného zásahu proti Iráku zřekl a ponechal Izrael zcela americké ochraně. Tomu by mohl napomoci i fakt, že dnešní protiraketové obranné systémy Arrow a Patriot, poskytnuté Izraeli právě USA (ve spojení s vlastními raketami typu Chec), jsou mnohem dokonalejší než před deseti lety a měly by ochránit izraelské území daleko účinněji. Je také možné, že Irák nemá dnes už zdaleka takový počet dalekonosných raket jako tomu bylo na počátku devadesátých let minulého století. Přesto však není vyloučeno, že Iráku zůstalo po první válce v Zálivu ještě menší množství raket sovětské konstrukce, které mají dolet až 650 kilometrů a mohou tak zasáhnout mj. Izrael. Čím hlouběji ale postupují spojenecká vojska do iráckého vnitrozemí (a západní části Iráku), tím více se stává podobný úder nepravděpodobný.

Pokud by k iráckému raketovému útoku nakonec přeci jen došlo, domnívám se, že potenciálně nejvíce ohrožená města jsou ta, která mají takřka výlučně židovské obyvatelstvo. Tedy Tel-Aviv s okolními městy Ramat Gan, Cholon, Bnej-Brak atd.. Naopak Jeruzalém je podle mého názoru ohrožen iráckými raketami méně, neboť má výraznou arabskou menšinu a je zde velké množství míst posvátných pro Araby (jak muslimy, tak i křesťany), které by nepříliš přesné irácké rakety mohly zasáhnout.

I když se tedy Izrael přímého zásahu proti Iráku zřejmě nezúčastní, je velmi pravděpodobné, že jeho pomoc Spojeným státům je alespoň nepřímá – například informace izraelských tajných služeb, či podílení se na plánování vojenských operací jsou pro Spojené státy jistě velice cenné.

Zajímavé paralely

Bez zajímavosti nejsou některé souvislosti mezi Válkou v zálivu na počátku let devadesátých a současným konfliktem. Na počátku 90. let stál v čele Izraele premiér Jicchak Šamir. Tento stoupenec tvrdé linie v otázce postoje vůči Arabům byl nepřístupný jakýmkoliv kompromisům a na rozdíl od svého předchůdce (Menachema Begina) a nástupců (Jicchaka Rabina, Šimona Perese, Ehuda Baraka a do jisté míry i Benjamina Netanjahua) neudělal pro zklidnění situace na Blízkém východě prakticky nic, ba dokonce spíše naopak.

Obdobně jako o Šamirovi můžeme mluvit i o současném izraelském premiérovi. Během jeho vlády zažil Izrael nebývalý hospodářský propad a navzdory Šaronovu volebnímu heslu „Mír a bezpečnost“ se naopak doširoka otevřely brány extremistům z palestinských řad, nejvíce pak z militantního křídla Hamásu. Ti páchali své zločiny v Izraeli i předtím, ale nikdy ne s takovou vervou jako po nástupu Ariela Šarona. Ten se prakticky nikdy nezmohl na nic jiného než na tvrdohlavou vojenskou odplatu, která měla většinou jen charakter pomsty, ale z dlouhodobého hlediska nikdy nepřinesla cokoliv pozitivního.

Výrazná paralela je i na americké straně, neboť na počátku 90. let stál v čele USA otec dnešního prezidenta Bushe a navíc mnoho členů jeho administrativy je činných i v administrativě Bushe juniora.

Sociologické průzkumy

Na závěr připojuji ještě několik zajímavých čísel v souvislosti s Izraelem a válkou proti Iráku. Např. v případě iráckého útoku na Izrael podporuje dnes většina veřejnosti to, co bylo v roce 1991 názorem menšiny: 55% Izraelců se domnívá, že by měl Izrael odpovědět na jakýkoliv irácký útok, 23% má za to, že by případná odveta měla být podniknuta v závislosti na okolnostech útoku (pokud budou použity chemické či biologické zbraně nebo pokud útok způsobí ztráty na životech), 13% zastává názor, že Izrael by se měl za všech okolností zdržet odvety. Zajímavé je, že izraelskou odvetu vůči Iráku podporuje 48% stoupenců izraelských arabských stran (zde doplňuji, že cca 20% izraelských občanů jsou Arabové).

Není také bez zajímavosti, že mnohem více než irácké rakety Scud děsí Izraelce sebevražedné útoky: těch se v současnosti bojí 43,4% Izraelců, pouhých 12,4% má větší obavy z iráckých Scudů. Druhé číslo má velmi blízko k 11,1% Izraelců, kteří mají největší strach z raketových útoků Hizballáhu ze severního Libanonu.

Výše uvedená čísla mj. napovídají, že arabský svět není v postoji k Saddámu Husajnovi zdaleka jednotný a mnoho Arabů k iráckému vůdci sympatie necítí. Výsledky také vypovídají o velké důvěře Izraelců k vlastní protiraketové ochraně a o skutečnosti, že většina Izraelců příliš nevěří tomu, že Irák použije zbraně hromadného ničení.

Marek Čejka

Více k tématu se dozvíte na stránkách Informačního servisu společnosti Člověk v tísni


Další články tohoto autora:

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku