Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 28.3.2003
Svátek má Soňa




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Litoměřická výzva
 >BURIANOVA KULTURNÍ OZDRAVOVNA (13)
 >Z MĚST: Náchodské chlubení
 >TÉMA: Dilema pro OSVČ
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Co všechno bejvalo lepší
 >PSÍ PŘÍHODY: Když se dostaví věk
 >IRÁK: Dopis amerického vojáka
 >ZA ZRCADLEM: Američané nám chtějí vyprávět jen své pohádky tisíce a jedné noci
 >POLITIKA: Záškoláci
 >FEJETON: Vdovy ze slámy
 >FEJETON: Království za jogurt!
 >FEJETON: Jak učinit ženu šťastnou
 >FEJETON: Velice krátká povídka o prorocích
 >IRÁK: Šestý den
 >NÁZOR: Proč je sjezd ČSSD důležitý pro nás všechny.

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Literatura  
 
28.3. FEJETON: Velice krátká povídka o prorocích
Michal Matoušek

Vybral jsem si v nakladatelství knížku k recenzi, brzy ji obdržel a s chutí se do ní začetl. Docela rád bych tu popisoval, jak jsem k ní hledal cestu a zvažoval různá možná pojetí - jenže já viděl hned, po pěti, po sedmi číslech (podobných věcí jsem svého času lektoroval plná šuplata), co a jak budu přibližně psát. Bylo mi to zároveň i líto; nesetkáte se často s člověkem, který na sebe dobrovolně vezme tvrdou řeholi formy a statečně, i když málo úspěšně se s ní pere.

Knížka se přihlašuje ke konkrétní krajině, s výjimkou jedné zmínky o Bohdanči, i ke konkrétní poetice, a na některé věci bych se autora opravdu rád zeptal - pak by v recenzi nemusely být. Bibliografický aparát knížky za mnoho nestojí, de fakto žádný neexistuje; volat znovu do nakladatelství a přemlouvat, aby mi dali na autora spojení, se mi nechtělo. Co takhle spíš předvést kus samostatné práce? Na internetových stránkách lze vypátrat, odkud autor pochází, a mně se najednou rozsvítilo: byl jsem tam přece za kamarádem z vojny... "Ano, znám tu rodinu," řekla mi do telefonu jeho žena, u níž od té návštěvy nejsem právě dobře zapsán, "počkej, najdu ti číslo. Co pořád děláš?" - "Píšu recenzi," odpověděl jsem a ona správně odfrkla: "Ty s tím tvým psaním..."

Po chvíli dalšího telefonování se ovšem ukázalo, že zrovna můj autor už léta bydlí jinde, kdesi u Pardubic. Tím by se vysvětlovala ta Bohdaneč; sháním po příbuzných spojení, vemlouvavě s nimi hovořím, vytáčím všelijaká čísla a vtom už můj autor zvedá telefon, po hodině pátrání téměř detektivního jsme u cíle. Představuji se slušně, říkám, oč mi jde... "Já vím," pravil můj autor a hlas měl zvučný možná až přespříliš, ,,jednu knížku už mi recenzovala ta... Mentzlová." - "Ano. Byl tam nějaký spor -" - "Počkejte, člověče! Jaký spor?! Já jsem jí jasně vyvrátil, co napsala špatně!" - "Totiž - ehm. Špatně?" - "Vy jste její advokát?" zeptal se pokud možno ještě hlasitěji, až mi zalehlo ucho. Asi jsem ho začínal rozčilovat. "To bychom se spolu neměli o čem bavit. Já jsem jí to vyvrátil, a hotovo. Litera scripta manet. Víte co? My spolu uděláme takovou gentlemanskou dohodu," dodal hlasem pořád tak zvučným, že žádnou jinou dohodu než gentlemanskou nepřipouštěl, "my se spolu vůbec nebudeme bavit o té... dámě."

Drž hubu, říkalo mi moje lepší já. Nech ho být. Tví rodiče už v jeho věku nežili. Ty sám se jeho let taky nedožiješ. Nevíš, nebudeš nikdy vědět, co to obnáší. Nemáš právo... jaké právo? zlobilo se moje horší já. Copak je stáří argument? Nebo bianco omluvenka? Jenomže - čemu teď pomohu, když ho pošlu, kam patří? A tak jsem ve shodě s lepší i horší částí své bytosti pravil pokorně: "Dobře. I když... ne. Já souhlasím. - Prosím vás: co je to perm? Můj autor se zachechtal. "Tak vy ani nevíte, co je perm. No to teda zadali recenzi pěknému..." odmlčel se výmluvně. "V každé encyklopedii najdete, co je perm." - "Já vím," řekl jsem. "Když mně ale ten váš verš nedává smysl: skláněly osu svou permem pozvánu... teda jako ty úvozy. Vyprahlé. Já tomu nerozumím." - "A čemu se divíte? Vždyť ani nevíte -" - "Jenže v tom verši máte neúplnou stopu," poprvé jsem si dovolil ho přerušit. "Celá báseň je důsledně psaná daktylem, a tady chybí slabika. Tak se jenom ujišťuju -" - "Žádná slabika nechybí," pravil sebejistě. "vy jste asi nikdy neslyšel, že hlásky r a l... nebo víte co? Napište to. Napište, že mi tam chybí slabika. A já vám to vyvrátím. Aspoň nakladatelství uvidí, jakého má recenzenta." - "Já to samozřejmě napíšu," pravil jsem a malinko jsem se už začínal těšit, "když myslíte. Ale uvažte přece: souhlásky er i el jsou slabikotvorné tehdy -" - "O tom se s vámi nebudu bavit. Prostě to tam napište, a já vám to vyvrátím. - Vyvrátím vám všechno, co napíšete. Rozumíte?" Museli jsme mluvit nějakým zvláštním jazykem, protože jsem mu nerozuměl ani trochu a zároveň rozuměl velmi dobře: on mi skutečně všechno vyvrátí. Napíše svůj žvást a dál nebude nic číst; proč taky? Cokoli nenapíše on, je stejně buď zbytečné, nebo škodlivé.

V pravdě poznané setrvejme. To učil už Mistr Jan. Bylo čím dál zřejmější, že zase jednou řeknu něco hrozného. "Vyvrátíte i to," zeptal jsem se úlisně, "že jste se, co se poetiky týče, nikdy nedostal dál než k Hálkovi, nanejvýš k Vrchlickému?" - Na okamžik, na velice krátký okamžik zůstal zticha a pak vysloveně zařval: "Co já mám společného s Vrchlickým? Copak on psal, co já? Vesnické tragédie?" - "Jaký sakra tragédie?" zaječel jsem konečně taky a má osvěžená duše rozkvetla blahem jako leknín. "Když jdou dvá vyprahlym ouvozem bůhvíkam do permu a skončej v seně, kde ale nic netento, páč von je zřejmě úplně blbej," přeháněl jsem pražskou intonaci, "to má bejt podle vás vesnická tragédie?!"

Sluchátko potichu šumělo. Já ani nevím, jestli mne vyslechl až do konce! - Tudy, právě tudy se prodírá duše umělcova k nesmrtelnosti: přes lecjaká protivenství. "Nekamenujte proroky," napsal zmiňovaný už Vítězslav Hálek; ale právě naopak, vy pěvci naši! Národa chloubo! Chcete-li být proroky, bez kříže se jimi nestanete... takže já jsem mluvil s prorokem. Komu se taková věc poštěstí? Mluvil jsem s ním ovšem, to si přiznejme, jako vyslovený hulvát.

Ale co horšího: já si to protentokrát v nejmenším nevyčítám.


Další články tohoto autora:
Michal Matoušek

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku