Krev a sperma tečou proudem v rakouském filmu z prostředí kolem sanitek Přijď, sladká smrti (Komm, süßer Tod). Námět se týká tématu, jež občas tu či onde vybublá na veřejnost: pokušení zakalkulovat smrt člověka do rutinního byznysu v některých "pomahačských" odvětvích. (Rakouskem v uplynulých desetiletích otřáslo v daném ohledu více skandálů; vše dosavadní ovšem překonal a zastínil poměrně nedávný celonárodní skandál v Polsku, kde lékaři z některých nemocnic "spolupracovali" jako svérázní "dodavatelé" s vybranými pohřebními ústavy.)

Kromě systematické likvidace určitého typu pacientů (odhalované tápavě a postupně) tvoří další nosné (a od počátku zjevné a až brutálně nastolené) téma filmu nelítostný konkurenční boj dvou vídeňských soukromých služeb pro přepravu raněných a nemocných, z nichž každá chce pro sebe urvat maximum z veřejných dotací. (V táboře konkurenční firmy čeká odchyceného hlavního hrdinu, a potom jeho kolegu, po nářezu tyčemi i vstříknutí silnější dávky alkoholu do žil. V prvním případě je to vše ještě označeno jako "zvláštní ošetření", ve druhém již jako "běžné ošetření", vyhrazené pro podobný případ.)

S celosvětově aktuálním námětem a napínavou zápletkou, která graduje až do závěrečného rozuzlení, film zároveň nabízí publiku unikátní "nadstandard" v podobě jadrného humoru. Běží o zemitý humor zvláštního druhu, srovnatelný snad s humorem, který u nás kdysi pěstovali soudničkáři. Děj není humoru podřízen ani pro humorné vyznění zkreslen (závažnost námětu, realističnost a věrohodnost příběhu ani naturalistický charakter násilných či sexuálních scén nejsou nikterak oslabeny), a na druhé straně humor netkví v rezignovaném cynismu vůči neodvratné, osudové danosti valícího se děje. Děj na straně jedné i vtipné podání, glosování a předjímání děje na straně druhé jsou sice ve vzájemné interakci, uchovávají si ale autonomii, samostatnou dynamiku i vlastní váhu. Hlavní hrdina Brenner si třeba ze svého bývalého povolání (než začal jezdit se sanitkou, pracoval dlouhá léta jako detektiv) odnesl groteskně působící a politicky pramálo korektní poučku, že "vrahem je vždycky Němec". A tak zatímco si personál ve firmě láme hlavu otázkou, kdo jedním výstřelem zprovodil ze světa souložící pár, označí Brenner bez přemýšlení za vraha jediného Němce z celého týmu - a strefí se! U dalších vražd pak už citovaná poučka pochopitelně nefunguje a Brenner ji také neopakuje. (Za změněných okolností zásada národnostní diskriminace v kolektivu prostě "vyjde z užívání" - latiníci to nazývají DESUETUDO.)

V úspěšně aplikované, a poté překonané poučce o tom, že "vrahem je přece vždycky Němec", lze spatřit svéráznou vídeňskou variaci na klišé "vrahem je zahradník". Podobných inovativních obměn tradičních schémat je ve filmu více. Sem patří ostatně i ústřední motiv "sladké smrti", který vznikl jako svérázná textová variace na "soudtrack" z naprosto klasického hudebního díla. Vytipované diabetiky (cukrovkáře) v sanitce opravdu čeká "sladká" smrt, když je jim místo inzulínu vpravena do žil dávka cukerného roztoku (což údajně nelze při pitvě rozpoznat). Ústřední motiv je přítomen již od začátku a vrací se nejprve v jemných narážkách, a potom stále expresivněji a neodbytněji. (Kdyby film vznikl u nás, hodil by se k němu místo stávajícího klasického hudebního doprovodu spíše slaďáček Karla Gotta "Kávu si osladím o trochu víc…")

Mistrovsky zkoncipována a přímo virtuózně rozehrávána jsou jakási vícenásobná preludia na vedlejší motivy. (Klobouk dolů před scénářem, režií i hereckými výkony!) Při relaxaci v hospůdce nižší cenové kategorie se třeba instruktáž o technice kouření cigarety ("ZIEHEN, NICHT BLASEN - POTAHOVAT, NASÁVAT, ALE NEFOUKAT") pojednou změní v názornou lekci orálního sexu, jíž šokovaně i fascinovaně přihlíží celý lokál. Muž, který původně začal ženu jen tak mimochodem veřejně osahávat, zaskočen překotným obratem událostí pojednou "změkne" a prosí ji až skoro kňouravě, zda by spolu celou věc nemohli vyřídit někde v ústraní. "Rozparáděná" divoženka ovšem nekompromisně a důsledně trvá na veřejném pokračování a završení toho, co nešťastník z vlastní iniciativy veřejně započal, a celou lekci korunuje opakováním poučky "ZIEHEN, NICHT BLASEN - POTAHOVAT, ALE NEFOUKAT!" Celá scénka jednak staví na hlavu zaběhaná schémata (v devětadevadesáti procentech akčních filmů by se osahávané ženy zastal hlavní hrdina coby rytíř ovládající bojové sporty), jednak oproti schématům upřednostňuje nepřikrášlenou realitu, a v neposlední řadě obsahuje originální, vtipnou pointu.

Mixáž šoku a humoru na vedlejší motiv kouření se později vrací: Hlavní hrdina a jeho přítelkyně byli jen taktak zachráněni před zadušením v sanitce předělané na pojízdnou plynovou komoru. Zcela vyčerpáni ještě vykašlávají z plic nadýchané výfukové plyny, a úlevu shodně vyjádří stejným gestem - zapálí si cigaretu!

Z dalších tragikomických epizod zmiňme ještě alespoň scény, kdy personál záchranky přesvědčuje pacientku se zlomeninami, aby převoz raději absolvovala na všestranně prý "vhodnějším místě" hned za řidičem (v prostoru pro pacienty se totiž skrývá mrtvola), kdy hlavní hrdina se v nemocnici ohlédne za pohlednou zdravotní sestrou, přitom vrazí se zakrváceným pacientem na pojízdném lůžku do elegána a zašpiní mu drahý oblek, a kdy se hlavní hrdina a jeho přítelkyně oddávají sexu a sténají přitom střídavě rozkoší i bolestí (ona má po nehodě končetiny v sádře, jeho zas trápí čerstvé zhmožděniny z výprasku od personálu konkurenční firmy). Jiný z vedlejších motivů zase figuruje na jednom místě jako hutná anekdota (na otázku šéfa: "Mimochodem - proč Vás propustili od kriminální policie?" odpovídá Brenner, který je na novém místě ještě ve zkušební době: "Spal jsem s manželkou nadřízeného."), na jiném místě pak jako katalyzátor výbuchu fyzického násilí (kriminálního inspektora, pod nímž dříve sloužil, se Brenner jízlivě otáže: "A jak se pořád má paní?")

Ve filmu se ovšem vyskytují také scény čistě hororové, při kterých i otrlejším divákům smích doslova zamrzá na rtech a krev stydne v žilách. A je to dobře. Každému se jistě nesmazatelně vryje do paměti zejména následující výjev: Paraplegický, celkově ochrnutý pacient se marně pokouší zkomplikovat svůj transport na smrt a sdělit spořádanému občanu z ulice, před nímž je proti své vůli nakládán do sanitky, varování před "MÖRDER (VRAHY)". Spořádaný občan z ulice nejenom že úslužně, efektivně a šetrně pomůže zdvořile vystupujícímu hromadnému vrahovi naložit pojízdné křeslo s invalidou do sanitky, nejenom že nekriticky dopřeje sluchu hudrování uhlazeného hromadného vraha na "nevděčné, obtížné jedince, kteří nám stále jenom přidělávají a ztěžují práci". On se dokonce k vrahovu láteření s pochopením připojí a okruh "obtížných existencí" rozšíří výslovně i na "cizince"! (První věcí, kterou hromadný vrah udělá, jakmile se s invalidou ocitne o samotě, je samozřejmě to, že invalidu z pojízdného křesla tvrdě vyklopí na podlahu.) V této hororové sekvenci je zhuštěně, nepřeslechnutelně a naléhavě vyjádřeno poselství filmu - varování před nekritickým přejímáním a papouškováním rozumů o menší ceně života té či oné skupiny lidí a před vymizením povědomí o tom, že "pomahačská" odvětví mají v prvé řadě sloužit potřebným, tj. slabším, a nikoli k nadstandardním výdělkům a nadstandardní životní úrovni "pomahačů". Hluboko do paměti se divákům vryje i možný negativní odstín slůvka "BEHANDLUNG (ZACHÁZENÍ resp. OŠETŘENÍ)", který mimochodem není zcela prostý neblahých historických reminiscencí.

Prostředí, do něhož je dění na plátně zasazeno, působí velice přirozeně a autenticky. Divák je prostě na více než hodinu a půl přenesen do současné Vídně - do ambulancí, služeben, garáží, ulic, hospod, domácností. Jedná se o mistrovské, vycizelované, jednolité dílo bez jakýchkoli patrných švů či prasklin. To je samozřejmě výsledkem spousty neúnavné práce na všech rovinách. Samo za sebe hovoří už to, že na scénáři se podílely hned tři osoby - kromě režiséra Wolfganga Murnbergera ještě autor románové předlohy Wolf Haas a herec Josef Hader, který skvělým, přesvědčivým, bravurním způsobem vystupuje v hlavní roli Brennera. Mezi českými a slovenskými herci se podobným úsporným, chlapským herectvím vyznačoval snad jen Milan Kňažko, ten ale již delší dobu nehraje.

V českém a slovenském diváku zato přímo zatrne, když si uvědomí, koho mu připomíná Brennerův nadřízený, z něhož se vyklube hromadný vrah: Vždyť to je přece celý primář Sova v podání herce Ladislava Chudíka! Do očí bije nejenom fyzická podobnost mezi Ladislavem Chudíkem a jeho rakouským kolegou, ale především stejný způsob noblesního, paternalistického vystupování obou postav (jež dokonce jaksi za pochodu trousí rozšafná, laskavá moudra zhruba stejného typu). Co všechno jenom lze zahrát, řeknete si zděšeně i fascinovaně nad tím bezděčným vídeňským rouháním proti kultovní postavě z Dietlova televizního seriálu! Vysvětlení tohoto nezamýšleného "speciálního efektu" je nasnadě. Tvůrci seriálu Nemocnice na kraji města i tvůrci filmu Přijď, sladká smrti hledali reprezentativní, vzorovou postavu z "pomahačské" profese, a nezávisle na sobě v různém prostředí a v různé době zvolili podobný typ herce. A Ladislav Chudík i jeho rakouský kolega nezávisle na sobě sehráli tuto reprezentativní "pomahačskou" postavu srovnatelným hereckým stylem a způsobem. Rakouský herec měl ovšem ve scénáři ještě něco navíc, a to něco pořádně makabrózního. Bezděčnou "demytologizací" postavy primáře Sovy (či spíše postavy "sovovské") získává pro českého i slovenského diváka rakouský film doplňkovou pikantní příchuť, jinak bych ale dotyčnou záležitost interpretačně nepřetěžoval, zejména ne úvahami na téma "pravdivost tady - nepravdivost onde". (Se značnou mírou spolehlivosti lze konstatovat pouze to, že oba tvůrčí kolektivy a oba herci uvažovali a pracovali v různém prostředí a v různé době zhruba na stejné profesionální úrovni.)

Film, který byl u nás promítaný v německém znění na Dnech evropského filmu letos v březnu, má úžasný náboj a oslovuje nejširší diváckou obec, nikoli jenom úzce vymezenou cílovou skupinu. U našich jižních sousedů se mu dostalo ocenění "Nejlepší rakouský film roku 2001" (zatímco literární předloha předtím obdržela výroční cenu za nejlepší německy napsaný kriminální román). Jelikož se valná většina dialogů odbývá ve vídeňském dialektu a těžiště některých humorných momentů spočívá v nuancovaných slovních hříčkách, nebylo by případné nadabování do jiné verze jednoduchou záležitostí. Jestliže však jedinečné dílo, jež spojuje zdánlivě neslučitelné (hluboce humanistické poselství, napětí a zábavu), výrazně boduje u řadových diváků v rakouských kinech, nevidím žádný rozumný důvod, proč by po úspěšném uvedení v rámci Dnů evropského filmu nemohlo - nota bene "se Sovou"! - obdobným způsobem výrazně bodovat u řadových diváků v kinech ležících o pár kilometrů dál na sever.

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku