Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 9.4.2003
Svátek má Dušan




  Výběr z vydání
 >DOKUMENT: Neprofesionalita řízení resortu vnitra
 >MROŽOVINY: Čím a jak se bojuje v Iráku
 >ZA ZRCADLEM: US Army je z velké části armáda neamerických občanů zvaných "potrava pro pušky".
 >POLITIKA: Vítejte v Klauslandu aneb Prezidentská volba jako politický zvrat
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Za internet bezpečnější
 >PSÍ PŘÍHODY: Bart už nekulhá, ale...
 >FRANCOUZSKÉ POHLEDY: Na Montmartre
 >SPOLEČNOST: Medvědí služba
 >SPOLEČNOST: Životní styl typu Big Mac
 >O KNIHÁCH: Vaculíková aneb vzpomínka na Jana Lopatku
 >KOMENTÁŘ: Milan Hejduk
 >ZAMYŠLENÍ: Mizaru, kikazaru, iwazaru
 >NÁZOR: Americká válka
 >EKONOMIKA: Inflace klesla, sníží ČNB úrokové sazby?
 >NÁZOR: Byla RRTV skutečně odvolána?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
9.4. O KNIHÁCH: Vaculíková aneb vzpomínka na Jana Lopatku
Michal Matoušek

Neviditelný pes uveřejnil nedávno můj text, který se zamýšlel nad knihou Ludvíka Vaculíka Loučení k panně a nad otázkami tvůrčího psaní, jež kniha nutně provokuje. - Ten text jsem původně nabídl Literárním novinám, protože jsem v nich nejednou publikoval, protože už se v nich diskuse o zmiňované knížce rozběhla, a snad taky proto, že jsem chtěl zamířit přímo do černého; okolo Literárních novin se Vaculíci poměrně hojně vyskytují.

Očekával jsem, že text odmítnou. Nebo že se proti němu ohradí. Nebo že se pokusí mi dokázat, že se mýlím. Přátelé mi říkali, že jsem naivní a že se stane něco úplně jiného: Literárky prostě strčí hlavu do písku a budou předstírat, že nejsem. Protože je nezajímá problém jako takový, ale vždy jen vliv a možnosti toho, kdo se k problému vyjadřuje. A já přátelům odpovídal, že kultivovaně formulovaný a celým jménem podepsaný názor, byť nelichotivý, jim minimálně za odpověď stát bude, i jestli jim to tiskový zákon nepředepisuje. Protože jde o přihlášení se k profesní i lidské slušnosti, které se tak rádi dovolávají, ke které mají dokonce odvahu nabádat - takže jim samým nebude přece činit potíže.

Mýlil jsem se, bohužel. - Místo odpovědi nabídly Literární noviny v letošním čísle 9 další bezděčné potvrzení obav, jejichž formulací byl můj text: uveřejnily páně Pecharovu recenzi Kosatíkova rozhovoru s paní Madlou Vaculíkovou, nazvaného Já jsem oves. Recenze sama sestává toliko z pospojovaných citátů, a já opravdu nenacházím jiný důvod pro sepsání jak té knížky, tak i recenze, než aby se o klanu Vaculíkových zase mluvilo a mluvilo a mluvilo. "Dosti Wolkera!" řekl kdysi, snad na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století František Halas, a pokračoval (cituji nepřesně): "Dejte výhost etickým souchotinářům, kteří ze své výšky sestupují k dělníkovi, aby ho svými verši ujistili, že s ním cítí." Když se tím výrokem necháme inspirovat dnes, můžeme povědět třeba: "Dosti Vaculíků! Nikomu nedávejme výhost; ale řekněme si pěkně nahlas, že mumraj okolo té rodiny je už výhradně obchodní záležitost.

Divím se, když pan Just v LtN dokáže vést ohnivou (a přesvědčivou) filipiku proti tlachu, který nás obklopuje vlastně všude, že ho nerozezná a nepojmenuje v novinách, do kterých sám přispívá. - Co se týče knížky samé: na sto padesáti stranách se ani na okamžik nepochybuje o tom, že Ludvík Vaculík je člověk charakterově nepevný, pokud za charakterovou pevnost nepovažujeme tvrdohlavost až sveřepost, s níž za všech okolností prosazuje své hledisko a zájem. V dobách Charty o Vaculíkovi napsal profesor Václav Černý: "Chartu miluje jménem svobody, ale měla by mu více otročit..." I ti nejdůvěřivější z nás už snad nějakou dobu tuší, že samo o sobě není žádným dokladem apriorní mravnosti, když byl někdo předchozím režimem perzekvován.

A přesto paní Vaculíková je svému osudu za Vaculíka vděčná. "Nebylo to bezvýznamné," říká na straně 125. Člověka samozřejmě napadne: když i jiné ženy potkává s jejich do sebe zahleděným manželem něco podobného a "bezvýznamné" (snad je tím míněno "mediálně nezajímavé"?) to je - jaký v tom máme najít rozdíl? Je manžel, který musí mít vždy pravdu, vážně snesitelnější, když to s ním není "bezvýznamné"? - Pokud nad odpovědí, kterou (nikoli poprvé) dává paní Vaculíková, cítíme alespoň rozpaky, není ještě vše ztraceno.

Já rozpaky cítím. Dovolil jsem si kdysi veřejně se otřít o předchozí její knížku Drahý pane Kolář... a přišel mi mail. Já na něj vzorně odpověděl, a brzy mi přišly další, dohromady sedm. Odpověděl jsem na všechny. Maily chodily z Čech i z Moravy, psaly je bez výjimky ženy a stálo v nich něco jako: "Zmlkněte, Vy jeden mizero, nad čím se ošklebujete? Co tu zůstane po Vás, he? Kdyby ve Vás bylo tolik lidskosti a porozumění..."

Pisatelky měly pravdu. Co zůstane po mně? Opravdu nevím, a ať si nikdo nemyslí, že mě ta otázka netrápí! - Na maily jsem odpovídal přibližně takto: "Zkuste si představit, že Vy sama byste do nakladatelství přinesla podobný text. Nebo na něj dokonce žádala grant. A ten text by neměl věhlasného adresáta, byl by prost mimořádných společenských reálií, rautů, besed a televizních vystoupení (protože jste se zkrátka nevdala za toho pravého), a zůstala by jen nekomplikovaná vroucnost a cit a veliké, i když zakrývané zklamání. Vy byste jela od vagonu! Nejmírnější, co by Vám řekli, by nejspíš bylo: ´Můžete přece psát, aniž byste publikovala...´ Paní Vaculíková prostě nemá jiné pověření, než že je ženou spisovatelovou. - Vzpomínáte, jak v Českém snáři praví: ´Stejně, raději bych nebyla ničím´? A Vaculík si bručí pod knírem: ´Však není...´"

Proč takové knihy přesto vycházejí? Protože se prodají. Protože jednodušší části čtenářské obce přinášejí přesně odváženou dávku soukromí věhlasných, po němž tato část baží. Zdánlivě otevřeně se v nich mluví o všem - ale jen zdánlivě. Jsou záležitosti, které mnohem víc než tajemství našich polštářů burcují stud i svědomí. Jsou záležitosti, které se privátními dějinami pohlavního styku rády nechají překrýt; jenže když se někdo "hrabe na veřejné pódium" (Český snář), musí počítat, že na něj bude vidět ze všech stran - a ne jen z té, ze které si sám připadá nejvíce fotogenický.

Jsou to záležitosti, o nichž zpovídaný možná neví. Nebo možná nechce vědět. Takže se o nich nezmíní a zpovídající se na ně nezeptá; je to možná jejich nahlas či mlčky vyslovená dohoda. Nebo jim to připadá "bezvýznamné". - Jde ovšem o díl provinění na lidském osudu, který už nelze napravit. Chtěl bych se teď té naší obvykle nic neříkající a přitom vše naznačující opatrnosti konečně vzepřít a vyslovit jméno, o které jde: literární kritik Jan Lopatka (1940 - 1993). Letos v létě uplyne deset let od jeho dobrovolné smrti...

Má-li hodnota knížky tkvět v její otevřenosti, nechť tedy knížka doopravdy otevřená je. A má-li knížka jen plout na vlně momentálního zájmu (těžko mi někdo vymluví, že vydání Vaculíkovy a Kosatíkovy knihy krátce po sobě je vypočítavá marketingová strategie), nechť si pluje. Koneckonců ani to, co si o ní právě říkáme, její prodejnosti nemůže v nejmenším ublížit.

A o co jiného vlastně jde - že, přátelé?



V Shakespearově Kupci benátském je na skříňce, v níž je ukryt Porciin obrázek, napsáno: "Kdo volíš mne, ty dej a v sázce měj své všechno.
Já si přesně to samé myslím o psaní; má v dnešním světě, kde se každý vyjadřuje ke všemu, ještě nějaký smysl tehdy, když se opravdu všechno dává.
Když psaní je to jediné, co člověk má, nebo to poslední, co mu zbývá. A pozor, mluvím o psaní; neřekl jsem jediné slovo o vydávání...


Další články tohoto autora:
Michal Matoušek

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku