10.4. ZE ZAHRANIČÍ: Politika dobrých úmyslů
Kniha nizozemského filosofa Hanse Achterhuise Politika dobrých úmyslů vyšla v
roce 1999 po zásahu NATO v Jugoslávii. Zde Vám předkládám dvě kratičké ukázky, celou ukázku z této knihy (která by snad, co nejdříve měla vyjít) najdete na webu Ústavu státu a filosofie http://www.usaf.cz/ (kliknout musíte v levém sloupci na odbor filosofie, rozbalí se vám menu). Ukázka:
Politika dobrých úmyslů
Hans Achterhuis
...
Když se zvedne mlha
Hodnocení vítězství a porážky je silně závislé na časové perspektivě. To platí i
pro ukončení intervence NATO. Je zcela nereálné označovat je už nyní nálepkou
"vítězství". Zda se tato intervence v poněkud vzdálenější budoucnosti projeví
jako pozitivní, to bude záležet na těžko postižitelném dalším vývoji. Prozatím
však rozhodně v podstatě znemožnila vybudování multietnického Kosova. A jaký
účinek bude mít v průběhu doby na sousední balkánské země, kde je ještě mnoho
etnické různorodosti? Bude NATO pokládat za nutné dlouholeté prodlužování své
zdejší přítomnosti ve funkci nárazníku mezi etnickými skupinami? To všechno jsou
krajně nejisté faktory, takže hovory o nějakém vítězství jsou prozatím značně
iluzorní. Po první světové válce se konec konců jako velké vítězství oslavovalo
"Versailles". To, že se tam zrodil německý revanšismus a následující světová
válka, pouze ukazuje, kolik bídy s sebou některá vítězství přinášejí. Jedna věc
je však jasná dokonce už teď: intervence NATO vážně zhoršila konfliktní situaci,
jež byla na Balkáně přítomna. Což přirozeně neznamená, že by diplomacie jako
pokračování vojenské intervence nemohla vyjmout rozbušku ze sudu prachu. /…/
Milan Kundera uvádí ve svém eseji "Cesty v mlze" pěkný příklad toho, jak
uplývající čas určuje utváření našeho úsudku. Člověk je podle Kundery kdosi
kráčející v mlze. Když se však ohlédne, aby posoudil lidi nebo události z
minulosti, žádnou mlhu už na své cestě nevidí: "Z jeho dneška, který byl pro ně
dalekou budoucností, se mu jejich cesta zdá zcela jasná, viditelná po celé
délce. Při zpětném pohledu vidí cestu, vidí lidi jdoucí kupředu, vidí jejich
bloudění, ale mlhu už ne."
...
...Clinton tvrdil, že "zvolená strategie je perfektním prostředkem pro uskutečnění našich
cílů". Jsme "zajedno v našich cílech" a můžeme jich dosáhnout "touto strategií".
Už dříve jsem ukázal, že to rozhodně neplatí pro záměr - od počátku proklamovaný
americkým prezidentem - pro leteckou válku. Utrpení kosovských Albánců se
bombardováním nezmírnilo. Dokonce i největší příznivci zásahu NATO se shodli, že
zvolený prostředek měl vzhledem k vytčenému cíli opačný výsledek. A s ostatními
Clintonovými cíli - s uskutečněním multietnického soužití, s "respektováním práv
menšin" a "dosažením blahobytu" - to prozatím také nevypadá moc dobře. Možná že
tu šlo o jiný cíl, o důvěryhodnost aliance, jíž se mohlo dosáhnout jen
prostřednictvím vojenské akce. Clinton to řekl těmito slovy: "Shodli jsme se na
našich cílech a předsevzali jsme si, že z boje vyjdeme jako vítězové." To
poslední se ukázalo důležitější než jednomyslnost ohledně cílů; ty během války a
po ní zaznamenaly značný posun.
Hlavní slovo stále měly humanitární hodnoty: svoboda, lidská práva, umenšení
utrpení. Jak důvěryhodné však zůstaly vzhledem k neustále eskalovanému nasazení
prostředků? Už dost záhy po zahájení humanitární intervence, prý nenamířené
proti srbskému lidu, horoval Thomas Friedman, autor sloupků v New York Times,
pro totální válku. "V Bělehradu musí zhasnout světla: je třeba napadnout každou
elektrárnu, vodárnu, most a továrnu se strategickým významem." Bombardování mělo
Srby navrátit "zpět v čase", v případě potřeby zpět k proslulému roku 1389, k
bitvě na Kosově poli. Takový tón válkychtivých řečí vedených také v médiích byl
pro představitele NATO přirozeně nepřijatelný. V praxi se však Friedmanovy vize
vydatně praktikovaly. Zdálo se, že prostředky jsou zacíleny pouze k vítězství.
Bombardovaly se mosty bez strategické hodnoty a vzdálené válečnému dění,
zasahovala se auta a osobní vlaky. Vždycky se přitom uváděl na omluvu magický
termín "přidružené škody" (collateral damage). Jako malý, bohužel však
nevyhnutelný vedlejší účinek nasazení vojenských prostředků proti vojenským
cílům bývají pohříchu někdy zasaženi i občané a civilní cíle. V pozdějších
zprávách (mezi jiným z pera Menno Steketee v NRC Handelsblad z 10. července
1999) však bylo nad slunce jasnější, že škody se působily záměrně. Piloti
vyprávěli, že museli bombardovat mosty právě za dne, neboť se tím zvyšovala
možnost civilních obětí. "Rozhodnutí, abychom bombardovali za dne, přišlo z
vyšších míst," vyprávěl jeden pilot. Výslovně k tomu dodal, že tam také nesou
veškerou odpovědnost za "collateral damage". Jeden z nositelů této odpovědnosti,
Chirac, bezděčně potvrdil takové výpovědi prohlášením, že během poslední fáze
vyjednávání budou ostřelovány "už jen vojenské a nikoli civilní cíle".
Ze strany obětí se poměr mezi cílem a prostředky jevil dosti cynicky. "Viděli
pouze totální protiklad mezi oběma", konstatovala Marjoleine de Vosová v ostrém
výpadu, jímž fakticky zpochybnila celé schéma cíle a prostředků: "Cíl, o nějž se
usiluje, humánní existence pro každého, je ve flagrantním protikladu k
prostředkům. Neboť s těmi, kdo sedí bez vody, bez jídla a beze světla, ve
smrtelném strachu uvězněni v něčem, co bylo kdysi jejich vlastní zemí, s těmi
my, země NATO, vrhači bomb, zrovna humánně nezacházíme. Neukazujeme jim
doopravdy, co to je civilizace, rovná práva, demokracie a všechny ty ostatní
hezké věci, v jejichž jménu vyhazujeme do povětří vlaky, autobusy, školy,
nemocnice, staré ženy, mladé ženy, otce, miminka, něčího nejmilejšího přítele,
dům jeho dětství, něčí matku." (NRC Handelsblad, 7. června 1999)
V takové obžalovací řeči ustupují vysoké cíle. Nakonec se zdálo, že skutečně
nešlo o nic jiného než o přesilu a vítězství. Nuže, toho se skutečně dosáhlo.
Ale co cíle?
...
Celou ukázku z této knihy (která by snad, co nejdříve měla vyjít) najdete na webu Ústavu státu a filosofie http://www.usaf.cz/ (kliknout musíte v levém sloupci na odbor filosofie, rozbalí se vám menu).
|
