Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 10.4.2003
Svátek má Darja




  Výběr z vydání
 >TÉMA: SARS se šíří.
 >ŽIVOT: Zásah záchranné služby viděný naživo
 >MÉDIA: Koncesionářské poplatky jsou dinosaurem minulosti
 >MÉDIA: Příběh téměř zpravodajský aneb Jak přijít k 10 miliardám
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Jde o hodiny
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Scéna ze sámošky - pánbu nebyl doma
 >PSÍ PŘÍHODY: Krušné držení diety
 >ZE ZAHRANIČÍ: Politika dobrých úmyslů
 >UNIE: Odpovědnost při rozhodování o vstupu do EU
 >ROZHOVOR: Ida Kelarová - “Romové pořád čekají…”
 >NÁZOR: Deregulace nájmů také zpomalí bytovou výstavbu.
 >NÁZOR: Poctivost mediálních zdrojů
 >NÁZOR: Dva mediální obrazy irácké války
 >INTERNET: Počítačový virus
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Pražský chodec  
 
10.4. ŽIVOT: Zásah záchranné služby viděný naživo
Marian Kechlibar


Místo: stanice metra B Národní třída Čas: 8.4.2003, 21.00

Když jsme s přítelkyní vystupovali z metra a mířili k eskalátorům, neušlo nám, že kousek před námi se dav mířící k eskalátorům dělí na dvě poloviny. Lidé něco obcházeli. Jelikož ve stanici právě probíhaly nějaké technické práce, myslel jsem, že jde o odložené nářadí. Kdepak, ležel tam člověk!
Postava vypadala jako dělník nebo čistější bezdomovec, věkem kolem pětadvaceti. Zastavili jsme se u něj. Podle skelného pohledu otevřených očí to vypadalo, že je mrtvý, ale pak bylo vidět, že dýchá a lehce pohybuje ústy. Nicméně nekomunikoval, ani mrkáním. Alkohol z něj netáhl. Zavolal jsem záchrannou službu a čekali jsme do jejího příjezdu, pro případ, že by v poloze ležmo začal zvracet nebo něco takového.
Patnáct minut, které uplynuly do příjezdu záchranky, představovalo dobrou studii lidských povah. Naprostá většina procházejících ani nesklopila oči, další část jen vrhla na ležící postavu krátký pohled. Za celou dobu se u něj zastavili jen dva další lidé. Jeden z nich, mladík kolem dvacítky, s námi vydržel čekat na záchranáře. Druhý byl šedivý pán cholerické povahy, který přes naše protesty popadl ležícího a odvlekl ho ke zdi, kde ho s výkřikem "A je hotovo!" opřel o stěnu. Sotva odešel, lehl si "pacient" zase na zem.
Konečně přijela záchranná služba, doprovázená nervózní paní v uniformě DP. "Kdepak, to není chlast, to je iron," komentoval situaci bodře vyšší ze zdravotníků. Jeden z pánů se sklonil k pacientovi, který mezitím nabyl mlhavého vědomí, a poněkud nešetrně jej začal stavět na nohy. Druhý se rozhlédl po nás a křikl: "Pokračujte!" No budiž, pomyslel jsem si, teď ho mají odborníci.
Proč nechtěli mít strážní andělé u následující scény veřejnost, mi došlo až o deset minut později, když jsme se vraceli z Tesca. Na holé zemi u tramvajové zastávky ležela stará známá postava. Podotýkám, že byl asi mínus jeden stupeň! Ve svém stavu tam stěží mohl dojít sám.
Takže celý záchranný zásah nejspíš spočíval v tom, že zdravotníci vyvlekli člověka v polovičním bezvědomí z metra a hodili ho na mráz.
Po tomhle pohledu mám zase o jednu iluzi o českých poměrech míň.


Další články tohoto autora:
Marian Kechlibar

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku