Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 11.4.2003
Svátek má Izabela




  Výběr z vydání
 >BURIANOVA KULTURNÍ OZDRAVOVNA (15)
 >FEJETON: Spreje a sprejeři
 >ŽIVOT: Záchranná služba
 >POLITIKA: Demokracie bez demokratů
 >GLOSA: Žádný ti nemůže dát tolik, kolik Špidla může slíbit
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Těšení na Interkameru
 >PSÍ PŘÍHODY: Fantomatický pes
 >FILM: Rozhovor s Janem Hřebejkem
 >ZAMYŠLENÍ: Národní socializmus
 >NÁZOR: Svržení Saddáma Husajna a česká TV.
 >NÁZOR: O charakteru současné světové války
 >POSTŘEH: O revizorech
 >FEJETON: Zajímavé čteníííííííí!
 >INFO: Nový vir
 >TÉMA: SARS se šíří.

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  
 
11.4. ZAMYŠLENÍ: Národní socializmus
Petr Pavlovský

NÁRODNÍ SOCIALISMUS - IDEOLOGIE XX. STOLETÍ

Když jsem tu (1.4.) označil politické postoje a chování Václava Klause (spolu s KSČM) za nacionální socialismus, byl jsem některými obviňován, že jej ztotožňuji s Hitlerem. (Ztotožňování našich dnešních komunistů, kteří s V. K. sdílejí některé zahraničněpolitické názory a výrazně napomohli jeho zvolení za presidenta s nacisty bylo přijato celkem bez námitek.) To je, jak by možná řekl pan profesor, veliké nedorozumění. Hitler přece neměl na tento politický koncept patent, pouze jej dotáhl do zvláště odporné podoby. Nacionální socialismus by tu byl - a jak se pokusím ukázat i je - i bez něj, a to v podobách pro mnohé docela příjemných. Jakkoli má tendenci demokracii ve jménu národa i socialismu omezovat, dokáže se prosazovat i ve státech relativně demokratických; jeho vítězství - na rozdíl od fašismu - nemusí ihned vyústit v diktaturu.

K pobouření možná došlo také proto, že jsem použil mezinárodní, nikoli počeštěnou formu pojmenování. Bylo to ovšem záměrné, protože tragický osud českých národních socialistů ve 40. letech minulého století tento politický směr u nás jaksi "sémanticky vyviňuje". Něco jiného ovšem byla protektorátní Vlajka, hnutí (i časopis), které se deklarovalo jako "národně socialistické". Hesla jako "Půda patří těm, kteří na ní pracují" nebo "Kdo nejde s námi, jde proti nám", si mohl český dělník přečíst poprvé ve Vlajce a nikoli až v Rudém právu. Rozkošné bylo též konstatování: Francouzští a britští plutokraté prohráli, narazili na sjednocenou socialistickou Evropu" (po německo-sovětské smlouvě). Pokusme se tedy nejdříve "sine ira et studio" podívat se na nacionální socialismus obecně.

"Svět jde doleva", pravil na počátku XX. století jasnozřivě T. G. Masaryk. Ano, svět doleva šel, a zdaleka ne pouze marxisticky, internacionálně. Počet evropských politických stran, které kdy měly v názvu jméno "socialistická", je až neuvěřitelný. Je samozřejmé, že pod socialismem si nepředstavovaly všechny totéž, ale levicový trend byl společný: šlo o zmenšení sociálních nerovností, a to nejenom narovnáním příležitostí pro všechny, ale i větším či menším vyrovnáním majetků a zisků, zjednodušeně řečeno - přerozdělováním majetku. Jako příklady za všechny ostatní uveďme pozemkové reformy a progresivní daně. (Proto nechápu pravicové obhájce cílených přídavků na děti - to je přece jasně levicový přerozdělovací koncept.)

Svět šel doleva v zásadě dvěma způsoby: nacionálním a internacionálním. Kdo si přečte úvodníky našich novin z doby po uzavření paktu Ribbentrop - Molotov, dozví se o příbuznosti obou cest mnoho zábavného. Za II. světové války se ovšem obě cesty rozešly a po jejím skončení se zdálo, že tu zůstala pouze ta druhá. Bylo to ale jen pouhé zdání.
Především je nutno zpochybnit čistotu internacionality sovětského modelu. Ruský šovinismus z něj vystrkoval rohy až příliš často, a to jak uvnitř SSSR, tak i navenek. Téhož v bleděmodrém jsme dodnes svědky v Číně, viděli jsme to v 80. letech i v Bulharsku a v Rumunsku. Národní kurs nabral ihned po válce socialismus jugoslávský a chystala se na něj i naše Třetí republika (1945-48) neblahé paměti. Nedělejme si o ní iluze! Byl to stát, ve kterém byly pravicové strany prakticky zakázány a ty ostatní měly tzv. znárodňování v programu vesměs. Konečně i za První republiky byla míra účasti státu a obcí na podnikání z dnešního hlediska neuvěřitelná! (Srov. např. různé státní monopoly.) Národní socialismus, charakteristický nejenom nacionalismem, ale i z pravicového hlediska přílišnou ingerencí státu do podnikání a ekonomiky vůbec, není zdaleka věcí minulosti. Je tu stále a je dokonce nesmírně živý. Je ovšem velice pružný a proměnlivý, úbytek socialismu je schopen kompenzovat přírůstkem nacionalismu, ekonomický podíl státu může být nahrazen ekonomickým vlivem politických stran, které stát "vlastní" apod. Politická vitalita národního socialismu nás nemůže překvapovat, uvědomíme-li, jak bytostně populistické jsou obě složky jeho ideologie, na jak elementární struny v cítění mas hraje: nacionalismus (běžně dokládaný např. sportovními fanoušky) a majetkové rovnostářství propojené se závistí.
Národní socialismus vidíme především v mnohých postkomunistických státech, od asijských republik bývalého SSSR až k nám. Příznačné: odpor k odstátňování, a když už, tak do "národních rukou". Všechny ty "české cesty", spojené s půjčkami od našich státních bank, přece tak krásně umožňují tunelování! Naopak vstupy zahraničního kapitálu mu brání. Vytunelovat Poldovku, Škodu Plzeň, pražskou ČKD a mnohé další byla hračka. Udělat totéž s mladoboleslavskou Škodovkou prodanou Volkswagenu by bylo obtížnější. Chtít po domácím privatizátorovi desátek do stranické pokladny je snadné. Chtít totéž po mezinárodní korporaci je složitější. Nejlepší by bylo mít své vlastní, na cizině zcela nezávislé zákony. Pak by nás debakl mezinárodních arbitráží nemohl potkat. (Nikdo by u nás ovšem také neinvestoval.)
Národní socialismus můžeme dobře shledávat i mimo Evropu. Například v islámském světě je charakteristický především pro ty státy, které jsou ovládané stranou Baas. Ta byla původně panarabská , ale dnes má - příznačně - v různých státech své nacionální a tedy separátní odnože, např. v Iráku a v Sýrii. Nacionálně socialistický režim ovládá i Alžírsko. Všimněme si, že v těchto státech je utlumen islámský fundamentalismus. Přirozeně: nacionální socialisté nemají rádi nadnárodní (nadstátní) instituce, oni chtějí být suverénními pány na svým územím. Nic nového: církve (zvláště ty mezistátně působící) pronásledoval už nacismus, s církvemi nejsou zadobře ani dnešní národně socialisticky orientovaní politikové, od Běloruska (Lukašenko) přes Slovensko (Mečiar) až k bývalé Jugoslávii. Např. velkosrbská ideologie Miloševičova režimu pravoslaví pouze zneužívala, když se jí to hodilo, totéž lze říci o vztahu chorvatského Tudjmana a katolicismu a totéž konečně platí i o vztahu režimu libyjského diktátora Muammara Kaddáfího a iráckého Saddáma Husajna k islámu - jen když se to hodí. To je též jedno z řady rozlišení od fašismu, který se k témuž totalitnímu pólu blíží z opačné strany, zprava: je často procírkevní, někdy až klerikální a bigotní. Pro národně-socialisticky orientované strany je příznačný nejenom izolacionismus států, ve kterých jsou u moci, ale též velice omezená nadstátní kooperace těchto stran samotných. Samozřejmě: národněsocialistická internacionála je protimluv. A tak, zatímco jsme již více něž sto let svědky tu těsné, tu volnější spolupráce stran sociálnědemokratických, zatímco se už po půl století rozvíjí i nadnárodní svazky stran křesťanských, konzervativních či liberálních, národní socialisté zůstávají všude sví, maximálně v konkrétním případě podpoří představitel jedné představitele druhé. (Někdy se též vzájemně podpoří s fašisty či neofašisty.)
Režim národního socialismu může v krajnosti nabýt až totalitního charakteru, to historie ukázala. Tak daleko to ale nemusí dojít. Jsou tu i nejrůznější formy autoritativních režimů a režimů s omezenou demokracií. Takovým byla i naše Třetí republika se svou Národní frontou (afinitu V. Klause k E. Benešovi bych nijak nepodceňoval), konečně tzv. opoziční smlouva se svým pokusem o změnu ústavy byla také pokusem o omezení demokracie na strany, které se snažily mezi sebe už nikoho nepustit. Určitou míru socialismu (ve smyslu státní pomoci chudším vrstvám obyvatelstva) musí v moderním státě připustit i ten nejkovanější pravičák. Stát například nemůže nikoho nechat umřít hlady, a to ani tehdy, když výslovně prohlásí, že odmítá pracovat. Platí to tím spíš, že tento člověk může mít děti. O nutnosti sociálních podpor prostě nemůže být pochyb. Otázka je ovšem kdy, komu a kolik. A zde jsme u velkého a bytostného hříchu národních socialistů. Při veškerém ohánění se národními zájmy mají sklon ke krajnímu populismu, který je v radikálním rozporu s občanskými zájmy. Proto nemůže nepřekvapit, že až teprve sociálně -demokratická vláda, vedle řady jiných pravicových kroků (další privatizace), přikročila k omezení (po mém soudu nedostatečnému) sociálních přídavků nezaměstnaným. Neměly to ale udělat spíš a dřív vlády pravicové? A neměly to být pravicové vlády, které by deregulovaly nájemné, ceny energií, reformovaly socialistický penzijní systém i systém zdravotního pojištění, zavedly školné a vůbec deregulovaly vysoké školství, atd., atd.?
Komunisté nadávali našim národním socialistům do pravičáků. Obávám se, že neprávem. I národně socialistický koncept zůstává svou podstatou populisticky levicový, už proto, že potřebuje vyhrát volby. Populismus doma, populismus do zahraničí. I Chamberlain chtěl především vyhrát volby.


Další články tohoto autora:
Petr Pavlovský

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku