Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 11.4.2003
Svátek má Izabela




  Výběr z vydání
 >BURIANOVA KULTURNÍ OZDRAVOVNA (15)
 >FEJETON: Spreje a sprejeři
 >ŽIVOT: Záchranná služba
 >POLITIKA: Demokracie bez demokratů
 >GLOSA: Žádný ti nemůže dát tolik, kolik Špidla může slíbit
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Těšení na Interkameru
 >PSÍ PŘÍHODY: Fantomatický pes
 >FILM: Rozhovor s Janem Hřebejkem
 >ZAMYŠLENÍ: Národní socializmus
 >NÁZOR: Svržení Saddáma Husajna a česká TV.
 >NÁZOR: O charakteru současné světové války
 >POSTŘEH: O revizorech
 >FEJETON: Zajímavé čteníííííííí!
 >INFO: Nový vir
 >TÉMA: SARS se šíří.

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Film  
 
11.4. FILM: Rozhovor s Janem Hřebejkem
Ondřej Stratilík

 

Jak moc je Pupendo současné?

No, já myslím, že to, co je současné, je humor a potom to jsou charaktery postav. Současný není, aspoň bych teda řekl, ten kontext, pochopitelně. Nežijeme v totalitě. Chci věřit, že lidé nemají tak sebedestruktivní ráz, jako mají postavy ve filmu. Ale ty charaktery, myslím, nezmizely. Film je taky o rodičích a dětech, je o věcech, ve kterých všichni žijeme a díky Petru Šabachovi je tam několik originálních komických scén.

Může fungovat jako připomenutí něčeho?

Já to těžko můžu posoudit. Zaprvé je to doba mého dospívání, zadruhé mám rád ten humor. Myslím, že komunisty by bylo třeba pověsit za střeva do průvanu, a zatřetí je těch důvodů víc (úsměv). Nikomu ale nevymlouvám, když mu to přijde jenom jako pěkná zábava na sobotní odpoledne, proč ne. Když to někoho vysloveně zklíčí tím, že si vzpomene na dobu, ve které jsme žili, tak oběma pocitům rozumím. A rozumím i pocitu, že ten film už nemá smysl vyprávět.

Váš záměr tedy je, ať si každý v Pupendu najde něco sám.

Ano. Já bych to přirovnal k tomu, že jsem prostřel na stůl, prostřeli jsme jakýsi švédský stůl, a ať si každý vybere, pokud mu tam něco chutná. Tím nechci říct, že to je jako když pejsek a kočička vařili dort, ale děláme určité vyprávění. Cokoliv, co vyprávíte, někoho zaujme – to máte štěstí, nebo nezaujme. Je to určitý druh vyprávění. Jako když spolu sedíme a vyprávím něco, co vás zajímá, nebo nezajímá. Podobná nabídky je divákovi učiněna tímto filmem.

Ve filmu hraje současná herecká špička. Myslíte, že to neubírá na příběhu?

Ne, myslím že ne. Protože ve všech komediích na světě hrají komici. Není to nějaké

moje zjednodušování si vlastní práce. Řeknu to takhle: můžu vás ujistit, že padesátiletého charismatického komika úrovně Bolka Polívky tady nemáme. Ta otázka vyzněla, že vy tam takové herce nechcete vidět. Aspoň já se setkávám s tím, že opak je pravdou. Já se strašně rád znovu podívám na film s hercem, kterého mám rád. Nejenom jako tvůrce spolupracuji rád s Jaroslavem Duškem, protože je talentovaný, chytrý a pracovitý, ovšem jsem rád i jako divák, když vidím znova Johna Malkoviche. Ale v nějaké trochu jiné roli, což si myslím, že tady děláme. Já nechci pořád vidět Nicholsona se usmívat. To je něco podobného. Na druhou stranu se raduji z toho, když je někdo nový, nebo najednou dostanu nový úkol. Myslím, že v Musíme si pomáhat to tak bylo. V Pupendu hraje přece řada teenagerů, neslyšící kluk, malý kluk, Pavla (dcera ředitele Břečky – Jaroslava Duška, pozn. red.) je velká role a nikdo tu herečku nikdy neviděl. Takže já tenhle svůj pocit, že jsem někoho našel, tady mám.

S Pupendem prý končí spolupráce s Petrem Šabachem…

Ne, ne. Já, když jsem řekl, že je to završení šabachovské spolupráce, tak jsem tím spíše chtěl říct, že zatímco Šakalí léta jsou svou poetikou těch tří filmů Petrovi Šabachovi asi nejdále, stylizace povídky Šakalí léta je mnohem pravdivější než film. Ten má zase svou hezkou energii, my ten film máme hrozně rádi, včetně Petra Šabacha. U Pelíšků je trochu rozdíl v tom, že šabachovy knížky nejsou nostalgické, jsou jízlivější. Ale Pelíšky v sobě jistou nostalgičnost mají. Já to nemyslím pejorativně, já je mám rád. Myslím, že Pupendo je svým způsobem nejpravdivější. Proto jsem řekl, že to je završení spolupráce. Ta spolupráce je tak volná. Petr Šabach nás inspiruje, my společně nesedíme a nic nevymýšlíme. My se spolu sejdeme dvakrát do roka, Petr nás inspiruje přímo, nebo nepřímo jako v případě Musíme si pomáhat, kdy původní návrh vyslovil sám Petr Šabach. Je to spíše náš kamarád, který nás ovlivňuje tím, že máme podobný smysl pro humor.

Pan Šabach vás nezásobuje, jen inspiruje.

Ano, přesně tak.

Všeobecně známá je replika pana Polívky z Pelíšků Sklodowská – sklo, kterou si vymyslel sám. Tvořil si i tímto způsobem v Pupendu?

Nejtypičtější je taková zdánlivá drobnost, že říká své ženě Aleně (Eva Holubová, pozn. red.) Alíši. To je Bolkova věc. A je to hezký. On říká “já mám kamaráda, který svému bráchovi říká brašule” - v případě Pelíšků. A nám se to strašně líbilo. To jsou takové drobné detaily, které nevydávám za nejgeniálnější věc na světě. To je prostě to, co filmům dává šťávu. Takže Alíš.

Jak moc jsou vám známá osmdesátá léta?

S Petrem Jarchovským (scénárista, pozn. red.) jsme byli na gymplu, takže nám bylo šestnáct sedmnáct. To byla samozřejmě taková doba, kdy už člověk není dítě a už vnímá svou samostatnost a zároveň věci vnímá otevřeně, protože jeho osobnost se tvoří. Film velmi věrně odráží náš pocit z té doby.

Takže děti pana Máry (Bolek Polívka) nebo pana Břečky jste byli vy?

Ne přímo v tom smyslu, že bychom se takhle chovali, ale v mnoha ohledech, spíš v náhledu na tu dobu, v hudbě, kterou jsme k filmu vybrali, to jsme samozřejmě my.

 

 

V této době jste se vlastně seznámil s Petrem Šabachem.

 

Knížka Petra Šabacha Jak potopit Austrálii vyšla v roce 1987 - 1988. Já jsem ji četl z toho důvodu, protože mi ji donesl spolužák a Petr Jarchovský jí četl proto, že Petr Šabach byl na gymplu spolužákem jeho tety. Když jsme spolu začali o té knížce mluvit, protože nás oslovila, byla skvělá, proběhlo to tak, že jsme se s Petrem Šabachem a jeho první knížkou seznámili zároveň. Od té doby jsme přátelé. Vídáme se málo, Petr žije svůj život, ale rozumíme si a máme hrozně rádi to, co dělá. Známe ho od roku 88. Když šel Petr Jarchovský do prvního ročníku na FAMU, večer jsme šli s Petrem Šabachem do hospody a on nám do knížky napsal věnování: “Doufám, že vaše budoucí filmy budou skvělé, i kdyby nebyly.” Ovšem to, že většina těch filmů bude ve spolupráci s ním, to ho tehdy asi ještě nenapadlo. Nás možná jo, protože nám to vyhovovalo.

Vaše spolupráce s panem Šabachem je hlavně o přátelství.

Je hlavně o souznění.

 

 

Teď vás budu citovat: “Šakalí léta byl vlídně přijatý debut, Pelíšky nám přinesly popularitu a na Musíme si pomáhat připadl určitý díl vážnosti.” Co očekáváte od Pupenda?

Já od filmu vždy očekávám to, co se nepovedlo s Šakalími léty, kdy se to na chvilku zaseklo a u Pelíšků už to funguje. Já si vždycky od filmu, který udělám, slibuji, že budu moct natočit další. To znamená, že na to budu mít i chuť. To není jenom o tom, jestli to někdo povolí, tady není žádná cenzura. Šakalí léta byla vlastně úspěšný film, ve své době nejúspěšnější. Já si od toho slibuji to, že producent, diváci, koproducenti, … budou chtít vidět další film. Prostě chci točit dál filmy, protože je mi třicet šest let, žádné rekvalifikaci jsem se nevěnoval, je to jednoduše to jediné, čím jsem schopen se živit. Ale ne za každou cenu. Kdyby tady Klaus zavedl diktaturu, Železný byl (smích) šéfem veškerého budgetu, tak bych zde samozřejmě žádné filmy točit nechtěl. Od filmu očekávám, že budu moct točit dál.

O vašem připravovaném filmu Horem pádem jste prohlásil, že jde konečně o film, který jste chtěl dělat. Nezní to nepřátelsky k ostatním filmům?

Ne, to určitě ne. Já jsem si strašně přál natočit muzikál, proto jsem natočil Šakalí léta. Každý film jsem dělal rád. Nevyjádřil jsem se přesně v tom, na co mám chuť teď. Já v našich filmech vidím určitou cestu: jednak aby ty filmy působily jednodušeji. Mám rád filmy Pedra Almódovara - takové komplikované, trochu ujeté příběhy miluji. Když jsem vloni viděl Mluv s ní, v době, která předcházela obrovskému ohlasu filmu, ze začátku jsem si řekl “jo, Almódovar, zase taková úchylárna”, tak jsem si v tom liboval. Ale najednou jsem viděl jeden z nejkrásnějších, nejzvláštnějších a nejoriginálnějších milostných příběhů, navíc film, který by šel v Čechách natočit za minimum peněz. To, že Mluv s ní má takový ohlas, mi potvrzuje jednu žádanou vzácnost – aby ty filmy vypadaly jednoduše a zároveň, mluvím už o nás, aby se přibližovala tragičnost a komičnost. My furt jdeme dál a dál. V těch “Šakalech” je to naznačeno, v Pelíškách je, podle mě, nejlepší scéna noky, v Musíme si pomáhat jsou komické scény a vedle nich  naprosté tragédie a tady (v Pupendu, pozn. red.) je Hlas Ameriky, kde čtyři lidi sedí a deset minut povídají. Myslím si, že je to zábavná scéna, která je svým způsobem tragická, protože svědčí o určitém mravním nihilismu lidí s výjimkou postavy, kterou hraje Eva Holubová. V tomto směru je Horem pádem ve scénáři zatím nejdále. Protože už jde na tak závažné otázky, jako je třeba xenofobie, rasismus a rodinné vztahy jsou mnohem více rozbořené než v Pupendu. Ale jak se to povede, to samozřejmě nemůžu vyslovit žádnou prognózu.

Dlouhou dobu máte relativně stálý štáb. Jaká je největší výhoda?

Porozumění těch lidí. Když bude nutná podmínka, že všichni jsou prvotřídní profesionálové ve svém oboru, tak porozumění. S některými se máme vysloveně rádi, trávíme spolu spoustu času – například kameraman Jan Malíř. S některými se vidíme jen na natáčení, ale rozumíme si, neiritujeme se. Já to považuji za určitou výhodu, že člověk může dělat s lidmi, ať už je v hierarchii nad vámi jako producent Ondra Trojan nebo pod vámi jako vrchní osvětlovač. Já je mám opravdu rád.

Role pana Polívky – Mára, byla jednak ovlivněna sochařem Stanislavem Hanzíkem, ale také, jak říkal Bolek Polívka, jeho kamarádem panem Brožem.

To jsou dvě věci. Sochy pana Hanzíka používáme ve filmu. Samozřejmě sochu Rybalka (sovětský generál, jehož skulpturu Bolek Polívka ve filmu “sochá”, pozn. red.) jsme udělali ve stylu pana Hanzíka, to není nějaká jeho socha a pan Brož, kterého já vůbec neznám, o němž mluví Bolek, tak ten ovlivnil jen a jen Bolka.

Bolek Polívka s Evou Holubovou se museli naučit znakovou řeč.

Ano. My jsme toho nemohli nadužívat, protože bychom tím mátli diváka a zároveň by to neodpovídalo pravdě, protože maminka Lukáše (role Matěje – syn Máry, pozn. red.), který hraje neslyšícího chlapce a také neslyšící je, znakovou řeč neovládá – nebo jen minimálně. Jeho tatínek, který byl někdy na tom natáčení jako tlumočník, s ním znakovou řečí mluví výjimečně. Lukáš má tři procenta sluchu, je to takřka neslyšící člověk, ale když na něj mluvíte pomalu, rozumí.

Odrážel výběr hudby váš oblíbený styl (skupina Marsyas, …)?

Tam je vysloveně to, co my máme rádi. Je tam ironicky Václav Neckář, ale není to tak, že to nenávidíme. To, co my jsme skutečně nesnášeli z hudby osmdesátých let, tam není.

 

 

 

 

Jan Hřebejk, scénárista, filmový, televizní a divadelní režisér. Narodil se v roce 1967, spolu se svým kamarádem Petrem Jarchovským studovali na Akademickém gymnáziu ve Štěpánské ulici v Praze a v letech 1987 – 1991 katedru scenáristiky a dramaturgie na pražské FAMU. Během studia režíroval Co všechno chcete vědět o sexu a bojíte se to prožít (1988) a L. P. 1948 (1989). V televizní produkci pak Nedělejte nic, pokud k tomu nemáte vážný důvod (1991). Má za sebou i napsání scénáře ke komedii z prostředí pionýrského tábora Pějme píseň dohola (1990). Spolupráci s Petrem Šabachem jako scénáristou zahájil retro muzikálem Šakalí léta (1993, 521 tisíc diváků), pokračoval přes Pelíšky (1999, 1 060 000 diváků), Musíme si pomáhat (2000, 324 tisíc diváků, zde je ovšem vliv Petra Šabacha malý – prý Hřebejkovi “jen sdělil příhodu o tom, jak za války schovávala jedna rodina uprchlíka”) a zatím ukončil svým posledním filmem Pupendo (2003). Spolu s Petrem Jarchovským chystá film ze současnosti Horem pádem a v daleké budoucnosti snad Hrabalova Obsluhoval jsem anglického krále.

 

Ondřej Stratilík




Další články tohoto autora:
Ondřej Stratilík

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku