Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 15.4.2003
Svátek má Anastázie




  Výběr z vydání
 >BOMBARDOVÁNÍ: Najděte devět rozdílů
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Komunikace je život
 >O CHYTRÝCH LIDECH: Protiklady potomka antiky (1)
 >POLITIKA: Česká republika nebude hodným chlapečkem
 >NÁZOR: EU - myslet stále ještě bolí.
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Stinná stránka krásného dne
 >PSÍ PŘÍHODY: Nastala minuta přísnosti
 >ARCHITEKTURA: Římská architektura - lamborghini, jaguar a další pamětihodnosti
 >EKONOMIKA: Irák - problém odstraněn
 >FEJETON: Kde je ta soudružka, co dávila ?
 >ZAMYŠLENÍ: Vypořádání s minulostí, odpuštění provinilcům
 >NÁZOR: S námi odejde zákon
 >POSTŘEH: O rozespalosti
 >FILM: Tak horké to nebude
 >INFO: Veřejná soutěž o Drážďanskou cenu lyriky

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
15.4. FEJETON: Kde je ta soudružka, co dávila ?
Jan Beneš


Ta nahrávka je správné americké country, nefalšovaný bluegrass a spojili se na ni jména jako Johny Cash, Willie Nelson, Wayton Jennings a Kris Kristofferson. Pojmenovali to Early Times, což překládám jako Zašlé časy. V písničce Song That Make a Diference, - dejme tomu Ta jež to změní se zpěvák ptá, zda jest si jeho baby schopno vzpomenout až na rok 1969. A já si uvědomuji až s pocity trapnosti, že jsem, a že dokonce pamatuji časy ještě zašlejší. Rok 69 rozhodně pamatuji také. Mizerný rok to byl, dobré na něm bylo jen to, že Američané doletěli na měsíc a Moskva dala vědět, že oni tam vlastně nikdy ani letět nechtěli. Byl to rok, kdy jsme žili nadějí, že přece odejdou. Fámy vybublávaly, bude to k 25.únoru, k 1. květnu, k 9. květnu, k 7. listopadu,.. Ten rok opravdu znamenal změnu. Když neodešli oni, nezbylo než odejít mně. Z jistoty mizerné přítomnosti, do naprosto nejisté budoucnosti.
Písnička mi zní v hlavě když zanechám automobil na Smíchově a pokračuji od nádraží do města dvanáctkou, v níž se horda právě z nějakého výchovného ústavu vypadlé omladiny, horempádem uvelebí na posledních volných sedadlech. Tím ta vzpomínka rázem dosáhne až do roku 1954.
Neb tam tento jev má paměť zaznamenal poprvé. Byl jsem tehdy vcelku ještě mlád, už jsem cestoval pražskými elinkami samostatně, ale u vědomí toho, co mi rodičové vtloukali do hlavinky vždy, když jsme na Bořislavce nastupovali do třiadvacítky a přistoupil kdosi starší.
"Pusť tu paní sednout!"
Roku 1954 jsme s bráchou opouštěli na jakýsi výšlap po horách lázně Jeseník, a protože se stopem to vypadalo nevábně, zvolili jsme k tomu autobus.
Rok 1954. To tehdy byla ještě doba, kdy členové KSČ hrdě vystavovali své stranické odznaky. Zrovna jsme také teprve stihli odhalit v Praze ten Stalinův velepomník. Sověti mají na světě největšího trpaslíka, ale my zas největšího Stalina. Ty odznaky bývaly dvojí. Jeden takový okrouhlý, kde rudou hvězdu obepínaly jakési vavříny až k čs. vlajce nahoře. Druhý téměř shodný, až na to, že v polovině toho odznaku se vavříny horizontálně rozdělovaly v jakousi hrazdičku do stran. My, nečlenové tohoto klubu, jsme měli zato, že se jedná o odznak čestný, pro zvláště vybrané členy té party, neb tam toho zlata bylo o tu hrazdičku víc.
Nu a v tom autobusu si jakási soudružka právě s takovým odznakem, ledva nám autobusák otevřel, urvala na předposlední řadě sedadel místo pro sebe a asi desítiletou dcerunku. Ačkoli sama usedla do uličky a dcerunku přistrčila k oknu, neopomenula jí ještě než se autobus zaplnil, dát ponaučení:
"A ne, abys někoho pouštěla sednout. Máš zaplacený lístek." Což mne, svou odlišností od napomínání mých rodičů zaujalo. A musel si tehdy uvědomit, že komunisté jsou vskutku lidé zvláštního ražení.
Našim ruksakům s výrazným US na chlopni, když jsme je cpali do sítěk nad ní, věnovala káravý pohled, ale poznámky se nedopustila.
My samozřejmě stáli, ale jak se autobus zaplnil, ba doslova narval, právě nad onu soudružku to dotlačilo nějakou už opravdu starší dámu. Nahoru na Červenohorské sedlo to je sice jen pár kilometrů, ale zatáček bohatě i dnes. Tehdy to byla silnice o cosi horší a zatáček bylo víc. Autobus s námi nemilosrdně házel, bylo letní vedro a o existenci klimatisací jsme snad u nás tehdy ještě ani nevěděli. My určitě ne. V autobuse bylo věru vehementno. Starší dáma na tom byla bledě, poletovala nad soudružkou s odznakem i její dcerunkou, poletovala i na opačnou stranu a síly ji viditelně opouštěly. Když jsme dojížděli nahoru na Sedlo a autobus zastavil, ještě než se stihla prodrat narvaností vozu ven, hodila šavli. Jak lid moravský výstižně nazývá vrhnutí, čili zvracení. Hodila šavli do prostoru, který tam pro ni jedině zbyl a to bylo nad soudružkou a dcerunkou. Ani ten stranický odznak tomu neušel.
Mezitím se dav ulehčeně vyhrnul ven a rozplynul. Za ním se vyhrnula na vzduch i dáma. Zamířila do nedalekého lesa. Poblité soudružce a soudružce dcerunce to trvalo o cosi déle, nějak se poutíraly a rozmazaly to po sobě. Venku zastihla vlastně už jenom nás a pár dalších. Jaksi zmateně pobíhala a vykřikovala:
"Kde je ta soudružka, co dávila. Naše oděvy musí do čistírny. --- Kde je ta soudružka, co dávila ?"
Paní co dávila nebyla. Zůstala jen poblitá soudružka s poblitou dcerunkou, co měla zaplacený lístek a tak byla napomenuta, aby nikoho nepouštěla sednout. Ani nápad.
"Soudruzi trampové," obrátila se konečně na nás. "Nevíte, kde je ta soudružka, co dávila?"
"Nějaká soudružka tu dávila? To jsem si ani nevšiml," opáčil brácha. Pak jsme vyšlápli směrem na Keprník, neboli Glaserberg a soudružce nastavili ta US na svých tornách..
Za námi se neslo bezradné: "Kdo mi zaplatí tu čistírnu?" A my měli za jisté, že tento den začíná hezky.
Dnes mám zase za jisté, po kom to ta omladina ve dvanáctce má.


Další pokračování ukázek z knihy Jana Beneše - Čas voněl snem a páchl mrtvolami naleznete ve vědecké sekci NP - Universum


Další články tohoto autora:
Jan Beneš

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku