Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 15.4.2003
Svátek má Anastázie




  Výběr z vydání
 >BOMBARDOVÁNÍ: Najděte devět rozdílů
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Komunikace je život
 >O CHYTRÝCH LIDECH: Protiklady potomka antiky (1)
 >POLITIKA: Česká republika nebude hodným chlapečkem
 >NÁZOR: EU - myslet stále ještě bolí.
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Stinná stránka krásného dne
 >PSÍ PŘÍHODY: Nastala minuta přísnosti
 >ARCHITEKTURA: Římská architektura - lamborghini, jaguar a další pamětihodnosti
 >EKONOMIKA: Irák - problém odstraněn
 >FEJETON: Kde je ta soudružka, co dávila ?
 >ZAMYŠLENÍ: Vypořádání s minulostí, odpuštění provinilcům
 >NÁZOR: S námi odejde zákon
 >POSTŘEH: O rozespalosti
 >FILM: Tak horké to nebude
 >INFO: Veřejná soutěž o Drážďanskou cenu lyriky

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Film  
 
15.4. FILM: Tak horké to nebude
Ondřej Stratilík

Poselství budoucím generacím. Tak zní oficiální slogan nového filmu režiséra Jana Hřebejka. Nového filmu, s tématem minulým, skoro dávno minulým. Může se zdát, že vzkaz pro budoucí bude jednoznačně naznačen na předním skle automobilů nebo vystaven ve výloze v zelenině, ovšem ani jedno auto, ani jeden krámek s přímočarým heslem se v Pupendu neobjeví.

Nový Hřebejkův film je víceméně příběhem dvou rodin a jejich pohledu na tehdejší omřížovaný svět. Pro rodinu Márů tvoří mříže státní zřízení, rodina Břečků si mříže vytvořila svou neschopností prožívat a zažívat. Jen přežívají. Sochař Mára (Bolek Polívka) a jeho žena (Eva Holubová) mají dvě děti - jedno je němé a druhé ještě příliš malé na to, aby pochopilo souvislosti. Ovšem, některé okamžiky ohodnotí až "mrazivě" výstižně. To když probíhají volby a představitel volební komise přijde s urnou až k Márům do bytu. Ti se nakonec vhození lístku pro Národní frontu ubrání. Maminka se ptá malého: "Půjdeš volit?" Její malý synátor odpoví: "Až budou volby."
Rodina ředitele Břečky (Jaroslav Dušek) naopak velice aktivně hledá svou pozici. Sám ředitel se považuje za "lepšího" komunistu a pro své činy hledá ospravedlnění: "Někdo musí plavat s ,nimi´, aby situaci změkčoval, někdo se musí obětovat." Proč si vůbec hledal ta odůvodnění? Dělal to přece jen s nechutí, nebo se snažil upozornit před nekonformním sochařem Márou na to, že on je vlastně jeden z "nežádaných", ale přesto čirou náhodou každý rok dostane výjezdní povolení na dovolenou do Jugoslávie? Na to, že režimem odstrčený Mára, který se živí vyráběním keramických kýčů, je vlastně jeho spolubojovník v lese obklíčeném partyzány? Společně se musí probít skrz ostrou palbu jen se špachtlí v ruce.

Rodina ředitele tvoří protiklad k rodu akademického sochaře. Ovšem ty dva klany jsou navzájem tak propojeny a nablízku, že určitý protiklad můžeme vidět jen prvních třicet minut, ale pak už se začnou jejich životní dráhy sjíždět dohromady a životní osudy se začínají odrážet ve společném rybníku. Mára jednou večer potká bezdomovce (Jiří Pecha) hledajícího v popelnici, ze kterého se později vyklube kunsthistorik, profesor Fáber. Jak sám o sobě říká - "jsem sběratel." Ten ho donutí k tomu, že Mára konečně po několika letech práce na růžových prasátkách vyrobí mozaiku pro základní školu, kde řediteluje Břečka. K této zakázce dopomůže sochaři jeho bývalá žačka z Akademie, žena Břečky, Vilma Cibulková. Při pokládaní jednotlivých dílů na stěnu dojde k nezvykle "jednoduché" situaci. To, co Břečka proklamuje už dlouho, konečně udělá. Na papírek napíše "Bolševici jsou svině, komunismus je svinstvo," spolu s Márou se podepíšou a vzkaz zazdí. Jde o poselství budoucím generacím. Že by už konečně došlo k obrácení ředitele? Že by už přestal být tím mužem bez názoru a s přehazovačkou na hlavě? Chyba lávky! Když se dozví, že mozaika musí být zničena, protože do stěny zatéká, nic nehledí a všemožně brání tomu, aby došlo k vytažení a přečtení vzkazu třetí osobou. Márovi se po zpracování mozaiky začne nezvykle dařit. Má za úkol vytvořit sochu sovětského generála Rybalka. Ve filmu už nevidíme, jaký osud stihl tuto skulpturu, ale Bolka postihlo naprosté štěstí. Prostřednictvím profesora Fábery získá lukrativní nabídku na sochu v Berlíně. Vše končí společným výletem mimo sezónu na Balaton. Pro jedny je to vzestup, pro druhé pád, ale především kompromis obou. Márovi se konečně dostanou k "moři" (tak se Balatonu skutečně říká) a Břečkovi, poněvadž se znelíbili režimu, se po několika dovolených u skutečného moře vykoupají ve sladké vodě.
Jak už jsme si mohli zvyknout, Hřebejk točí filmy hlavně z minulosti. Ale pozor! Nemůžeme doufat nebo předstírat, že by Pupendo bylo jakýmsi pokračováním nebo dokonce vyústěním Pelíšků. Může spíše sloužit jako vysvětlení smyslu života v nelibosti, průvodce českou oficiální a méně oficiální kulturou osmdesátých let. Nečekejme "romanticky" laděný film a lá Pelíšky. Pupendo je více dokumentární. Není tak barevné, vyhýbá se zbytečnostem, na melancholii a sentiment nezbývá čas. Příběh se může zdát jako vytržený z kontextu. Jednoho dne jsme přišli, podívali jsme se, seznámili s okolím, ale zanedlouho už zase jedeme dál. Něco podobného, jako když vytáhneme cihlu z hotové zdi. Jedna cihla nám neobjasní všechno a v zídce zároveň zůstane trhlina. Trhlina, kterou nezacelí čas nebo příroda, ale zase jen my a naše vytrhnutá cihla. Dobrým návrhem by bylo, cihly vytrhávat postupně a popořadě je vracet. Cihla 1, Cihla 2, Cihla 3, … Nesměli bychom ale skončit u setrvačnosti a potlačování příběhu na úkor vytáhnutí dalšího kusu zdi. Více rukou, více nápadů.

Pupendo, ČR, 2002
Režie: Jan Hřebejk
Scénář: Petr Jarchovský (na motivy knížek Petra Šabacha, převážně Opilých banánů)
Kamera: Jan Malíř
Hrají: Bolek Polívka, Jaroslav Dušek, Eva Holubová, Vilma Cibulková, Jiří Pecha, Pavel Liška, Bohumil Klepl, Boris Hybner a další


Další články tohoto autora:
Ondřej Stratilík

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku