Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 23.4.2003
Svátek má Vojtěch




  Výběr z vydání
 >FEJETON: Je to těžký
 >ZAMYŠLENÍ: Proč chtít do Unie?
 >O CHYTRÝCH LIDECH: Protiklady potomka antiky (2)
 >MROŽOVINY: Štít svůj čistý!
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Bezvýchodná situace
 >PSÍ PŘÍHODY: Druhý košík během jednoho měsíce v čudu!
 >ŽIVOT: Psové a jiné animálie (8)
 >SCI-FI: co nového v literatuře i filmu?
 >POVÁLEČNÁ REKONSTRUKCE IRÁKU: Kdo, jak, proč?
 >FEJETON: Revoluce v digitální fotografii
 >EKONOMIKA: Inflace jako by přestala existovat
 >NÁZOR: Krátká koláž o našem vstupu do EU.
 >NÁZOR: OSN obchodující s ropou
 >NÁZOR: Mobilita?
 >NÁZOR: Regulování nájemného je tyranie a vydírání

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  
 
23.4. FEJETON: Je to těžký
Alex Koenigsmark

"Pánové," řekl v hospodě U Vopičků docent Moulis, "zjistil jsem, že existuje zvláštní druh lidí, které jsem si zvykl označovat jako "bezcharakterní charakterní". Bezcharakterní charakterní je člověk, který stojí na správné straně barikády a kolikrát i vykoná mnohé pozitivní činy, avšak jeho motivace není kladná. Pro své kladné jednání má špatné důvody."
Jeho návrh hosty zaujal a tak docent pokračoval v přednášce:
"Asi existuje také opačná kategorie, tj. "charakterní bezcharakterní", ale je vzácnější - jako příklad můžeme uvést třebas dozorce, který zůstal za okupace na svém místě, aby mohl tu a tam pomáhat vězňům. Obě to jsou ovšem dosti složité kategorie pro běžné hodnocení. Jako klasický příklad můžeme uvést například pasáž z dopisu vikomta de Valmont markýze de Merteuil z mé oblíbené knihy Nebezpečné známosti. Valmont měl v úmyslu svést, zneužít a posléze opustit ctnostnou madame de Tourvel. Zjistil si, že madame má sociální cítění a používá soucit. Našel tedy ve vesnici, kam madame chodila někdy do kostela, zadluženou, ubohou rodinu, kterou chtěli vystěhovat z domu a dluhy za ně zaplatil (jednalo se zřejmě o sumu, jakou utrácel za lepší večeři). Madame se o jeho ušlechtilém činu dozvěděla, zjihla a brzy se ocitla ve Valmontově posteli. Valmont praví v dopise: "…když mi ti lidé (nebyl jsem schopen spočítat, kolik vlastně mají dětí, tak horlivě v slzách děkovali a líbali mi ruce, pocítil jsem, ač jsem samozřejmě nebyl ani v nejmenším dojat a jejich osud mi byl skutečně lhostejný, cosi zvláštního.
Zdá se, že takzvaně ctnostní lidé si užijí daleko víc požitků, než si myslíme…
Jiný příklad: spisovatel píše vědomě kýče. Udělá mnoho lidí šťastnými, rozdá mnoho radosti a nakonec třeba i zachrání někomu život, protože po přečtení té jeho odporné milostné šunky se slečna rozhodne, že si přece jen ještě nevezme život, jelikož pravá láska teprve přijde… Osobně je vyčůraný cynik, který tvoří pro peníze a svou laskavost, lidskou něhu a happyendy tvoří s ledovým chladem u počítače. Sám jako člověk nepomůže nikdy a nikomu, naopak. No a co teď?"
"Nebo," navrhl Eman Mindrák, "když německý nacistický špion podporoval a řídil osvobozenecké hnutí v britské kolonii. Přispěl ke svobodě toho národa, ale byl to fajn člověk nebo ne?"
"Můj někdejší spolužák Bělíček," vyprávěl Karel Ksindl, "chtěl být umělec, ale nějak se prostě nemohl naučit kreslit a o modelování už vůbec nemohlo být řeči. Takže jen tak emanoval v kavárnách umělečno a vykládal, co všechno by dělal, kdyby to šlo. Měl nápady, kterým jsme se tehdy ještě posmívali, poněvadž jsme neznali konceptualismus. Měl vidiny obrovského půllitru, stojícího uprostřed Václavského náměstí nebo stometrové síťovky (pro mladší generaci, to byla taková ze silonových vlasců upletená nákupní taška, která se nosila například v kabelce a vešlo se do ní obrovské množství nákupu, jelikož se roztahovala, síťovky zmizely už v sedmdesátých letech a vlastně mi není jasné, proč, jelikož byly praktické, byť na váš nákup každý viděl - ale tehdy jsme stejně nosili v síťovkách všichni totéž) plné odpadků, jež je zavěšena mezi kavárnou Slávií a Národním divadlem.
Protože odmítal pracovat, jelikož je umělec, byl Bělíček posléze za své počínání pronásledován, trestán za příživnictví a podobné "zločiny", pak prý podepsal chartu a nakonec zmizel někde v Austrálii. Odtamtud se občas ozýval, stále řidčeji, až umlkl. Slyšeli jsme o něm, že se ekonomicky neuchytil, chvílemi že žil s nějakou pokleslejší tlupou aborigines, kteří nejenže nepěstovali tajemnou a mystickou kulturu a nemalovali na sebe bílým popelem záhadné obrazce, ale oblékali se do odložených šatů, které nalezli v kontejnerech na rohu a živili se pojídáním odpadků za drahými hotely. Tyto odpadky, jak jsme se dověděli později, byly kvalitní a velmi chutné - co zůstalo na stole hosta a bylo jím již zaplaceno, šlo po jeho odchodu do popelnice.
Po návratu do vlasti byl Bělíček nějaký čas středem pozornosti - žil přece v exilu - a vyšly s ním i novinové rozhovory. Zájem však pomalu utichal, když neměl k dispozici nic zajímavějšího, než popisy australské krajiny, z níž mnoho neviděl, a vyprávění o práci uklizeče v obchodním domě. Nápad psát knihy o zhubnutí, jako Lenka Kořínková, která v témže obchodním domě byla pokladní, neměl a tak upadl do zapomenutí. Konceptuální umění dělali jiní a Bělíček nebyl schopen sehnat ani potřebné granty, protože se vlastně už s nikým neznal. Dnes žije Bělíček skromně v jednom malém městě, prohlašuje, že zemi stále řídí bolševici, usiluje o předčasný důchod a je nočním hlídačem, takže se jeho kruh uzavřel.
Ale navzdory tomu je Bělíček celkem sympatický chlápek, byť poněkud sešlý a kdybych mu řekl, že je příkladem bezcharakterního charakterního, asi by si hrábl do umaštěných dlouhých vlasů, jež má vzadu za pleší svázány do copánku a odpověděl, že na všechno kašle."
"Hm," přidal se Milan Čuraň, "my máme kolegu, který měl zažádáno do strany, aby mohl být v ústavu vedoucím kabinetu, ale díky tomu, že existoval numerus clausus a intelektuály brali do partaje toliko v poměru 1:1 s dělníky a na Praze 1 byl tohoto druhu pracujících citelný nedostatek, přijat nebyl ani za kandidáta. Po létech se to stalo jeho výhodou a on je dnes velkým antikomunistou."
"Nebo náš poslanec!" zvolal Bohouš Dolejzal, "ten možná dokáže hodně, ale jeho osobní motivací je zejména dokázat, že ve skutečnosti měří o deset centimetrů víc. Pozná se to ponejvíce v soukromí (maličcí se snaží dobývat ženy a být hodně autoritativní, takže jejich demokracie bývá spíše organizovaná) a také tendují k zákulisním řešením, byť třeba pro dobrou věc."
"Jasně!" souhlasil Karel Ksindl, "Nemohu se stejně zbavit názoru, že i noc dlouhých nožů, kdy Hitler vyřídil Roehma, byla mimo jiné motivována i nemilou vůdcovou vzpomínkou na sexuální zážitky, které si na něm homosexuální oficír vynutil, když byl Führer ještě mlád, velmi chud a pomoc potřeboval. Nebylo nutno, aby po světě běhal člověk, který análně penetroval nadčlověka."
"To ovšem není zrovna příklad kladného jednání! Nebo tamhle Brejžek," pravil Dolejzal, "kdyby se dejme tomu snažil stát se agentem tajné policie…"
"To jsou pomluvy, to bylo jinak!" vykřikl Brejžek.
"Myslím v době Havlíčka Borovského," uchlácholil jej Dolejzal, "a byl to jenom příklad. Kdyby se
Brejžek snažil stát se placeným informátorem bachovské policie a byl při tom tak vlezlý, až by to šlo policajtovi na nervy…"
"Nejsem vlezlý," protestoval Brejžek, "jen dělám rád všechno pořádně!"
"…a policajt by ho odmítl a navíc napsal do jeho spisů, že byl nejprve ochotný a pak to nebylo celé k ničemu, takže by Brejžkovi přestali věřit i ostatní policajti, načež by se Brejžek stal největším bojovníkem proti Rudolfu Mrvovi a jiným tomu podobným, bylo by to jistě kladné působení, že, Brejžku?"
Brejžek mumlal cosi o tom, že Dolejzal je svině, ale nahlas to neřekl. Docent Moulis se usmál.
"Nu, abych vám to vysvětlil. Doufám, že jsem vás povzbudil k přemýšlení a naznačil vám, že skutečnost je mnohdy mnohem složitější, než na první pohled vypadá a že se za povrchem jevů skrývají i věci protikladné, ba paradoxní. No a proč jsem o tom začal. Celé to vyprávím z dobrého důvodu. Zapomněl jsem si totiž doma peníze a doufám, že za mě někdo z vás zaplatí."


Další články tohoto autora:
Alex Koenigsmark

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku