Situace zvaná klasická. Jel jsem autem dolů do Prahy, po klikaté ulici Na Václavce, velmi pomalu. Tady nemá smysl spěchat, pokud vůbec kde v Praze má smysl spěchat. Na chodníku po mé pravé ruce jsem zahlédl pána s pejskem, byl to německý ovčák, drobné postavy, napadlo mě, že je to fena. Mrkl jsem na druhou stranu. A tam vybíhal z domu dalmatik dosti statné postavy, pravděpodobně pes.
Toto byl výsledek mého prvního pozorování, první, dejme tomu, pětice vteřin.
Sundal jsem nohu z plynu a položil ji na brzdu. Další vteřiny ukázaly, že to bylo rozumné opatření.
Dalmatik se rozběhl přes ulici - a zrovna ve chvíli, kdy ho míjelo auto jedoucí nahoru, tedy vůči mně v protisměru. A bum, pes narazil do boku auta. Kopec je tam docela prudký a to auto nejelo moc rychle. Náraz to ale byl dost silný na to, aby dalmatik odletěl metr, dva nazad. Myslíte, že ho to odradilo, že si řekl "ne, ta buchta mi za to nestojí, navíc je s pánem, stejně by z toho nic nebylo"?
Vím, že si to nemyslíte.
Dalmatim, kterého právě jen šťastnou náhodou auto nepřejelo, jen mu dalo ránu, proti které je rána od Tysona mateřským pohlazením, nepřestal myslet jen na to jedno a ledva se zmátořil, běžel přes ulici za fenkou, provázenou pánem... A od pána dostal jistě bandurskou a byl potupně zahnán domů.
Mohl si ale říct "nevzdal jsem to". Slabá náplast na ránu nenaplněné touhy.

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku