Na závěr povídání o geniálním Michelangelovi si dovolím maličké zamyšlení nad jeho konkrétními díly:

Není žádným tajemstvím, že Michelangelo zrovna jako Leonardo da Vinci, Nietzsche... byl homosexuál a ke tvorbě krásných mužských těl ho poháněla láska k mužům a ke kráse mužského těla. Sixtinskou kapli zaplnil mužskými až otevřeně erotickými, dokonalými těly. Rovněž spodobněné ženy přiblížil ideálu své krásy - jsou hranaté bez náboje ženské jemné erotiky. Ovšem i ony jsou řemeslně dokonale zobrazené, jenže často vypadají jako by umělec na šablonu mužského těla přimaloval ženský oděv a náznak rysů, bez vnitřního náboje. Chybí zde to, čeho se plnou měrou dostává figuře mladíka - vášeň ze stany tvůrce.

   

 

Nesmíme být k Michelangelovi nespravedliví, opravdové ženství v mezní formě bolestného mateřského citu dokázal vyjádřit ve svých sochách - pietách. Tvář madony oplakávající syna, ať už jen naznačená nebo dokonale něžná, vytesaná do posledního detailu, je vždy pravdivá a nenalézáme zde žádný maskulinní náznak.

Proč tomu tak je, můžeme spekulovat: Socha znamenala pro Michelangela víc než malba, byla pro něj vrcholem tvorby, dokonalost sama, nemohl by takovou bytost, jakou je matka znesvětit svými erotickými tužbami a hříšnými láskami. Matka pro něj byla skutečné a nedotknutelné ženství.

Až přehnaná něžnost a ženskost mramorové tváře p.Marie vynikne i v kontrastu s kresbou Kleopatry a Ledy.

Nový e-mailový časopis: IQ hádanky

ukázkové březnové číslo zdarma eIQ ke stažení zde
ukázkové dubnové číslo zdarma ke stažení zde

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku