Druhému vojenskému okruhu
Československé armády lidové, zvanému též Východní, velel tehdy generálporučík
Sedláček František, a orgány VKR pilně pátraly po pachatelích vojenského folkloru,
veršovánce jež se objevovala v objektech zmíněnému generálu podřízených, a
která u vojenských útvarů převážila i jinak obecně populární slogan známý
z civilních veřejných záchodků: Servít je vůl !
Generál Sedláček
má malej čuráček
O folkloru, jinak obecně chvályhodném a na rozdíl od západní
pakultury ceněném, se, pravda, při této příležitosti nehovořilo. Orgány VKR to
klasifikovaly jako útok na veřejného činitele. Následně se činila patřičná
opatření. Neboť folklor to být nemohl, protože folklor jako takový, je nositelem
lidových tradic, náš a pokrokový, a jako takový se samozřejmě těší pozornosti
kulturní politiky strany. Strana prostřednictvím svých převodních pák také dbala o
to, aby se v TV pravidelně a co možná nejčastěji, objevovaly různé zmalované
ochechule v národních krojích, a šelmovsky ječely z obrazovky cosi o tom,
že se chlapci divili jejich majoránku. Bujaří chlapíci se pleskali do holínek a
vyjevovali, že byli tri dni naháňáni, a že na Kysuci pána není, čo by je dal do
vězení.
Pátrání po pachatelích znevažujících velikost jeho ohanbí, a
tím i bojeschopnost lidové armády, musel přinejmenším generál schválit, nemůže
být pochyb; stejně nezvratně nechyběl jeho podpis na rozkazu, kterým se
v prosinci toho roku převeloval vojín z.sl. Mokrý Pavol, dosud VÚ 6611 Trenčín,
k VÚ 8280 Prešov.
Je třeba podotknout, že vojáka Mokrého se péče generálova
rozhodnutí rozhodně netýkala osobně. Od nejrůznějších útvarů 2. vojenského
okruhu se tehdy k VÚ 8280 převelovalo celkem jedenáct jiných vojínů.
K čemuž všechny ty útvary dostaly obdobný rozkaz generála, profláknutého
údajně miniaturním penisem. Což se, tedy ta fáma, po posádkách kupodivu šířilo
rychleji než nejrůznější soutěže o co nejrychlejší získání Fučíkova odznaku,
odznaku PPOV či jiných vymožeností, odlišujících armádu lidovou od všech armád
nelidových.
K převelení vojáka Mokrého došlo proto, že VÚ 8280, byl
takzvanou jednotkou prvého sledu a musil být tudíž udržován v plném stavu.
První sled značil, že tato jednotka bude k disposici mezi prvými, až dojde ke
konečnému účtování tábora míru s imperialismem. Rukovalo se tehdy 1.září.
Avšak ne všichni mladí mužové povolaní k obraně tábora míru se
k výkonu nejčestnější občanské povinnosti dostavili. Celkem jich bylo, jak
řečeno, jedenáct.
Do toho se roku onoho navíc vyvrbily maďarské události, jež
nadělaly lampasáctvu VÚ 8280 rovněž rozličné starosti. Mnozí dokonce nakvap
dávali pokřtít svá dosud soudružsky nekřtěná děťátka, další kvapem odejeli
z Prešova nechat si až v daleké Praze vyříznout slepé střevo, zbytek byl
docela obyčejně dosraný a zaměstnán narychlo povolanými záložáky. Proto došlo
k doplnění na plné stavy až v prosinci. Třebaže vzrušení jež, kádry
tehdy zachvátilo, bylo v našich krajích vcelku zbytečné, Čechoslováci se
nehoufovali k boji, nanejvýš do front k nákupu konserv.
Prodlení zaviněné mezinárodními poměry ovšem způsobilo, a to
nejen v případě vojáka Mokrého, rodáka z obce Nižný Toporiec
v horách za Levočou, že se velitelé ve snaze zbavit se problémů zbavovali
podřízených, jejichž problematické kvality už se mezitím stihly projevit. Vojínů
vyžadujících zvláštní pozornosti a zvaných číslo. Generálův rozkaz jim
k tomu dával báječnou příležitost.
Tak se jméno Mokrý a desítka dalších, žádný z nich však
nedosahoval jeho formátu, ocitlo na rozkazu vyvedeném vzornou armádně-lidovou
českoslovenštinou.
Převelení, provedení nařízení, prvosledové jednotky
doplnění.
Dne 8. prosinec 1956. Vojzsl. Mokrý Pavol, 26.X.1936, VÚ 6611
Trenčín, vyřazení, VÚ 8280 Prešov, zařazení.
Podepsán: Generálporučík Sedláček František, v.r.
Vojín Mokrý byl vybaven zapečetěnou obálkou se svým osobním
spisem, cestovním rozkazem, suchou stravou a vypraven z Trenčína do Prešova, kde
se měl hlásit téhož večera. Dorazil sic až po čtyřech dnech, cestou se zastavil
v Nižném Toporieci, ale dorazil. Kromě zvěsti o tom, že generál Sedláček má
malej čuráček, kterou předával ústně, obsahoval jeho osobní spis také lékařský
atest, vyhotovený psychiatrickou léčebnou v Levoči. Vyjmenovávalo se v něm
celkem asi třiadvacet věcí, které Pavol Mokrý nesmí, neboť není psychicky fit a
mohlo by u něho dojít k propuknutí agresivity. Ačkoli mezi těmi věcmi byly
kromě zbraní střelných i nůž, krev a syrové maso, velení VÚ 8280 usoudilo, že
nejlépe bude učinit z něčeho takového kuchaře. (“No a čo? Bude robiť
knedle,” smetl lékařový námitky se stolu major Paluška). Zdálo by se, že zbytek
času, určeného u vojáka Mokrého k plnění nejčestnější občanské
povinnosti, má šanci proběhnout v závětří velitelské čety a kuchyně
bezkonfliktně.
Za onoho času se československá branná moc kromě druhů zbraní a
služeb dělila mnohem zásadověji na vojenské osoby z povolání, což byli
lampasáci a dýzláci, ale dále hlavně, u většiny jež vojnu za své povolání
neměla, na mazáky a bažanty. Tato dělící čára procházela vojsky mnohem
výrazněji než preferenční zákony nesmiřitelného třídního boje. Voják Mokrý
byl pochopitelně v kategorii zapráskaných bažantů.
Po nástupu do kuchyně, a to hned prvého dne, svůj zásadní
nesouhlas s buserací jakéhosi mazáka vyjádřil tím, že ho bodl kudlou (sám
tomu říkal nožík) do hýžďového svalstva (sám tomu, ač rodu slovenského, říkal
prdel, byť s měkkým slovenským L). Bylo to bodnutí obezřetné, sice krev
pouštějící, ale zdraví neohrožující a velení VÚ 8280 moudře usoudilo, že nemá
smysl rozmnožovat o jeho záznam seznam mimořádných událostí. (Krátce před tím
ožralý velitel tarasnicové roty, nadporučík Haška Ladislav, smetl služební
tatrovkou 805 v pozdních hodinách nočních místní trafiku, a podobně četař
z povolání Lederer Egon vlezl na Nový rok do kostela, samopalem zahnal varhaníka,
a v rámci boje proti církevnímu tmářství začal hrát Píseň práce. Posléze
se s jinými soudruhy zmocnil pohřebního vozu, usadil do něj jakési soudružky
cikánského původu a bujaře s nimi poklusem objížděli náměstí. Potom se jim
podařilo vůz převrhnout a kromě vymlácených skel i ulomit jednoho anděla.
Kromě toho měl útvar 8280 celkem 42 diagnostikovaných kapavek a
jeden lues. (Jako elementy bojeschopnost ohrožující se musely hlásit).
Takže se voják Mokrý stal z kuchaře pro vojska pouhým
krmičem útvarových vepřů.
Zas jedno hezké a záviděníhodné místečko za větrem, slibující
bezkonfliktní výkon presenční služby. Pobytem ve vepříně nabyl ovšem Pavka
charakteristického zápachu a byl ostrakisován ostatními příslušníky velitelské
čety. Neměl jim to ani příliš za zlé. V podstatě mu to vyhovovalo. Ve
vepříně měl klid. Takže se na ubikaci, jakož i na nástupy, školení a
nejrůznější prověrky, přestal dostavovat a vyskytoval se už jen ve vepříně, kde
i přespával. Občas se, pravda, pohyboval po kasárnách v maskovací parce
s kapucí podšité vypelichaným králíkem a zděděné po Wehrmachtu, opatřen
mohutným březovým kyjem, na konci kde bývaly kořeny opáleným do mohutné palice.
Nikoho neobtěžoval, a nikdo se také po příhodě s nožíkem
už nepokoušel obtěžovat jeho. V řadách ČSLA velmi ojedinělá a závisti
hodná posice. Jediná potíž byla v tom, že vepři si vcelku nevyžadovali jeho
neustálou přítomnost a voják Mokrý se dost nudil. Další potíž pak v tom, že
voják Mokrý byl zcela v duchu přísahy a řádů prodchnut pocity hrdosti na
vojenskou službu. Zda si tyto pocity donesl už z rodné obce Nižný Toporiec, či
to vyvolaly hodiny politické přípravy poddůstojníků a mužstva těžko soudit.
Prostě to tak bylo. Podobně jako Pavka Kohout i Pavka Mokrý dbal, navzdory tomu
záviděníhodnému fleku na to, aby ho bylo vidět. Pavka Kohout prosazující politiku
strany k tomu měl jistě víc příležitostí a možností, ale na straně Pavky
Mokrého byl zase ten zápach vepřína, který byl v podmínkách vojenského
útvaru 8280 skoro stejně dobrý. Ve své wehrmachťácké šubce stával nejraději na
bráně, pohrával si se svým kyjem a pozoroval cvrkot města Prešova.
Náhoda tomu chtěla, že jednoho ponurého dne plného nízké
oblačnosti a poletujících vloček sněhu, si vojín konající službu dozorčího u
vchodu musel odskočit, takže Pavka zůstal u brány sám. Tak se stalo, že se stalo, co
se stát mělo. K bráně útvaru střeženého na onu letmou chvíli jen Pavkou,
právě v této letmé chvíli dojel tatraplan. Šofér vyběhl a úslužně otevřel
zadní dveře, ve kterých se objevil nejprve jeden a potom druhý tlustý zadek
opatřený mohutnými lampasy a pak i celí generálové. Útvar 8280 navštívili na
překvapivou inspekci, v souvislosti s nastávajícími ostrými střelbami
dělostřelců, generálové Janko a Sedláček.
Generálům při příjezdu do kasáren náleží zvláštní pocty a
zvláštní hlášení. Tak praví předpisy upravující službu vlasti podle
sovětského vzoru. Generálové jsou lidé těmto svým poctám uvyklí.
Odskočivší si strážný se sice už vracel, ale když popatřil na
tu generálskou pohromu, uvědomil si, že jeho nejprvnější, byť nikoli řády
stanovenou povinností, je varovat náčelníka stráže, aby náčelník stráže mohl
varovat další nadřízené. Takže u brány zůstával osamocený, zarostlý a
páchnoucí Pavka, opřený o kyj, a dva generálové. Rozvážně se navzájem
pozorovali. Generálové pozorovali Pavku, Pavka pozoroval generály.
Nakonec to nevydržel náměstek ministra národní obrany, generál
Janko. Přistoupil k individuu s kyjem a pravil:
”Já jsem generál Janko.”
“Těší ma, já som voják Mokrý,” představil se Pavka.
O generála se sic pokusily mírné mdloby, ale srdnatě své pocity
překonal.
“Přijel jsem na inspekci,” zkusil to, a ve snaze zapůsobit, dodal
jméno okruhového velitele, o němž předpokládal, že by je tenhle zvláštní voják,
na rozdíl od jeho vlastního, měl znát:
“Tohle je generál Sedláček. Taky přijel na inspekci. Co tady
děláte vy ?”
“Já tuná strážím kasáreň,” objasnil mu to Pavka.
Což už bylo na generála příliš a jal se běsnit. Nejvíc asi
proto, že když dodal ve snaze zapůsobit to druhé generálské jméno, dostalo se mu
odpovědi.
“Viem, však ho poznám, hin, tuná súdruha generála. Vela sa tu
hutorí o tom, že vraj má naozaj maličkého chuja, chudáčik."
Náčelník stráže pořád nebyl. Zmatkující strážný ale
náhodou přinatrefil na dvoře na náčelníka štábu majora Horváta, který při
zvěsti o generálech zasakroval a bystře se rozeběhl na bránu. Přinatrefil se tam ve
chvíli, kdy se generál Janko naprosto neúspěšně pokoušel zlámat Pavkův kyj. Že
neúspěšně ho rozzuřilo ještě víc, a tak jen přerývaně československy
vyřvával:
“Čo, toto ! Co to je ? Co to je ?To je voják ? Toto nie je voják
?”
Uspokojivé vysvětlení, čo toto, nedokázal podat ani major
Horvát, třebaže o Pavkovi měl díky jeho popularitě vcelku informací dost. Ostatně
ho v té chvíli nenapadlo víc, než jen to, že ten klacek, se kterým generál
marně zápasil je bříza, a bříza, že je velmi houževnaté dřevo. Když generál
přerušil hlášení, které se mu pokusil podat, dál už jen moudře mlčel.
Generálova inspekční cesta se kryla nejen s odjezdem na
dělostřelecké střelby, ale také se zabijačkou, naplánovanou hned po nich. Její
zdar se zdál být ohrožen.
Nakonec se to všecko svezlo na doktora Jahodu, který se po příjezdu
Mokrého k útvaru snažil důstojnictvu vysvětlit, co značí takový atest.
Přivolán, snažil se to vysvětlit i generálům spolu se zvláštním postavením
vojáka Mokrého u útvaru. Sám soudruh náměstek ministra nad tím však mávl rukou a
rozhodl:
“Čo to, taký atest ? Čosi, volačo také, nám buržoásia robila
s luďmi. On dostane svoju zbraň, svoju rovnošatu, a bude jako každý druhý,
súdruhovia. Nie nám třeba v lidovej armáde nijakých takých, hin, atestov.”
Tak se Pavol Mokrý stal třetím, a tudíž zcela nadbytečným
nabiječem protitankového děla ráže 76,2 milimetru. Dostal také samopal. Musel se
vykoupat, a ke své značné nelibosti přestěhovat od velitelské čety do rayonu 3.
baterie. Její velitel se pochopitelně moc neradoval. Pavku jako každý v kasárnách
znal, a dovedl si představit, že na střelbách, kam se odjíždělo, Pavka, který u
kanonu v životě nestál, rozhodně nebude mít předpoklady naplnit generálovu
myšlenku a být jako každý druhý. Kapitán předpokládal, že ani vůli. Leč, o
přáních a rozkazech generálů se, jak známo, nediskutuje. Zvláště pak
v armádách lidových.
Dělostřelecké ostré střelby vojsk 2. vojenského okruhu se konaly
v horách za Vranovem nad Ťopl’ou, na střelnici Porubka. Podmínky byly polní,
vojska spala ve sněhových záhrabech a těšila se tomu, že je minus osm a podle
jakéhosi předpisu se tedy vydával rum. Netěšila se z kopání palpostů,
protože země byla zmrzlá. Jinak se VÚ 8280 jako jednotka prvého sledu lišil od
ostatních vojsk na střelnici shromážděných tím, že vojáci sice měli
v samopalech cvičné hlavně, ale kromě ostrých hlavní v torně, měli
v sumkách také zásobníky se šedesáti ostrými náboji. Neboť, kdyby nás
imperialisté přepadli právě teď, výdobytky lidové demokracie je nutno bránit
ihned. Samopalem a dávkou ostrého střeliva byl v rámci generálovy therapie
pochopitelně, jako každý druhý, vybaven i Pavka.
Pavka ve sněhovém záhrabu samosebou nespal. Natož aby kopal
nějaký palpost. “Nie som blázon,” objasnil to lapiduchu Válkovi, když se uvelebil
ve skříňové sanitce vybavené kamínky. Lapiduch tam Pavku nechával; jednak neměl
žádné rozkazy, ale měl na paměti příhodu s nožíkem, jednak Pavka sanitku
zásoboval pneumatikami osmsetpětek, které rutinovaně dokázal rychle a vhodně
rozřezat na kusy právě do kamínek pasující. Hořely znamenitě a výhřevnost byla
značná. Komínek ambulance byl rozpálen doběla. Ke spokojenosti konečně přispělo
také to, že z mrazových dávek rumu vybylo pro Válka i Pavku v rámci
útvarové nomenklatury cosi navíc. Během prvé noci se přišli ohřát i lampasáci,
popatřili na Pavku vyspávajícího jen ve spodním prádle a zase odešli. Záležitost
slibovala být idylkou.
Idyla pominula druhý den dopoledne v okamžiku, kdy mohutně
čadící komínek sanitky přilákal spojařského kapitána Človíčka, který
k VÚ 8280 nepatřil.
Lapiduch Válek v té chvíli, k dovršení smůly,
v sanitce nebyl. Potloukal se, jak řády stanoveno, se saniťáckou brašnou kolem
palpostů, pozoroval lopotící se kanonýry a tiše se radoval z toho, že mu osud
neurčil být dělostřelcem.
Kapitán Človíček zastihl vojáka Mokrého stále ještě jen ve
spodním prádle. Když ho pohled na pohozenou uniformu přesvědčil o tom, že se
nejedná o žádné štábní zvíře, ale o pouhého záklaďáka, jal se vyskakovat. Jal
se působit výchovně.
“Nestydíte se, chlape ! Není vám hanba ! Tamhle kamarádi kopou
v mrazu palposty, a vy se tu válíte ve spodním prádle !” Človíček ječel i
mnohé jiné, gestikuloval a vydával rozkazy k okamžitému opuštění přetopené
idyly a odchodu do mrazu.
Voják Mokrý to snášel jen malou chvíli. Potom se posadil,
rozvážně se natáhl pro svou letmo pohozenou výstroj a výzbroj. Z ruksaku vytáhl
ostrou hlaveň, podal si samopal vz. 25, předpisově odstranil uzávěrku závěru,
vyňal závěr, rozvážně pokýval hlavou, začal závěrem vyšroubovávat cvičnou
hlaveň. Do toho neméně rozvážně promluvil:
“Viete vy čo, súdruh kapitán? Vy tuná na mňa nekričte, súdruh
kapitán.” pravil pomalu. “Nemožte na mňa kričať. Lebo já mám taký čudný
papier, viete, hovorí sa tomu atest, viete ? To ako, že som blázon, súdruh kapitán,
viete, a i keď vás naozaj zastrelím, nič mi za to neurobí, lebo som blázon, viete
?”
Kapitán Človíček chvíli vzdoroval osudu dalším řvaním. Právě
jen tak dlouho, než Pavka stihl nasadit a utáhnout ostrou hlaveň, dát samopal zase
dohromady, zasunout prvý zásobník, natáhnout závěr a neprodleně zahájit palbu.
Nepálil do kapitána Človíčka. Buď byl humanista, anebo spíš vychcaný a věděl,
že takový odstřelený kapitán by mu ani s atestem jen tak neprošel. Kapitán
Človíček, navzdory svým předešlým rozkazům to byl, kdo sanitku kvapně opustil.
Kopání palpostů a ostatně i všecky ostatní aktivity, včetně
hektických příprav na příjezd generálů, naráz utichly. Teď naskakovaly díry na
stěnách ambulance, řinčelo sklo, nad tábořištěm hvízdaly kulky, sypala se omítka
z velitelské věže. Po prvém překvapení zaznívaly povely: K zemi ! Kryjte
se !
Kdos řval: “Kurva, co se děje ? Děžurný ke mně !”
Kdos další vydával povel: “Palbu stav !”
Pak palba dávkami utichla a rozhostilo se až nápadné ticho.
Kapitán Človíček se vzorným přískokem dostal za nejbližší terenní vlnu a hnal
se úprkem k velitelskému stanovišti.
Následně byla na velitelské stanoviště svolána porada. Trvala
dlouho a zabývala se hlavně tím, jestli Pavka už vystřílel všech šedesát
ostrých. Přivolaný lapiduch Válek to doplnil informací, že v sanitce je taky jeho
šedesát ostrých, a to vedlo k nápadu rozstřílet sanitku i s Pavkou kanonem, od
kterého nakonec upuštěno jen proto, že sanita nestála směrem do cílové plochy.
Nikdo nemohl zaručit, že se kanonýři trefí a v palebném prostoru za sanitou,
kde ostatně byla i velitelská věž.
Major MUDr. Jahoda, nakonec prosadil názor, že u Pavky propukl
akutní záchvat, že je mu nutno dát injekci a dopravit ho do blázince. Jak to vše
zařídit u člověka se samopalem a nějakou stovkou ostrých nábojů arciť nevěděl.
Nakonec situaci vyřešil lapiduch Jožka Válek. Nejprve vyjevil
velitelskému sboru, že tady soudruh kapitán musel Pavku nějak nasrat, a že Pavka je
sice pako, ale je s ním řeč. Potom se vydal se k ambulanci a zdáli volal:
“Tož, kurva, synku, vyjebals s nimi. Pouštijó ťa do
civila. Kurva. Mám ťa odvézt dom.”
Jakou součást odchodu do civilu musel ovšem voják Mokrý
odevzdat samopal a další věci armádě patřící. Což vše Válek vyřídil. Teprve
potom se objevili na scéně důstojníci. Injekci si Pavka dát nenechal, ale spokojili
se s tím vzhledem k tomu, že doktor Jahoda žádnou vhodnou ve své výbavě
ani neměl.
Ukázalo se, že Pavka, zdaleka nevystřílel ani svých šedesát
ostrých. Kromě děr v sanitní nástavbě, se vozu nic nestalo, takže petlici na
dveřích po odevzdání výzbroje zvenčí zajistili stanovým kolíkem, okna přes
Pavkovy protesty zas vnějšími kryty.
“Šak by ti tam byla zima synku, když sis to rozstřílel,”
uklidnil ho Jožka.
Potom lapiduch Válek s desátníkem Sobolem jako velitelem vozu a
s potřebnými lejstry, kterými je vybavil major MUDr. Jahoda, vyrazili směrem
k Ružomberoku, kde byl nejbližší vojenský blázinec, kam teď Pavka, jako
blázen vojenský, jedině příslušel.
Cesta je to dlouhá, ale až do Levoče byl prý Pavka klidný a
spokojený, neboť věřil, že jede domů. Teprve když minuli odbočku na Nižný
Toporiec, začal znovu běsnit a s pěnou u úst lomcoval mřížemi v oknech,
některé se mu podařilo vyrvat, ale vnější kryty nezmohl. Hlavně řval, že mají
jet napravo. Když zjistil, že ven se nedostane, chvíli demoloval vnitřek. Ale další
cesta a hlavně promrzající sanita, ho zřejmě uklidnily. Až do samého Ružomberoku,
kam dorazili už za tmy, a kde už ničím nelomcoval, do ničeho nekopal, ba už
nevydával ani hlásku.
Desátník Sobol předal papíry místním lapiduchům spolu s
varováním, co všechno se už událo, a že by si snad měli dát bacha.
Byli dva, byli mohutní a byli bohorovní.
“Odmázni to!” pokynuli k petlici. Desátník to tedy odmázl,
ačkoli stanový kolík tam byl tak zaražený a přimrzlý nalétaným sněhem, že si
musel pomoci pákou od heveru.
Vzal za kliku, podíval se na ošetřovatele, a když kývli, otevřel
polovinu dveří. Hodnou chvíli nic nedělo. Uvnitř byla tma a Pavka se po výzvě aby
vylezl neozval ani neukázal.
Prvý z těch lapiduchů pravil, že se s blbcem dlouho
srát nebude a natáhl se dovnitř, aby uvolnil západku od druhé půle dveří.
V následujícím okamžiku dostal těžkou výsadkářskou
kanadou přes hlavu, až udeřil obličejem o podlahu vozu a svalil se jako špalek. Ale
ještě než se svezl až na zem, voják Pavka Mokrý učinil z výše paluby
osmsetpětky přes jeho hroutící se tělo mohutný skok. Nikdo se ani nepokusil zachytit
ho, když se s kanadou v ruce a jednou neobutou nohou rozeběhl ke bráně,
vyběhl kolem závory v bráně ven, přeběhl ulici a skočil do Váhu.
Vyběhli za ním až k řece a spatřili ho ještě, jak se brodí
ledovou vodou, na druhém břehu obouvá, a nenávratně mizí v zasněžených
vrbičkách pod papírnou.
Lapiduch, který doběhl poslední, chtěl vědět, co teď budou
dělat. Kromě strážného byli všichni bez plášťů a začínala jim být zima.
“Máš ty papíry podepsaný ?” zeptal se desátníka po chvíli
Válek, a když Sobol přisvědčil, dodal, že je to už dál nemusí tankovat a
vypadnou.
Obrátili se nazpět k objektu nemocnice a teprve teď si všimli,
že i na její zdi je sice zabílený, ale zřejmě vyvedený asfaltovou barvou a tudíž
prosvítající a stále ještě čitelný nápis o čuráčku generála Sedláčka.
