Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 29.4.2003
Svátek má Robert




  Výběr z vydání
 >IRÁK: Levicová válka?
 >Z KNIHY: Kmotřička smrt
 > ŠAMANOVO DOUPĚ: Sudetoněmecké smíření ve smyslu dobrého evropského sousedství aneb Vraťte uloupené majetky!
 >MÉDIA: Chystané znárodnění Novy
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Druhá invaze Marťanů
 >PSÍ PŘÍHODY: Příliš obtížný úkol
 >FEJETON: Povím vám o tom, jak bývalí kuřáci pijí kafe
 >ARCHITEKTURA: Okna, dveře a Bruce Springsteen
 >PENÍZE: Banky změnily podmínky při ztrátě karty
 >EKONOMIKA: Letní korekce bude nákupní příležitostí
 >HUDBA A ZVUK: Na návštěvě v Supraphonu
 >SPOLEČNOST: Malá vzpomínka na velkou oběť
 >INETRNET: Co číst?! aneb Vzpomínka na předscény
 >LITERATURA: Odraz světa v ploškách krystalu
 >DOPRAVA: Stupidita, nebo gaunerství?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  
 
29.4. Z KNIHY: Kmotřička smrt
Jan Beneš

 

Kráceno,

úryvek z románu smrt Kmotřička


 

 

Sloužím lidu

Voják Pavka Mokrý

Jan Beneš

 

Druhému vojenskému okruhu Československé armády lidové, zvanému též Východní, velel tehdy generálporučík Sedláček František, a orgány VKR pilně pátraly po pachatelích vojenského folkloru, veršovánce jež se objevovala v objektech zmíněnému generálu podřízených, a která u vojenských útvarů převážila i jinak obecně populární slogan známý z civilních veřejných záchodků: Servít je vůl !

Generál Sedláček

má malej čuráček

O folkloru, jinak obecně chvályhodném a na rozdíl od západní pakultury ceněném, se, pravda, při této příležitosti nehovořilo. Orgány VKR to klasifikovaly jako útok na veřejného činitele. Následně se činila patřičná opatření. Neboť folklor to být nemohl, protože folklor jako takový, je nositelem lidových tradic, náš a pokrokový, a jako takový se samozřejmě těší pozornosti kulturní politiky strany. Strana prostřednictvím svých převodních pák také dbala o to, aby se v TV pravidelně a co možná nejčastěji, objevovaly různé zmalované ochechule v národních krojích, a šelmovsky ječely z obrazovky cosi o tom, že se chlapci divili jejich majoránku. Bujaří chlapíci se pleskali do holínek a vyjevovali, že byli tri dni naháňáni, a že na Kysuci pána není, čo by je dal do vězení.

Pátrání po pachatelích znevažujících velikost jeho ohanbí, a tím i bojeschopnost lidové armády, musel přinejmenším generál schválit, nemůže být pochyb; stejně nezvratně nechyběl jeho podpis na rozkazu, kterým se v prosinci toho roku převeloval vojín z.sl. Mokrý Pavol, dosud VÚ 6611 Trenčín, k VÚ 8280 Prešov.

Je třeba podotknout, že vojáka Mokrého se péče generálova rozhodnutí rozhodně netýkala osobně. Od nejrůznějších útvarů 2. vojenského okruhu se tehdy k VÚ 8280 převelovalo celkem jedenáct jiných vojínů. K čemuž všechny ty útvary dostaly obdobný rozkaz generála, profláknutého údajně miniaturním penisem. Což se, tedy ta fáma, po posádkách kupodivu šířilo rychleji než nejrůznější soutěže o co nejrychlejší získání Fučíkova odznaku, odznaku PPOV či jiných vymožeností, odlišujících armádu lidovou od všech armád nelidových.

K převelení vojáka Mokrého došlo proto, že VÚ 8280, byl takzvanou jednotkou prvého sledu a musil být tudíž udržován v plném stavu. První sled značil, že tato jednotka bude k disposici mezi prvými, až dojde ke konečnému účtování tábora míru s imperialismem. Rukovalo se tehdy 1.září. Avšak ne všichni mladí mužové povolaní k obraně tábora míru se k výkonu nejčestnější občanské povinnosti dostavili. Celkem jich bylo, jak řečeno, jedenáct.

Do toho se roku onoho navíc vyvrbily maďarské události, jež nadělaly lampasáctvu VÚ 8280 rovněž rozličné starosti. Mnozí dokonce nakvap dávali pokřtít svá dosud soudružsky nekřtěná děťátka, další kvapem odejeli z Prešova nechat si až v daleké Praze vyříznout slepé střevo, zbytek byl docela obyčejně dosraný a zaměstnán narychlo povolanými záložáky. Proto došlo k doplnění na plné stavy až v prosinci. Třebaže vzrušení jež, kádry tehdy zachvátilo, bylo v našich krajích vcelku zbytečné, Čechoslováci se nehoufovali k boji, nanejvýš do front k nákupu konserv.

Prodlení zaviněné mezinárodními poměry ovšem způsobilo, a to nejen v případě vojáka Mokrého, rodáka z obce Nižný Toporiec v horách za Levočou, že se velitelé ve snaze zbavit se problémů zbavovali podřízených, jejichž problematické kvality už se mezitím stihly projevit. Vojínů vyžadujících zvláštní pozornosti a zvaných číslo. Generálův rozkaz jim k tomu dával báječnou příležitost.

Tak se jméno Mokrý a desítka dalších, žádný z nich však nedosahoval jeho formátu, ocitlo na rozkazu vyvedeném vzornou armádně-lidovou českoslovenštinou.

Převelení, provedení nařízení, prvosledové jednotky doplnění.

Dne 8. prosinec 1956. Vojzsl. Mokrý Pavol, 26.X.1936, VÚ 6611 Trenčín, vyřazení, VÚ 8280 Prešov, zařazení.

Podepsán: Generálporučík Sedláček František, v.r.

Vojín Mokrý byl vybaven zapečetěnou obálkou se svým osobním spisem, cestovním rozkazem, suchou stravou a vypraven z Trenčína do Prešova, kde se měl hlásit téhož večera. Dorazil sic až po čtyřech dnech, cestou se zastavil v Nižném Toporieci, ale dorazil. Kromě zvěsti o tom, že generál Sedláček má malej čuráček, kterou předával ústně, obsahoval jeho osobní spis také lékařský atest, vyhotovený psychiatrickou léčebnou v Levoči. Vyjmenovávalo se v něm celkem asi třiadvacet věcí, které Pavol Mokrý nesmí, neboť není psychicky fit a mohlo by u něho dojít k propuknutí agresivity. Ačkoli mezi těmi věcmi byly kromě zbraní střelných i nůž, krev a syrové maso, velení VÚ 8280 usoudilo, že nejlépe bude učinit z něčeho takového kuchaře. (“No a čo? Bude robiť knedle,” smetl lékařový námitky se stolu major Paluška). Zdálo by se, že zbytek času, určeného u vojáka Mokrého k plnění nejčestnější občanské povinnosti, má šanci proběhnout v závětří velitelské čety a kuchyně bezkonfliktně.

Za onoho času se československá branná moc kromě druhů zbraní a služeb dělila mnohem zásadověji na vojenské osoby z povolání, což byli lampasáci a dýzláci, ale dále hlavně, u většiny jež vojnu za své povolání neměla, na mazáky a bažanty. Tato dělící čára procházela vojsky mnohem výrazněji než preferenční zákony nesmiřitelného třídního boje. Voják Mokrý byl pochopitelně v kategorii zapráskaných bažantů.

Po nástupu do kuchyně, a to hned prvého dne, svůj zásadní nesouhlas s buserací jakéhosi mazáka vyjádřil tím, že ho bodl kudlou (sám tomu říkal nožík) do hýžďového svalstva (sám tomu, ač rodu slovenského, říkal prdel, byť s měkkým slovenským L). Bylo to bodnutí obezřetné, sice krev pouštějící, ale zdraví neohrožující a velení VÚ 8280 moudře usoudilo, že nemá smysl rozmnožovat o jeho záznam seznam mimořádných událostí. (Krátce před tím ožralý velitel tarasnicové roty, nadporučík Haška Ladislav, smetl služební tatrovkou 805 v pozdních hodinách nočních místní trafiku, a podobně četař z povolání Lederer Egon vlezl na Nový rok do kostela, samopalem zahnal varhaníka, a v rámci boje proti církevnímu tmářství začal hrát Píseň práce. Posléze se s jinými soudruhy zmocnil pohřebního vozu, usadil do něj jakési soudružky cikánského původu a bujaře s nimi poklusem objížděli náměstí. Potom se jim podařilo vůz převrhnout a kromě vymlácených skel i ulomit jednoho anděla.

Kromě toho měl útvar 8280 celkem 42 diagnostikovaných kapavek a jeden lues. (Jako elementy bojeschopnost ohrožující se musely hlásit).

Takže se voják Mokrý stal z kuchaře pro vojska pouhým krmičem útvarových vepřů.

Zas jedno hezké a záviděníhodné místečko za větrem, slibující bezkonfliktní výkon presenční služby. Pobytem ve vepříně nabyl ovšem Pavka charakteristického zápachu a byl ostrakisován ostatními příslušníky velitelské čety. Neměl jim to ani příliš za zlé. V podstatě mu to vyhovovalo. Ve vepříně měl klid. Takže se na ubikaci, jakož i na nástupy, školení a nejrůznější prověrky, přestal dostavovat a vyskytoval se už jen ve vepříně, kde i přespával. Občas se, pravda, pohyboval po kasárnách v maskovací parce s kapucí podšité vypelichaným králíkem a zděděné po Wehrmachtu, opatřen mohutným březovým kyjem, na konci kde bývaly kořeny opáleným do mohutné palice.

Nikoho neobtěžoval, a nikdo se také po příhodě s nožíkem už nepokoušel obtěžovat jeho. V řadách ČSLA velmi ojedinělá a závisti hodná posice. Jediná potíž byla v tom, že vepři si vcelku nevyžadovali jeho neustálou přítomnost a voják Mokrý se dost nudil. Další potíž pak v tom, že voják Mokrý byl zcela v duchu přísahy a řádů prodchnut pocity hrdosti na vojenskou službu. Zda si tyto pocity donesl už z rodné obce Nižný Toporiec, či to vyvolaly hodiny politické přípravy poddůstojníků a mužstva těžko soudit. Prostě to tak bylo. Podobně jako Pavka Kohout i Pavka Mokrý dbal, navzdory tomu záviděníhodnému fleku na to, aby ho bylo vidět. Pavka Kohout prosazující politiku strany k tomu měl jistě víc příležitostí a možností, ale na straně Pavky Mokrého byl zase ten zápach vepřína, který byl v podmínkách vojenského útvaru 8280 skoro stejně dobrý. Ve své wehrmachťácké šubce stával nejraději na bráně, pohrával si se svým kyjem a pozoroval cvrkot města Prešova.

Náhoda tomu chtěla, že jednoho ponurého dne plného nízké oblačnosti a poletujících vloček sněhu, si vojín konající službu dozorčího u vchodu musel odskočit, takže Pavka zůstal u brány sám. Tak se stalo, že se stalo, co se stát mělo. K bráně útvaru střeženého na onu letmou chvíli jen Pavkou, právě v této letmé chvíli dojel tatraplan. Šofér vyběhl a úslužně otevřel zadní dveře, ve kterých se objevil nejprve jeden a potom druhý tlustý zadek opatřený mohutnými lampasy a pak i celí generálové. Útvar 8280 navštívili na překvapivou inspekci, v souvislosti s nastávajícími ostrými střelbami dělostřelců, generálové Janko a Sedláček.

Generálům při příjezdu do kasáren náleží zvláštní pocty a zvláštní hlášení. Tak praví předpisy upravující službu vlasti podle sovětského vzoru. Generálové jsou lidé těmto svým poctám uvyklí.

Odskočivší si strážný se sice už vracel, ale když popatřil na tu generálskou pohromu, uvědomil si, že jeho nejprvnější, byť nikoli řády stanovenou povinností, je varovat náčelníka stráže, aby náčelník stráže mohl varovat další nadřízené. Takže u brány zůstával osamocený, zarostlý a páchnoucí Pavka, opřený o kyj, a dva generálové. Rozvážně se navzájem pozorovali. Generálové pozorovali Pavku, Pavka pozoroval generály.

Nakonec to nevydržel náměstek ministra národní obrany, generál Janko. Přistoupil k individuu s kyjem a pravil:

”Já jsem generál Janko.”

“Těší ma, já som voják Mokrý,” představil se Pavka.

O generála se sic pokusily mírné mdloby, ale srdnatě své pocity překonal.

“Přijel jsem na inspekci,” zkusil to, a ve snaze zapůsobit, dodal jméno okruhového velitele, o němž předpokládal, že by je tenhle zvláštní voják, na rozdíl od jeho vlastního, měl znát:

“Tohle je generál Sedláček. Taky přijel na inspekci. Co tady děláte vy ?”

“Já tuná strážím kasáreň,” objasnil mu to Pavka.

Což už bylo na generála příliš a jal se běsnit. Nejvíc asi proto, že když dodal ve snaze zapůsobit to druhé generálské jméno, dostalo se mu odpovědi.

“Viem, však ho poznám, hin, tuná súdruha generála. Vela sa tu hutorí o tom, že vraj má naozaj maličkého chuja, chudáčik."

Náčelník stráže pořád nebyl. Zmatkující strážný ale náhodou přinatrefil na dvoře na náčelníka štábu majora Horváta, který při zvěsti o generálech zasakroval a bystře se rozeběhl na bránu. Přinatrefil se tam ve chvíli, kdy se generál Janko naprosto neúspěšně pokoušel zlámat Pavkův kyj. Že neúspěšně ho rozzuřilo ještě víc, a tak jen přerývaně československy vyřvával:

“Čo, toto ! Co to je ? Co to je ?To je voják ? Toto nie je voják ?”

Uspokojivé vysvětlení, čo toto, nedokázal podat ani major Horvát, třebaže o Pavkovi měl díky jeho popularitě vcelku informací dost. Ostatně ho v té chvíli nenapadlo víc, než jen to, že ten klacek, se kterým generál marně zápasil je bříza, a bříza, že je velmi houževnaté dřevo. Když generál přerušil hlášení, které se mu pokusil podat, dál už jen moudře mlčel.

Generálova inspekční cesta se kryla nejen s odjezdem na dělostřelecké střelby, ale také se zabijačkou, naplánovanou hned po nich. Její zdar se zdál být ohrožen.

Nakonec se to všecko svezlo na doktora Jahodu, který se po příjezdu Mokrého k útvaru snažil důstojnictvu vysvětlit, co značí takový atest. Přivolán, snažil se to vysvětlit i generálům spolu se zvláštním postavením vojáka Mokrého u útvaru. Sám soudruh náměstek ministra nad tím však mávl rukou a rozhodl:

“Čo to, taký atest ? Čosi, volačo také, nám buržoásia robila s luďmi. On dostane svoju zbraň, svoju rovnošatu, a bude jako každý druhý, súdruhovia. Nie nám třeba v lidovej armáde nijakých takých, hin, atestov.”

Tak se Pavol Mokrý stal třetím, a tudíž zcela nadbytečným nabiječem protitankového děla ráže 76,2 milimetru. Dostal také samopal. Musel se vykoupat, a ke své značné nelibosti přestěhovat od velitelské čety do rayonu 3. baterie. Její velitel se pochopitelně moc neradoval. Pavku jako každý v kasárnách znal, a dovedl si představit, že na střelbách, kam se odjíždělo, Pavka, který u kanonu v životě nestál, rozhodně nebude mít předpoklady naplnit generálovu myšlenku a být jako každý druhý. Kapitán předpokládal, že ani vůli. Leč, o přáních a rozkazech generálů se, jak známo, nediskutuje. Zvláště pak v armádách lidových.

Dělostřelecké ostré střelby vojsk 2. vojenského okruhu se konaly v horách za Vranovem nad Ťopl’ou, na střelnici Porubka. Podmínky byly polní, vojska spala ve sněhových záhrabech a těšila se tomu, že je minus osm a podle jakéhosi předpisu se tedy vydával rum. Netěšila se z kopání palpostů, protože země byla zmrzlá. Jinak se VÚ 8280 jako jednotka prvého sledu lišil od ostatních vojsk na střelnici shromážděných tím, že vojáci sice měli v samopalech cvičné hlavně, ale kromě ostrých hlavní v torně, měli v sumkách také zásobníky se šedesáti ostrými náboji. Neboť, kdyby nás imperialisté přepadli právě teď, výdobytky lidové demokracie je nutno bránit ihned. Samopalem a dávkou ostrého střeliva byl v rámci generálovy therapie pochopitelně, jako každý druhý, vybaven i Pavka.

Pavka ve sněhovém záhrabu samosebou nespal. Natož aby kopal nějaký palpost. “Nie som blázon,” objasnil to lapiduchu Válkovi, když se uvelebil ve skříňové sanitce vybavené kamínky. Lapiduch tam Pavku nechával; jednak neměl žádné rozkazy, ale měl na paměti příhodu s nožíkem, jednak Pavka sanitku zásoboval pneumatikami osmsetpětek, které rutinovaně dokázal rychle a vhodně rozřezat na kusy právě do kamínek pasující. Hořely znamenitě a výhřevnost byla značná. Komínek ambulance byl rozpálen doběla. Ke spokojenosti konečně přispělo také to, že z mrazových dávek rumu vybylo pro Válka i Pavku v rámci útvarové nomenklatury cosi navíc. Během prvé noci se přišli ohřát i lampasáci, popatřili na Pavku vyspávajícího jen ve spodním prádle a zase odešli. Záležitost slibovala být idylkou.

Idyla pominula druhý den dopoledne v okamžiku, kdy mohutně čadící komínek sanitky přilákal spojařského kapitána Človíčka, který k VÚ 8280 nepatřil.

Lapiduch Válek v té chvíli, k dovršení smůly, v sanitce nebyl. Potloukal se, jak řády stanoveno, se saniťáckou brašnou kolem palpostů, pozoroval lopotící se kanonýry a tiše se radoval z toho, že mu osud neurčil být dělostřelcem.

Kapitán Človíček zastihl vojáka Mokrého stále ještě jen ve spodním prádle. Když ho pohled na pohozenou uniformu přesvědčil o tom, že se nejedná o žádné štábní zvíře, ale o pouhého záklaďáka, jal se vyskakovat. Jal se působit výchovně.

“Nestydíte se, chlape ! Není vám hanba ! Tamhle kamarádi kopou v mrazu palposty, a vy se tu válíte ve spodním prádle !” Človíček ječel i mnohé jiné, gestikuloval a vydával rozkazy k okamžitému opuštění přetopené idyly a odchodu do mrazu.

Voják Mokrý to snášel jen malou chvíli. Potom se posadil, rozvážně se natáhl pro svou letmo pohozenou výstroj a výzbroj. Z ruksaku vytáhl ostrou hlaveň, podal si samopal vz. 25, předpisově odstranil uzávěrku závěru, vyňal závěr, rozvážně pokýval hlavou, začal závěrem vyšroubovávat cvičnou hlaveň. Do toho neméně rozvážně promluvil:

“Viete vy čo, súdruh kapitán? Vy tuná na mňa nekričte, súdruh kapitán.” pravil pomalu. “Nemožte na mňa kričať. Lebo já mám taký čudný papier, viete, hovorí sa tomu atest, viete ? To ako, že som blázon, súdruh kapitán, viete, a i keď vás naozaj zastrelím, nič mi za to neurobí, lebo som blázon, viete ?”

Kapitán Človíček chvíli vzdoroval osudu dalším řvaním. Právě jen tak dlouho, než Pavka stihl nasadit a utáhnout ostrou hlaveň, dát samopal zase dohromady, zasunout prvý zásobník, natáhnout závěr a neprodleně zahájit palbu. Nepálil do kapitána Človíčka. Buď byl humanista, anebo spíš vychcaný a věděl, že takový odstřelený kapitán by mu ani s atestem jen tak neprošel. Kapitán Človíček, navzdory svým předešlým rozkazům to byl, kdo sanitku kvapně opustil.

Kopání palpostů a ostatně i všecky ostatní aktivity, včetně hektických příprav na příjezd generálů, naráz utichly. Teď naskakovaly díry na stěnách ambulance, řinčelo sklo, nad tábořištěm hvízdaly kulky, sypala se omítka z velitelské věže. Po prvém překvapení zaznívaly povely: K zemi ! Kryjte se !

Kdos řval: “Kurva, co se děje ? Děžurný ke mně !”

Kdos další vydával povel: “Palbu stav !”

Pak palba dávkami utichla a rozhostilo se až nápadné ticho. Kapitán Človíček se vzorným přískokem dostal za nejbližší terenní vlnu a hnal se úprkem k velitelskému stanovišti.

Následně byla na velitelské stanoviště svolána porada. Trvala dlouho a zabývala se hlavně tím, jestli Pavka už vystřílel všech šedesát ostrých. Přivolaný lapiduch Válek to doplnil informací, že v sanitce je taky jeho šedesát ostrých, a to vedlo k nápadu rozstřílet sanitku i s Pavkou kanonem, od kterého nakonec upuštěno jen proto, že sanita nestála směrem do cílové plochy. Nikdo nemohl zaručit, že se kanonýři trefí a v palebném prostoru za sanitou, kde ostatně byla i velitelská věž.

Major MUDr. Jahoda, nakonec prosadil názor, že u Pavky propukl akutní záchvat, že je mu nutno dát injekci a dopravit ho do blázince. Jak to vše zařídit u člověka se samopalem a nějakou stovkou ostrých nábojů arciť nevěděl.

Nakonec situaci vyřešil lapiduch Jožka Válek. Nejprve vyjevil velitelskému sboru, že tady soudruh kapitán musel Pavku nějak nasrat, a že Pavka je sice pako, ale je s ním řeč. Potom se vydal se k ambulanci a zdáli volal:

“Tož, kurva, synku, vyjebals s nimi. Pouštijó ťa do civila. Kurva. Mám ťa odvézt dom.”

Jakou součást odchodu do civilu musel ovšem voják Mokrý odevzdat samopal a další věci armádě patřící. Což vše Válek vyřídil. Teprve potom se objevili na scéně důstojníci. Injekci si Pavka dát nenechal, ale spokojili se s tím vzhledem k tomu, že doktor Jahoda žádnou vhodnou ve své výbavě ani neměl.

Ukázalo se, že Pavka, zdaleka nevystřílel ani svých šedesát ostrých. Kromě děr v sanitní nástavbě, se vozu nic nestalo, takže petlici na dveřích po odevzdání výzbroje zvenčí zajistili stanovým kolíkem, okna přes Pavkovy protesty zas vnějšími kryty.

Šak by ti tam byla zima synku, když sis to rozstřílel,” uklidnil ho Jožka.

Potom lapiduch Válek s desátníkem Sobolem jako velitelem vozu a s potřebnými lejstry, kterými je vybavil major MUDr. Jahoda, vyrazili směrem k Ružomberoku, kde byl nejbližší vojenský blázinec, kam teď Pavka, jako blázen vojenský, jedině příslušel.

Cesta je to dlouhá, ale až do Levoče byl prý Pavka klidný a spokojený, neboť věřil, že jede domů. Teprve když minuli odbočku na Nižný Toporiec, začal znovu běsnit a s pěnou u úst lomcoval mřížemi v oknech, některé se mu podařilo vyrvat, ale vnější kryty nezmohl. Hlavně řval, že mají jet napravo. Když zjistil, že ven se nedostane, chvíli demoloval vnitřek. Ale další cesta a hlavně promrzající sanita, ho zřejmě uklidnily. Až do samého Ružomberoku, kam dorazili už za tmy, a kde už ničím nelomcoval, do ničeho nekopal, ba už nevydával ani hlásku.

Desátník Sobol předal papíry místním lapiduchům spolu s varováním, co všechno se už událo, a že by si snad měli dát bacha.

Byli dva, byli mohutní a byli bohorovní.

“Odmázni to!” pokynuli k petlici. Desátník to tedy odmázl, ačkoli stanový kolík tam byl tak zaražený a přimrzlý nalétaným sněhem, že si musel pomoci pákou od heveru.

Vzal za kliku, podíval se na ošetřovatele, a když kývli, otevřel polovinu dveří. Hodnou chvíli nic nedělo. Uvnitř byla tma a Pavka se po výzvě aby vylezl neozval ani neukázal.

Prvý z  těch lapiduchů pravil, že se s blbcem dlouho srát nebude a natáhl se dovnitř, aby uvolnil západku od druhé půle dveří.

V následujícím okamžiku dostal těžkou výsadkářskou kanadou přes hlavu, až udeřil obličejem o podlahu vozu a svalil se jako špalek. Ale ještě než se svezl až na zem, voják Pavka Mokrý učinil z výše paluby osmsetpětky přes jeho hroutící se tělo mohutný skok. Nikdo se ani nepokusil zachytit ho, když se s kanadou v ruce a jednou neobutou nohou rozeběhl ke bráně, vyběhl kolem závory v bráně ven, přeběhl ulici a skočil do Váhu.

Vyběhli za ním až k řece a spatřili ho ještě, jak se brodí ledovou vodou, na druhém břehu obouvá, a nenávratně mizí v zasněžených vrbičkách pod papírnou.

Lapiduch, který doběhl poslední, chtěl vědět, co teď budou dělat. Kromě strážného byli všichni bez plášťů a začínala jim být zima.

“Máš ty papíry podepsaný ?” zeptal se desátníka po chvíli Válek, a když Sobol přisvědčil, dodal, že je to už dál nemusí tankovat a vypadnou.

Obrátili se nazpět k objektu nemocnice a teprve teď si všimli, že i na její zdi je sice zabílený, ale zřejmě vyvedený asfaltovou barvou a tudíž prosvítající a stále ještě čitelný nápis o čuráčku generála Sedláčka.




Další články tohoto autora:
Jan Beneš

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku