Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 2.5.2003
Svátek má Zikmund




  Výběr z vydání
 >Post-Saddámovský Blízký východ
 >GLOSA: Kdo s kým
 >RODINA A PŘÁTELÉ: 1. máj u Máchy
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: První máj
 >PRAŽSKÝ CHODEC: Jarmilo, Hynku, Viléme...
 >GLOSA: Dostál a Klimeš si protiřečí
 >KOMENTÁŘ: Studený čumák (6)
 >POLITIKA: Premiérova cizinecká schizofrenie
 >POSTŘEH: O přepravě kol
 >POLITIKA: Volání po návratu socialismu
 >MROŽOVINY: Buďme lidmi, nikoli partajemi.
 >FOTOMOMENTKA: Jídlo prostě vede
 >POLITIKA: Senátorka Gajdůšková si dovolila příliš!
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Včera Marťané, dnes bomba
 >PSÍ PŘÍHODY: Pane, já tě nechápu

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  >>  Izrael  
 
2.5. Post-Saddámovský Blízký východ
www.infoservis.net

V uplynulých několika týdnech jsme mohli být svědkem jisté zvláštnosti – svět byl sice plně soustředěn na dění na Blízkém východě, avšak toto dění se prakticky nedotýkalo vztahu mezi Izraelci a Palestinci. Poté co se boje v Iráku uklidnily, se tato „anomálie“ zřejmě pomalu vytratí a izraelsko-palestinský konflikt se vrátí na čelní místa zpravodajství.

Porážka iráckého režimu může mít pro budoucnost izraelsko-palestinského konfliktu zásadní význam. Může, avšak nemusí tomu být za všech okolností. Z pohledu Izraele byl irácký režim velice nebezpečný, protože zřejmě disponoval zbraněmi hromadného ničení, které ho byly schopny zasáhnout. O tom se Izrael přesvědčil v roce 1991, když začaly na Tel-Aviv a jiná města dopadat irácké rakety. Svržení Saddámova režimu tedy do budoucna znamená minimálně zvýšení izraelské vnější bezpečnosti.

Není překvapující, že Palestinci na irácký režim pohlíželi odlišnou optikou než Izrael. To však nemuselo znamenat ani tolik sympatie k osobě Saddáma Husajna, jako spíše sympatie k mocnosti, která byla schopna vojensky ohrozit dlouholetého okupanta. Saddám nebyl obecně v arabském světě mimo Irák příliš oblíben, ale v současnosti se mu dostalo u mnohých Arabů aureoly „bojovníka proti novým křížovým výpravám Západu“.

Některé palestinské radikální skupiny ale svržení Saddámova režimu hořce litují, neboť vyschnul jejich bohatý finanční a materiální zdroj. I někteří palestinští teroristé žijící v iráckém exilu na současné události doplatili – tak byl například zatknut Abú Abbás – vůdce skupiny Palestinská osvobozenecká fronta a únosce italské lodi Achille Lauro v r. 1985.

Palestinská autonomie a její prezident Arafat udělali ještě na počátku devadesátých let minulého století obrovskou chybu, když se v první válce proti Iráku otevřeně postavili na iráckou stranu. V současnosti k něčemu podobnému již nedošlo.

Šance na „znovuzrození“ mírového procesu?

Na potenciální znovuoživení mírového bude mít i po válce v Iráku vliv více faktorů. V prvé řadě: postoj USA, postoj Izraele a postoj Palestinské autonomie. Ostatní faktory (role Evropy, OSN, dalších arabských zemí, Ruska,…) jsou stále „jen“ druhořadé. Postoj USA ke konfliktu je vůbec nejdůležitější. Nejednou se totiž ukázalo, že právě Amerika je oním jediným faktorem schopným posunout zdejší dění pozitivním směrem. To potvrdily i dřívější aktivity amerických prezidentů - hlavně pak Cartera v roce 1979 a Clintona v 90. letech.

Po nástupu Bushe mladšího na prezidentský post angažovanost USA na poli izraelsko-palestinského sporu prudce poklesla. To dobře vystoupilo na povrch v porovnáním s místy až „hyperaktivitou“ Billa Clintona v této věci. Bush mladší se zaměřil na daleko užší obhajobu zájmů USA, ve které dominoval boj proti terorismu (hlavně ve spojení s Al-Kajdou) a režimům na černé listině USA. Bush se také ukázal jako daleko tolerantnější k premiéru Šaronovi a jiným politickým jestřábům v Izraeli. To však neznamená, že Clinton byl „propalestinský“. Byl jen o něco méně „proizraelský“ než George W. Bush.

Ani současná Bushova administrativa si nemůže dovolit k blízkovýchodnímu konfliktu zcela mlčet. Několikrát se (neúspěšně) pokoušela o jistý průlom. V současnosti je oficiálně stoupencem cesty k samostatnému Palestinskému státu po boku Izraele a v poslední době autorem tzv. „road map“ vedoucí k palestinskému státu do roku 2005. Ta počítá s několika kroky: ukončením palestinského násilí proti Izraeli, izraelským stažením na úroveň před vypuknutím Druhé intifády, reformou palestinských institucí včetně vedení, zmrazením jakékoliv výstavby a rozšiřování židovských osad, přítomností mezinárodních pozorovatelů, „prozatímním“ Palestinským státem v roce 2003 a konečnou mírovou smlouvou v roce 2005.

„Road map“ není určitě dokonalá a má chyby mírových smluv z 90. let. Za současné situace, kdy s ní vyslovil souhlas i tzv. Kvartet – tj. Evropská unie, OSN, Francie a Rusko – se však jeví jako nejschůdnější řešení.

Situace na palestinské a izraelské straně

Problémem je politická vůle na palestinské a izraelské straně. Na té palestinské zůstává i nadále soustředěna nezanedbatelná část moci do rukou Jásira Arafata. Ta by však měla být výrazněji rozdělena mezi více orgánů. Jistým úspěchem je vytvoření funkce palestinského ministerského předsedy (tím se stal Mahmúd Abbás zvaný Abú Mázin). Následné problémy okolo sestavení palestinské vlády, spolu s faktem, že letos v lednu neproběhly plánované volby do palestinského parlamentu, značí, že se Arafat svého autokratického postavení vzdává jen nerad.

Na izraelské straně stojí nová vláda sestavená po letošních předčasných volbách. Vede ji Ariel Šaron, jehož názory na mírová jednání jsou dobře známy z jeho celoživotního působení. Také politika jeho nejsilnější vládní strany Likud má silně nacionální zabarvení, což ale platí ještě větší měrou u dalších koaličních partnerů: Národní náboženská strana vedená radikálním ex-generálem Effi Eitamem hájí z náboženských pozic zájmy židovských osadníků na okupovaných územích. Politika strany Národní jednota vedené moldavským přistěhovalcem Avigdorem Liebermanem se dokonce nezřídka pohybuje v rovinách ultranacionalismu. Poslední člen koalice – sekulární strana Šinuji – se pak na izraelsko-palestinský konflikt prakticky nezaměřuje a soustředí se hlavně na potlačování vlivu ultraortodoxních Židů v Izraeli.

Takováto vláda zcela jistě nebude příliš nakloněna zásadním kompromisům, které jsou pro dosažení míru na Blízkém východě zapotřebí – z izraelské strany jde hlavně o evakuaci významné části židovských osad, akceptaci mezinárodních pozorovatelů či zmírnění politiky nepřiměřených vojenských odvet proti palestinskému extremismu atd.

I kdyby tak došlo (k nepříliš pravděpodobnému) zmírnění radikálních názorů premiéra Šarona a pokusil se obnovit mírová jednání, měl by ve vlastní vládě nesmírně těžkou úlohu. Jeho současná vláda by se nejspíš rozpadla a musela by být nahrazena velkou koalicí Likudu se Stranou práce.

Záleží na tom, jaký vliv vyvine americká administrativa na Izrael a Palestinskou autonomii po vítězství v Iráku. Nejenže si USA více uvolnily ruce, ale jejich slovo má po jednoznačném a rychlém vítězství daleko větší sílu. Nečekala by je však procházka růžovým sadem. Na té palestinské se setká stále s onou nepříliš pružnou ani ochotnou Arafatova administrativou neschopnou účinně zasáhnout proti vlastním extremistům. Ani na straně izraelské by nebylo jednoduché jednání s vládními politiky, z nichž mnozí „resuscitaci“ mírového procesu (či dokonce předávání území Palestincům) nevnímají jako prioritu či jsou dokonce přímými odpůrci takovýchto kroků. Pokud se však Američané přes všechny potenciální nesnáze rozhodnou využít svého silného postavení po iráckém vítězství a diplomaticky „přitvrdit“ v nátlaku na obě strany izraelsko-palestinského konfliktu, bude to jen ku prospěchu věci.

Marek Čejka

Více k tématu se dozvíte na stránkách Informačního servisu společnosti Člověk v tísni


Další články tohoto autora:

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku