Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 6.5.2003
Svátek má Radoslav




  Výběr z vydání
 >FEJETON: O rozpoznávání milionářů
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Pátý květen
 >DOKUMENT: Musí být garance zákonnosti
 >POLITIKA: Konec nemravného párování
 >PSÍ PŘÍHODY: Přídavek ve tři ráno
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Ohlédnutí za Prvním májem
 >ARCHITEKTURA: Lodě brázdí Karlín aneb nové pražské dominanty
 >Zvýšit rychlost nebo snížit cenu? Co takhle obojí?!
 >EKONOMIKA: Po Iráku SARS
 >HUDBA A ZVUK: Interpretace je, když…
 >SPOLEČNOST: Jak se česky řekne "Spin doctor"
 >MEDIA: Ohlas na příspěvky k situaci TV v ČR.
 >ZAMYŠLENÍ: Chvála totality
 >MÉDIA: Obhajoba antikomunismu
 >GLOSA: Hodný a zlý

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Šamanovo doupě  
 
6.5. ŠAMANOVO DOUPĚ: Pátý květen
Jan Kovanic

Slavné májové dny

Když jsme byli dětmi, zdobili jsme vždy na konci dubna okna školy vystřiženými papírovými kytičkami. A praporky. Krásnými trojbarevnými československými a ještě hežčejšími červenými (říkalo se rudými, ale byly červené) s libým souzvukem zlaté hvězdy, srpu a kladiva. A číslicemi 1, 5, 9. Dnes budu psát o té druhé číslici.

5. května 1945 vypuklo Pražské povstání. Druhého května padl Berlín, Hitler byl mrtev od 30. dubna. Bojovat již bylo zbytečno, ostatně: "Němci ani neměli při vědomí blížícího se konce války zvláštní zájem o boj". Tvrdí někteří dnešní historici. Válka končila. Ale nevědělo se, kdy skončí. A jak. Škoda, že si dnešní historické knihy nemohli přečíst lidi tenkrát. (Ale už věděli, jak dopadla několik týdnů dobývaná Budapešť, už věděli, jak dopadla několik týdnů nedobývaná Varšava.) Rusové připravovali Pražskou operaci, osvobození Prahy plánovali na 12.5. Ve Velichovkách plánoval zase Schörner, že se v České kotlině udrží alespoň tři neděle, aby se všichni nacističtí hodnostáři mohli uchýlit z Berlína do Alpské pevnosti. Měl k tomu 900.000 mužů, tři tankové armády a tisíc letadel. V samotné Praze přitom bylo asi 35.000 nacistických vojáků, členů Hitlerjugend a ozbrojených německých civilistů.

Lidi nevěděli přesně co bude, ale už měli války plný zuby. Přerov vyhlásil obnovenou republiku už 1. května, ale krvavě na to doplatil. Začalo České národní povstání. Od 2.5. byly spontáně vyhlašovány Národní výbory a odzbrojováni Němci na Olomoucku, Poděbradsku, Úpicku, partyzáni osvobodili moravský Velehrad. 3. a 4.5. povstalo Rakovnicko, Turnovsko, Semilsko, Vizovice. Večer 4. května se připojilo Kladensko a Mělnicko.

Také v Praze to začaloval vřít už od 1. máje. Ten den Pražáci kolovali v podvečerní "procházce" po Václaváku. Přestávaly se brát německé marky. V Plzni stáli Američani. Nikdo netušil, že přijít nesmějí. V pátek 4.5. začali obchodníci a řemeslníci přemalovávat německé nápisy na firmách. Navečer už tramvajáci sundávali německá označení ze stanic i tramvají. Taková tramvaj za hodinu přejela celou Prahu a každej hned věděl, kolik uhodilo. Večer padly první výstřely, byli první mrtví. V sobotu 5.5. zahájil rozhlasové vysílání hlasatel Zdeněk Mančal: "Je sechs hodin" a pak už mluvil jen česky. Srandista. V 11:25 vyzval pouliční rozhlas Pražany k povstání. Hlavní jiskrou se stalo zoufalé volání pražského rozhlasu o pomoc v 12:33. Už to prasklo.

Na budově rozhlasu zavlála opět československá vlajka. A sovětská. A americká. A britská. (Ty jsme pak ale do školních oken nelepili, ani jsme je o slavných májových dnech nevyvěšovali...) Ve 14:00 se sešla Česká národní rada. Dlouho trvalo, než se její členové dohodli na prvních prohlášeních. Před osmou hodinou večerní vyzvala ČNR v rozhlasovém vysílání obyvatelstvo ke generální stávce. Prohlásila se zástupcem československé vlády v čele s Edvardem Benešem. Vojenské velení Prahy oznámilo, že všechny československé jednotky v Praze se stávají součástí spojeneckých armád. Oficiálně se tak zařadili již bojující čeští policisté, četníci, vládní vojsko, předváleční vojáci ve svých památečních uniformách i civilisté s páskou Revolučních gard. To už bylo po bombardování budovy Rozhlasu na Vinohradské třídě a přesunu vysílacího studia do podzemního bunkru. Ve 23:03 se ozvala výzva k stavění barikád. Pražské povstání začalo.

Lidé převraceli tramvaje, trhali dlažbu, nosili kostky. Přes noc vyrostlo asi 1600 hrází proti esesáckým tankům. Od severu se blížila tanková divize SS REICH, od východu tanková divize SS WIKING a od jihu SS skupina WALLENSTEIN. Ty divize se vůbec netvářily, že by chtěly mírumilovně přejít na západ do amerického zajetí. Klidně se mohly Praze vyhnout, třebaže to byla důležitá křižovatka. Ale Schörner holt nečetl dnešní historiky a počítal ještě s týdny válčení.

I tehdy se našli mudrcové, kteří prohlašovali, že je to zbytečné, že se mělo počkat na Amíky, na Rudou armádu, na Marťany. Tři tisíce politických vězňů z Pankráce na nic nečekalo a hned pátého vzalo nohy na ramena. Kdyby pěkně zůstali v celách, možná by po nich německá letadla nestřílela. Třeba by je jen nacisti popravili...

Hned po válce si komunisté nemohli nechat patentovat Pražské povstání jen pro sebe. Alespoň rozhazovali lži o údajné snaze Američanů nechat Prahu vykrvácet. Proč stáli 80 km od Prahy ("2 hodiny jízdy") a nezasáhli? A nepomohli? Nikdo neznal pravdu: Sovětské velení tvrdě trvalo na předběžných demarkačních liniích. Stalin si nehodlal nechat vyrvat slibnou poválečnou kořist. Když jsme se to dověděli, bylo už všechno jinak. Nejdřív se likvidovaly vzpomínky na ruské/vlasovské obránce Prahy (i samotní Vlasovci), pak na vojenské velitele československé armády, předsedu ČNR dr. Alberta Pražáka a nakonec zavřeli i komunistu Smrkovského, kterému se nepodařilo zajistit tvrdou stranickou linii v ČNR. Z Povstání se stala zase jenom bolševická báchorka. Načež v roce 1990 nebyli ani pořádně uctěni padlí Pražané. Když je zastřelili fašisti, tak to museli být komunisti, ne?

Ne! Ty pomníčky v parcích a na nárožích domů připomínají osudy normálních lidí, kteří si už nechtěli nechat srát na hlavu. Byli to tramvajáci, železničáři, spojaři, telefonistky, úředníci, dělníci, studenti, profesoři. Živnostníci, hasiči, řemeslníci. Skauti a sokolové. Členové předválečných stran i "bezpartijní". Komunisti i ne-komunisti. Vojáci, policajti, zdravotní sestry, maminy z domácnosti. Hrdinové i ti, kteří měli prostě smůlu. Lidé. 1700 Pražanů, kteří byli za revoluce zabiti. Vzpomínáme na ně každý rok 5. května v 12:33 u budovy Rozhlasu na Vinohradské třídě. Poslední léta vzpomínáme i na nešťastné příslušníky Ruské osvobozenecké armády, kteří Prahu zachránili od nejhoršího a kterých při tom padlo na 300. Zbytek Vlasovců odkráglovali později sovětší vojáci. Ale neměli bychom proto zapomenout ani na těch 30 rudoarmějců, kteří padli až 9. května 1945 při dočišťovacích operacích v ulicích Prahy a jejich předměstích.

Vzpomeňme i všech třiceti pěti tisíc aktivních bojovníků z Prahy a blízkého okolí, kteří způsobili, že jsme se po válce nemuseli stydět. Ano, v milionové Praze bojovalo jen třicet pět tisíc občanů. Ale tak je to vždycky...

Dnes už jsme v NATO, pomalu se začleňujeme do Evropské unie. Velice se snížila pravděpodobnost, že by naše děti musely někdy pořádat nějaké další Květny, Srpny či Listopady. Je tomu tak i díky lidem z Pražského povstání.

Neměli bychom jim dělat ostudu.

Psáno 5. května 1998, poprvé vyšlo jako příloha internetového deníku Neviditelný pes © - Týden od 11. do 18. května 1998; pro dnešek zkráceno a upraveno 4. května 2003

Viz i Šamanovo doupě z 1. května: První máj

Fotografie převzata z článku na www.vinohrady.cz

Barikáda v Legerce



Další články tohoto autora:
Jan Kovanic

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku