7.5. POSTŘEH: Znovu o nutičích reklam
Ivo Rýznar
Už jsem se tu kdysi zmiňoval o všelijakých těch lidičkách, kteří takřka na
každém kroku nabízejí a vnucují kdejaké zboží, služby, vstupenky... Ne každému
je něco takového příjemné, někdo dokáže stroze odmítnout, někdo to nedokáže a
neví jak se z celé věci vykroutit.
Včera ke mně u Anděla přistoupila slečna. Při mé vizáži jsem si nedělal iluze
že by mne chtěla pozvat na rande, a tak jsem očekával nejhorší. nezklamal jsem
se, v ruce měla reklamní leták nedalekého biografu. A jestli prý chodím do
kina. Odpověděl jsem, že občas ano. A jestli prý bych nechtěl jít na... Otázal
jsem se jí, jestli mne tedy zve. Řekla že ano, ale že bych to musel zaplatiti
já. Chvíli jsem si v hlavě sumíroval svou finanční situaci týden před výplatou
a vtom jsem dostal osvícení. Nejlepší je použít jejich vlastní zbraň. "To víte,
že to zaplatím. Kdy by se vám to hodilo?" Vykulila na mne oči a po chvíli
bezmocného lapání po dechu odpověděla: "Jé, to my nesmíme." Načež se urychleně
vzdálila lovit jinou dušičku.
Až později mi došlo co bych asi dělal, kdyby se mnou do toho kina byla ochotna
jít... :-)
|