Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 9.5.2003
Svátek má Ctibor




  Výběr z vydání
 >ENERGIE: Temelínské pošťuchování po skandinávsku.
 >ZE ŽIVOTA: Jak jsem (ne)změnil názor na dopravní policii
 >DOPRAVA: České dráhy konečně mobilní
 >ŽIVOT: Psové a jiné animálie (11)
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Malé vítězství velkých hovad
 >PSÍ PŘÍHODY: Pohled plný úžasu
 >FILM: To jsem viděl už stokrát!
 >PENÍZE: Evropan ve výslužbě u Bismarcka
 >KNIHA Jesmeni
 >PRÁVO: Názor na pašeráky drog
 >GLOSA: Nacpi se a usni
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Devátý květen
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Dneska se opět hraje petanque
 >PSÍ PŘÍHODY: Záhada maximálního chlazení
 >ŽIVOT: Psové a jiné animálie (10)

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Film  
 
9.5. FILM: To jsem viděl už stokrát!
Jiří Wagner

Když jsem v úterý zahlédl v televizním programu Postřižiny, pomyslil jsem si, že ten film jsem viděl už stokrát. Mám Bohumila Hrabala rád a filmy vycházející z jeho knih - díky perfektnímu zpracování Jiřího Menzela a díky obsazení vynikajícími herci - miluji rovněž. Přesto je však moje konstatování o stokrát viděném velmi nadsazené.

Když řekne někdo o filmovém, televizním či jiném díle, že je zná nazpaměť, lze mu jeho mírnou nadsázku i věřit. Pokud se takový člověk vyznačuje velmi dobrou, ba dokonce fenomenální pamětí, jistě mu nelze pravdivost jeho tvrzení upřít ani vyvrátit, zejména je-li podepřeno mnohými citacemi a uvedením jmen herců, autorů či postav.

U jiných, mě nevyjímaje, je však tvrzení o stokrát viděném velmi pochybné a není o něm možno hovořit než - velmi eufemisticky - jako o básnické metafoře. Napadlo mě totiž, kolikrát jsem vlastně Postřižiny skutečně viděl. Stokrát určitě ne, přestože se jedná o film uvedený do našich kin a posléze i na televizní obrazovky již poměrně dávno (1980). I kdybych navštívil v době uvedení toto představení několikrát za sebou (jakože jsem to neučinil) a poté film sledoval v televizi ještě pokaždé, kdy se objevil (což asi není kvůli mnohým mým zájmům nebo povinnostem možné), může mi vyjít nanejvýš kolem třiceti, možná čtyřiceti zhlédnutí. Video nevlastním a tudíž si Postřižiny nemohu pouštět stále dokolečka a jsem tedy odkázán jen a jen na televizi nebo na řídké kinematografické reprízy.

To se samozřejmě týká i mnoha, pravděpodobně všech dalších filmů - ani starší lidé, kteří sledují oblíbence ze svých mladých let, těžko mohou při bůhvíkolikáté repríze v cyklu filmů pro pamětníky říci, že ten či onen film viděli stokrát. Už pro to ne, že v dřívějších dobách pro většinu z nich taková možnost vůbec neexistovala, ať už byla příčina ryze technická nebo vězela spíš v politickém ovzduší.

Přestože je rčení vidět něco stokrát (tisíckrát, miliónkrát) velmi rozšířené a stalo se dokonce i jakýmsi normativem sledovanosti filmových děl, není možno je brát jako výraz oblíbenosti toho či onoho filmu. Jde prostě o konstatování, že dílo bylo na plátna či obrazovky uvedeno již tolikrát, že si počet repríz jednoduše nepamatujeme. Nic to nevypovídá o tom, co si myslíme třeba o kvalitách režiséra, představitelů jednotlivých rolí nebo díla samotného.

Nicméně když v případě Postřižin a jiných mně milých filmů konstatuji, že jsem je viděl stokrát, je to jen výraz mé radosti nad tím, že se na ně s chutí podívám i postoprvé. Když ale prohlásím o Ženě za pultem, že už ji dávali stokrát, je to něco zcela jiného, jde o negativní hodnocení tohoto "díla" a zároveň z mé strany i o znechucení nad tím, že tento paskvil navzdory jeho stupiditě televize znovu uvádí - přestože jsem tuto krávovinu viděl v jinošských letech sotva jednou. Rozhodně bych o Ženě za pultem nebo jí podobném výtvoru komunistické televize/kinematografie neprohlásil, že jsem ji stokrát viděl. To by byla lež jako věž a toto přirovnání by nadsázkou rozhodně nebylo.




Další články tohoto autora:
Jiří Wagner

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku