Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 8.5.2003
Den osvobození od fašismu




  Výběr z vydání
 >KNIHA Jesmeni
 >PRÁVO: Názor na pašeráky drog
 >GLOSA: Nacpi se a usni
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Devátý květen
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Dneska se opět hraje petanque
 >PSÍ PŘÍHODY: Záhada maximálního chlazení
 >ŽIVOT: Psové a jiné animálie (10)
 >DOPRAVA: Chodci za to nemůžou !
 >LITERATURA: Potíže růstu a růst potíží
 >LETADLA: Loučení s Concordem
 >KOMENTÁŘ: Bohatý trpaslík
 >NÁZOR: Až příliš jednoduchý koncept
 >VÝSTAVA: Malý kulturní tip aneb co s dítkem v pubertě v Praze
 >FEJETON: Včely
 >POLITIKA: Inkvizitoři středověku.

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
8.5. ŽIVOT: Psové a jiné animálie (10)
Jan Beneš

10 - Pomoc plukovníka Northropa aneb dekompositní žula

Plukovníka Northopa, jinak jménem Steve, jsme nejprve poznali v zaměstnání. To zrovna končil Vietnam, spousta důstojníků neměla do čeho píchnout, ozbrojené síly se reformovaly a profesionalisovaly (šlo jim to značně rychleji než to jde s těmi českými a bylo to hotovo za 18 měsíců). Plukovník Northrop, svého řemesla psycholog, se u nás objevil ve chvíli, kdy bylo usouzeno, že kaplani, rabíni ani kuráti už nestačí na svůj job a byl zřízen i armádní úřad pečující o předcházení sebevraždám. Což tedy u nás svěřeno právě plukovníku Northropovi. Z Vietnam,u si přinesl docela slušnou sbírku medailí, včetně purpurového srdce, udíleného za zranění na bitevním poli. Kladl nám záludné otázky a rozdílel rady jak se zachovat, když se nám někdo z podřízených projeví jako váhající sebevrah. Taktéž poučení jak taková zkratová jednání rozeznávat a seznámil s pojmem bilanční sebevraždy.
Soudil jsem, že takovému člověku nejlépe poradit jak to provést dokonale, aby si zvolil prostředek jaký ho určitě oddělá a neskončí někde jen s polámanými údy a účty za špitál. Taky, že je dobré poučit jak ošklivé, ba nechutné jsou mrtvoly oběšenců i utopenců a pokud nemáme po ruce dobrý jed je nejlepší a nejjistější střelná zbraň. Na skákání pod vlak řeč nepřišla, ačkoli tehdy ještě v Monterey vlak jezdil.
Plukovník nad tím pokýval hlavou, ale jako svou práci uvyklý dělat Američan pravil, že účelem tohoto školení je sebevraždám předcházet a budeme se toho tedy držet, neb jsme za to oba placeni. Potom si, zrovna na začátku července, plukovník koupil sousední domeček a 4. července jsme se seznámili při hašení suché trávy a roští ve stráni nad námi, kam zalétla jakási nevyhořelá rachejtle. Což vedlo k sousedským vztahům. Paní plukovníková byla mladá a hezká. Navíc měla navíc ve zvyku opalovat se v soukromí svého zadního yardu nahá. Opalování ve vší počestnosti, odnikud tam vidět nebylo a od nás jenom kdybychom chtěli. Hned na začátku se zeptala, jestli nám to nebude vadit. Když jsem se rozhodl zvětšit yard v zájmu Apachova lebensraumu o ten kus k domu náležející stráně, záhy jsem zjistil, že to nebude jednoduché. Domeček totiž ležel celý na dekompositní žule. V Kalifornii odborně zvané: beton chudého muže. Za mokra se roztéká jako bláto, za sucha je tvrdá jako beton. Na zahrádku při stavbě navezli ornici, ne moc ale dost na to, aby udržela trávník. Stráň nechali tak. On na ní žádný domeček postavit nešel, ale mně, plukovníkovi i dalšímu sousedu z druhé strany dělala báječné soukromí, neb k dalšímu sousedu nahoře to bylo dobrých osmdesát metrů. Místy čněly žulové skaliny, místy se uchytily jakési trnky, taktéž docela rozměrný dub a pár eukalyptů. Polovina patřila nám dole, polovina těm nahoře. Nedbali o ni. Výhled na moře měli shora. Pes ovšem ten prostor použít mohl a později také používal. Kopat se ta žula, třebaže už dekompositní nedá. Z rachoty v chicagské slévárně mi ovšem zůstal majzlík a tak jsem se tam jal díry pro sloupky na plot vytesávat. Bylo jich třeba asi jedenáct. Že si lze v Americe vypůjčit i sbíječku, jsem tehdy ještě nevěděl.
Tato úděsná robota samozřejmě neušla plukovníkovi, neb jako každý tam, domácí čas trávil na svém zadním yardu. To už jsme se jako sousedé kamarádili a Steve mi navrhl, že mu zůstalo z Vietnamu pár náložek a nemusilo by být od věci použít je na díry pro sloupky místo dláta, paličky, nelidské dřiny a otlučených kloubů.
S trhavinami mám určité zkušenosti, vím jak je použít k přeražení železniční kolejnice, či skácení telegrafního sloupu, shození stromu na silnici, případně celého mostu, ale dělat díry na sloupky mne s tím neučili. Zeptal jsem se tudíž Steva zda to umí on a jestli to ví určitě, jak si to představuje udělat v obci a podobně, ale dostalo se mi standardní odpovědi: "Do not be worry, Jan." Tedy, nedělej si starost Jene.
Amerika je sice svobodná země, kde sice opravdu vždy více můžete než nesmíte, ale rámus v residenční čtvrti se tam trpí právě jen tak na 4. července a na Silvestra. I to ještě jen uměřenými prostředky, k nimž trhavina C/5 a TNT, které Stevovi zůstaly z Vietnamu, rozhodně nepatří.
Manželky byly sice silně proti, ale Steve to měl vymyšlené. Náložky i propojení prostě připravíme večer, pak okna dozadu obložíme překližkami, protože "vyhodí to nejvýš pár kamínků" a ve čtyři ráno si přivstaneme a odpálíme to. Překližky stihneme uklidit než přijede policie. Tedy za předpokladu, že ji někoho tak brzy ráno napadne lézt z postele a volat ji. Nejspíše si pomyslí osi o sonickém třesku a budou nadávat U.S. jsme NAVY, že trenuje tak brzy ráno. Z ulice pod domečky není dozadu vidět a shora taky jen těžko někoho napadne jít se koukat tak brzy ráno přes plot. Dohodnuto a vykonáno. Steve se rozhodně v tomhle jobu vyznal, protože náložky umístil na stráň do plastikových květináčů, ku kumulativnímu účinku, dohadoval jsem se. Vše to různě propojil, budíka si nastavili na půl čtvrtou a šli spát.
Budík nás řádně vzbudil a když jsme stále v pyžamech vylezli ven, Steve taky jen v pyžamu, už čekal. Okna do zahrady jsme zakryli pláty překližky, psa i kočky uklidili dovnitř, Steve u indikátoru se sám schoval taky za jednu překližku a povelel nám zalézt. V pyžamech jsme byli i proto, kdyby opravdu někoho náhodou napadlo zavolat policii, polezeme v nich otevřít a budeme předstírat ospalost. Jináče hlavně líní se pro takovou prkotinu převlékat.
Potom to bouchlo. Dost. Steve měl pravdu. Do překližek vskutku udeřilo jen pár kamínků, náložky byly většinou uloženy ve stráni nad úrovní domu. Do not worry, k němuž plukovník nabádal , jaksi dost nepočítalo s tou dekompositní žulou. Byl z Kentucky a neznal ji. Zřejmě se nevyskytovala ani ve Vietnamu.
Nálože zafungovaly a dekompositní žula se stala ještě více dekompositní.V širokém vějíři a značných kusech i značném množství, přeletěla náš a částečně i plukovníkův baráček a ulici. Tam přistála v oknech a na zaparkovaných autech sousedů. Sypající se sklo bylo slyšet i v doznívajícím výbuchu. Sousedé tam bohužel neměli žádné překližky.
Stálo jim to za to volat policii a policie tam rovněž byla, co by dup. Poměřili okem ten vějíř napáchaných škod a nebylo mnoho co vysvětlovat. Steve se ovšem ukázal jako charakter, vylezl za nimi ven sám. Nás uklidnit svým obvyklým, že si nemáme dělat žádnou starost. Jak jim to vysvětlil tudíž nevím, škodu sousedům zaplatil také sám.
Než po třech letech odešel kamsi do Ft. Bragg mnohokrát jsme toho vzpomenuli. Ten job ostatně ovládal, díry to byly vskutku ukázkové, stačilo zasadit jedenáct hranolků, vyrovnat je do svislice, srovnat podle špagátu do lajny a zalít betonem. Jen prostě nepočítal s tou dekompositní žulou. Apache a potom i další psi, měli větší prostor a hojně ho používali. K naší spokojnosti hlavně jako záchod, takže to po nich nebylo třeba uklízet z trávníku. Já časem nahoře vybudoval i vyhlídkovou plošinu a schody na ni. Ta stráň opravdu nebyla pro člověka příliš schůdná.
(budeme pokračovat)


Další články tohoto autora:
Jan Beneš

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku