 |
8.5. KNIHA Jesmeni
Jan Hurych
JESMENI
(Aneb o dvojím souhlase: prospěšném a prospěchářském)
Jan B. Hurych
Tam, kde se mluví anglicky, se často používá přízvisko "yesman"
(jesmen) a to pro někoho, kdo s něčím bezzásadově souhlasí. Bude s vámi
se vším souhlasit, a to hlavně budete-li jeho šéf či šéfová, anebo když si
si bude myslet, že by vás mohl někdy k něčemu potřebovat.
Pochopitelně to není specialita jen na západě, jesmeni jsou staří
jako lidstvo samo. Jedná se o dobře nacvičený taneček: jeden pořád přitakává
a druhému zase to přitakávání dělá dobře. Takže na jedné straně máme patolízaly
a na druhé zase ty s těmi patami (či jinou částí anatomie). Je to ideální
souhra: k přitakávání se nemusí nic umět, nic dokázat a je to také
nejlepší způsob, jak předběhnout ty druhé, jejichž žaludek na to není
zrovna stavěný. Protože se jedná o prospěch pro obě strany, tedy pro pána
i kmána, je to symbióza velice užitečná - to přece každý musí pochopit,
ne?
A vidíte, lidé to nepochopí. A je jich dost, co to nechápou a za to pak pochopitelně trpí.
Proč to dělají, proč riskují neoblíbenost svých představených a často
i kariéru? Řekl bych, že je to zaviněno jakýmsi idealizmem, který nás nabádá, že člověk má mít svůj vlastní, od nikoho nekoupený či vypůjčený názor, názor, kterému se jedině dá věřit a také za ním stát. Že prostě existuje myšlenka, pro kterou stojí za to se bít a někdy se i obětovat. Ano, jsou lidé, kteří radši o věcech přemýšlejí, protože správnost jejich názoru pro ně znamená víc
než hlas autority, který zní nejen nadutě, ale často i docela dutě.
Zatímco v zemích s diktaturou si stát své jesmeny pěstuje - a také je
i finančně hnojí - v demokraciích je to trochu složitější. Tam se jesmen
musí vyvíjet sám od sebe a o přežití se už postará pan Darwin. Poslední
dobou můžeme vidět opět mnoho nových a velice pěkných mutací,
které se mají čile k světu, tak například politicky korektního jesmena papouškového.
Ovšem nemylme se, ne všechny souhlasy jsou podbarveny prospěchářstvím anebo touhou zalíbit se, někdy jde jen o jistý modus operandi. To
se ale musíme vrátit trochu zpět do historie.
Průmyslová revoluce, která
mimochodem ještě neskončila, závisí na mnoha zdrojích energie a jedna z
nich je i ta lidská, ani ne tak ta fyzická, jako spíše "mentální" energie.
Říká se jí někdy motivace a platí pro ni heslo "S chutí do toho a půl je hotovo!". To je ovšem přísloví, které nám Čechům jaksi moc k srdci nepřirostlo a radši jsme si hned na omluvu, lépe řečeno na výmluvu, vymysleli hned to druhé:
"Ráno je moudřejší večera." Jenomže ono je dokázáno, že
s chutí jde opravdu všechno lépe a s jídlem zase roste chuť a tak pořád
dokola, až dostaneme perpetuum mobile, jediné, co opravdu pracuje. Zatímco my Evropané rádi uvažujeme všechny možnosti a problémy předem,
v Americe se cení hlavně rychlý přístup věci, o následcích se často uvažuje až později.
Není divu, že se nám zdají pak zdají lehkovážní, možná i velcí riskéři.
Tak to alespoň připadalo mně, když jsem u nich začínal. A navíc jsem se
obával, že moje obavy a dobře míněné rady neberou dostatečně vážně.
Podobně - vlastně ne, úplně opačně - se zase jevíme my jim. Můj boss mi
jednou řekl zcela otevřeně, že nechápe, proč s ním pořád nesouhlasím.
Jak vidíte, bral to, jako každý manažer, velice osobně. "To je tak,
Arture," povídám, protože na západě se většinou tyká, "já jsem někde četl, že když dva spolu souhlasí příliš často,
jeden z nich je vlastně nadbytečný. A já samozřejmě chci, abys mě pořád
potřeboval." Zasmál se a nakonec to sklouzlo na určitý kompromis: já jsem mu
svoje námitky podával ve velmi slabých dávkách a on zase dělal, jako že s
nimi souhlasí :-). Někdy, když na svých nápadech - které se jim zrovna nelíbí
- příliš trváte, vás mají prostě za troublemakera (tj. potížníka, co dělá
jenom trable). Nedej bůh, aby se pak ukázalo, že jste měli pravdu, to vám už
ani ten pánbůh nepomůže. A tak není divu, že v zemích, kde je svoboda
projevu, se jí často lidé - někteří z pohodlnosti, jiní z prospěchářství -
dobrovolně vzdávají. To se pak ale projevuje stagnací, hlavně ve výzkumu a ve výrobě.
Dnes se to považuje za jeden z hlavních problémů, před kterými právě
ti nahluchlí manažeři stojí. A když to nevyřeší, končí to někdy jako perpetuum immobile.
Našlo se tedy nové řešení: manažer už není boss, ale leader (lídr),
který lidi jen vede a inspiruje, zatímco problémy se řeší jinak. Se
soumrakem starého manažerizmu nastupuje i nový termín: teamwork. Ovšem
pracovat v týmu také vyžaduje určitý souhlas, nadšení a disciplinu. Tým totiž
není jen tak sesmolený kolektiv - členství v týmu si musíte tvrdě zasloužit.
A to je právě ten prubířský kámen jesmenů: když tam nemohou svým
výkonem dokázat, jak jsou dobří, snaží se většinou jen očernit ty druhé.
To se ale brzo ukáže a z chameleónů se tam stanou "bílí nosorožci", bílé
vrány. Bílou barvu už ale pozná i barvoslepý a hra je dohrána. Teprve pak se
ten pravý a dobrovolný souhlas opět pomalu vrací tam, kam patří. Protože
souhlasit sedá i s kritikou, pokud tato nesleduje jen svůj prospěch a
pokud je - a to hlavně - také nějak konstruktivní.
Tento článek je z elektronické knihy JAVOROVÉ LISTY,
která vyšla v edici KNIHY OFF-LINE. Kniha se dá číst tím prohlížečem,
kterým zrovna čtete toto a je ke stažení zdarma pro členy klubu
KČK. Chcete se stát členy klubu? Napište si nám na adresu
hurychj@tnt21.com - jedinou podmínkou je, abyste připsali, co od knihy očekáváte.
|
|
|
