Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 9.5.2003
Svátek má Ctibor




  Výběr z vydání
 >ENERGIE: Temelínské pošťuchování po skandinávsku.
 >ZE ŽIVOTA: Jak jsem (ne)změnil názor na dopravní policii
 >DOPRAVA: České dráhy konečně mobilní
 >ŽIVOT: Psové a jiné animálie (11)
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Malé vítězství velkých hovad
 >PSÍ PŘÍHODY: Pohled plný úžasu
 >FILM: To jsem viděl už stokrát!
 >PENÍZE: Evropan ve výslužbě u Bismarcka
 >KNIHA Jesmeni
 >PRÁVO: Názor na pašeráky drog
 >GLOSA: Nacpi se a usni
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Devátý květen
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Dneska se opět hraje petanque
 >PSÍ PŘÍHODY: Záhada maximálního chlazení
 >ŽIVOT: Psové a jiné animálie (10)

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
9.5. ŽIVOT: Psové a jiné animálie (11)
Jan Beneš

11

Americká Jolie

Nechtělo se nám prožívat to, co do našeho života vnesl malamut znovu a tak jsme byli nějaký čas bez psa. Až do chvíle, kdy se chystal do pense kolega Weiner. Na závěrečnou party mu studenti přinesli v krabici štěně.

“Nechci to!” pravil kolega Weiner. “Odvezte to do plynu!”

Takže se krabice i se štěnětem ocitla u nás. Studenti tvrdili, že štěně bude vlčák, ale o tom jsem měl od počátku své pochyby. Na vlčáka už mělo štěňátko jaksi příliš dlouhé a barevné chlupy a příliš žlutý a hlavně štíhlý čenich. Když povyrostlo a vyrostlo, pravda vyšla najevo. Hlava byla collie, tělo newfoundlander. Jak se ukázalo později, mentálně zarputilý vrah. Dále hbitě bez dlouhého váhání obsadila a využívala boudu po Apačovi.

Kočky ji po určitém čase bdělosti a ostražitosti přijaly za svou . Kočky zas,ce než za své pak přijala tahle americká Žolina. Došlo to tak daleko, že při jedné příležitosti našeho samovolného kočičího rozmnožování si koťata ukradla. Kupodivu jí vyrazilo panenské mléko a vzorně je odkojila a vychovávala. Když zvířátka povyrostla a jala předvádět svou dospělost a chuť do života šplháním po stromech, Žolina kňučela děsem dole, že se dětičkám cosi stane a přivolávala nás, ať s tím cosi uděláme..

Collie i newfoundlander, jež se na ní daly vystopovat, stejně jako jiné čisté rasy, které tam určitě také byly, ale vystopovat se na první pohled nedaly, jsou naštěstí sdostatek domestikované. Pokud jde o rvavost a chuť zabít cokoli, co je v dosahu a hýbe se, pak tam určitě byl i nějaký foxteriér. Koček, tedy našich, pečlivě rozeznávaných od cizích, se to netýkalo, až na jedinou vyjimku. To kterási z dalších nastupujících generací naší Šedivky, přivedla na svět čtyři koťata. Zajisté roztomilá, jak už to u nich bývá Dvě z nich pak ve vybarvení jež jsme nikdy dříve, ani nikdy později už neviděli. Kočky hermelínky, dalo by se to nazvat. Uhlově černé s naprosto pravidelnými cákanci chlupů bílých. K naší i své smůle až příliš se odlišující od všeho ostatního kočičího národa nás obklopujícího. Žolina jež přibližně o rok dříve jiná koťata sama odkojila a vychovala, Žofina, jež s kočkami žila v naprosté symbiose a k níž chodívaly do boudy spát, když se jim zazdálo, že kalifornská noc není sdostatek teplá, či pro obecný, kočkám vlastní a kočkami vyhledávaný pocit bezpečnosti a ochrany, tuhle odlišnou krásu prostě nesnesla a jednoho dne nám je zadávené uložila hrdě na prahu. Náhoda, či latentní rasismus? Nevím. Dostala samozřejmě naflákáno. Asi zbytečně, jiných koček se dříve, nehledě na ta odkojená a vychovaná koťata, nikdy ani netkla. Nikdy potom už taky ne, tentokrát třeba skrze to naflákání. Měla totiž obecně onu psí snahu vyhovět nám, jakmile pochopila, co je po ní žádáno.

Díky Žolině však nastal čas pravidelných večerních procházek k moři skrze sousedící Del Monte Forest, kdež navazovány sousedské vztahy s majiteli jiných psů, kteří tak konali rovněž, koupání v moři, jemuž se oddávala ráda (to stopy toho newfoundlandera) weekendových cest do Los Padres, táboření na řece Arroyo Secco, jakož i vzdálenějších putování do hor Sierry. Pokud jde o vášně, milovala hlavně cigarety a žrala je i s krabičkami, když ponechány bez dozoru. Pokud jde o školáky-záškoláky, mohli jsme si být (na rozdíl od malamuta) tentokrát zcela jistí, že je nebude vítat olizováním ruky. Bdělost a ostražitost jí byly vlastní.

Měla taktéž zřejmě vrozený pud na lidské povahy. Všecky návštěvy, ba i pouhé zaparkování auta někým kdo pak odkráčel k sousedům, ohlašovala štěknutím, jiné, jak jsme se přesvědčili ty nedobré, pak zuřivým vrčením a snahou roztrhat na kusy. Ověřeno například v cause jistéhoralého mexického řidiče, který mne při jedné z těch cest na Arroyo Secco, jednu sobotu za ranního rozbřesku (bylo půl páté) naboural na silničce G-17 v Carmel Valley. Škodu slíbil zaplatit, v další cestě nepřekážela a navíc jsem nebyl sám, ale měl svědky. Chtělo se mi na výlet a ne očekávat na té ztracené vartě policii, tudíž jsem dbal na jeho slova. Když se k placení neměl, ožralství se už sice nedalo prokázat, ale bouračka ano a tak jsme se sešli u soudu, který mu přikázal uhradit škodu do 24 hodin.

Dotyčný Mexikán tedy přišel večer zaplatit a Žolina ohlásila jeho příchod vrčením o dobrých pár minut dříve, když musel být od baráku ještě dost daleko. Pes už ale cítil jeho vraždu v srdci. Hrdý potomek Aztéků pak, třebaže už byla držena za obojek, odmítl jít dál. Prachy mi podal a nechal si podepsat stvrzenku přes vrátka.

Za zmínku snad stojí, že dotyčný Mexikánec nebyl v USA legálně, což byl jeden z důvodů proč si nepřál policii přivolat. Soud to však ani v nejmenším nezajímalo. Kvůli tomu před něj nepředstoupil.

Oproti Apačovi (míněno Apache-malamut) Žolina také dobře a ráda snášela cestování autem a tudíž nebylo třeba žádného kinedrylu. Vždy sedávala tak, aby viděla předním sklem. Vlastně postávala. Tenhle van 1962 měli mezi předními sedadly motor a Žolina stávala za ním opřena předními packami nahoře.

Přibližně v sedmém roce svého panenství se ostatně postarala také o to, aby s námi nezůstávala sama. Když jsme zjistili že opět nadešel její lásky čas, konaly se vycházky pochopitelně jen na vodítku. Šestistopý plot a navíc zvenčí do svahu, zdál se nám dostatečnou pojistkou proti touhou zmámeným samcům. Žolina sama pak žádný skokan nebyla. Byla tudíž jinak ponechávána na zahradě. Jen jsme museli dbát na to, aby si v nestřežením okamžiku nevyrazila sama. Jevila totiž takové snahy. Ba vynucovala si je všelijakým kňučením. Byli jsme však tvrdí a nesmlouvaví. Řadu let to fungovalo.

Leč láska je jak známo mocná čarodějka. Jednoho dne jsme se vrátili domů a přes vrata u vjezdu do garáže se přes náš báječný plot zevnitř a plavně, přenesl bez jediného doteku a v eleganci více než dokonalé, nádherný černý vlčák. Přenesl. Apač-malamut vrata překonával také, ale šplháním. Tohle byl jediný plavný a dokonalý skok nad šestistopým plotem. Navíc se ten pes dovnitř musil dostat přes výšku umocněnou svahem.

Ani okamžik jsme nebyli na pochybách proč se nás rozhodl navštívit. Žolinka nás doma vítala nadmíru spokojeně a nejevila už žádnou snahu vyrazit si.

Stalo se na začátku léta. Za jedné listopadové bouře, když od oceánu vály zlé vichry a živly vůbec konaly co jim dáno konat, povila Žolina dva potomky. Matka příroda se tu ukázala, pokud jde o rozmanitost druhů, rozhodně tvůrčí. Z jednoho se vyklubal vskutku po otci nádherný, i když ne zcela černý vlčák a druhý vyrostl v mohutného křížence newfoundlandera s bernardýnem. Pokud jde o mohutnost, mohl směle soutěžit i se psy tibetskými. Nikdy dříve ani potom už jsem tak mohutné zvíře neviděl.

Vlčáček dostal po našem oblíbeném německém švagrovi jméno Wolfgang, zkráceně Wulfi, čili při české lásce k deminitivům, Wulfík. Druhé štěně, ta o rok a cosi později mohutná halda masa a zásadně zcela nerozčesatelných chlupů, pro svou snahu neustále se tulit, pak jméno Tuleň. Dorostl ostatně určitě tuleních, ne-li skoro mrožích rozměrů (šlo to snadno porovnat, tahle zvířata sídlila na skaliskách u našich pláží) snaha tulit se mu rovněž zůstávala, jen si neuvědomoval, že už není štěňátko a se sedmdesáti kilogramy se na klín jaksi nemůže vejít. Jinak jsem tedy, když dorostli, přistavěl další dvě boudy.

Mohutné psisko-Tulenisko, svou radost a nedočkavost při očekávaném rozdílení potravy i v tušení jiných, radostná očekávání vzbuzujících příležitostech, projevoval také ještě skoky u jiných psů nikdy nevídaných. Odrážel se všemi čtyřmi kolmo nahoru a zas kolmo dopadal. A to tak, že občas mlátil hřbetem do střechy verandy, kde se to žrádlo každodenně rozdílelo. (Na Vánoce řízek). Neméně divoce však vítal i symptomy odchodu na procházku, jako zachrastění obojku, či pánovo přezouvání do štýblat na vycházky do lesa a k moři používaných, případně armádních kanadách, čili combat boots, používaných na výlety do Los Padres a jiných krajů toho druhu, kam se štýblata nehodila, neb to opravdu nebyly jen pouhé procházky. V mnoha případech to byli psi, kdo mi razil cestu manzanitou, občas jsem jim musel pomáhat já. Zejména Tuleňovi, jehož ohromnost a váha se nevyznačovala, přes ty skoky u očekávání žrádla, hbitostí vhodnou na skaliscích a ve vodopádech. Případně všem na místech, kde i mně nezbylo než šplhat a psy tudíž vytáhnout za sebou.

K největším, zážitkům ovšem patřilo nechat se manželkou odvézt vzhůru podél toku řeky Arroyo Secco, šlo to než cesta odbočovala do hor asi šest mil, a pak v té nádherné vodě s říčními raky velikosti předloktí a míhajícími se rybami, spolu se psy plavat těch šest mil po proudu dolů. Zcela mimochodem, také svědectví o zázračné moci Matky Přírody, či vůle Boží (vybéřte si) neb to byla trasa kudy ještě roku 1920 a delší čas před tím vedla železniční trať ku zlatým dolům na Tassahuara River a kromě ocelového mostu nad Arroyo v místě, kde se do ní Tassahuara vlévá, a několika vagonů právě tam kdysi dávno do řeky spadlých, už po ní nezůstalo stopy a bylo celkem neuvěřitelné přijmout, že tou divočinou kdy nějaká vedla.

Po světě jsem tehdy pojížděl letitou leč spolehlivou fordkou vanem, jež nás přistěhovala z Massachusetts a kam jsme se všichni pohodlně vešli. Protože to byl ročník 1962 nedbalo se u ní při cestách divočinou ani o nějaký ten šrám a pokud jde o chlupy a vše, co z divočiny psiska nanesla dovnitř, řešil jsem to čas od času tak, že jsem zaparkoval do svahu nájezdu do garáže čumákem nahoru a spláchl to hadicí oteenými zadními dveřmi všecko ven. Kalifornské sluníčko se postaralo a vysušení. Dtto jednou při brodění Nacimento River, když tam bylo o cosi víc vody než obvykle. Bylo ostatně štěstí, že van nebyl vodotěsný, zadek i s náhonem začal nejprve plavat a odnášelo mne to z brodu dál na řeku.

Žolina tak měla smečku jíž pak nesmlouvavě vládla až do konce svých dnů. Přestaly rovněž problémy s mývaly (zásadní řešení, pokud jde o eucalyptus používaný k lezení na střechu později). Mývalové totiž stále představovali problém. Naštěstí se u nás, na rozdíl třeba od Los Angeles, dosud nerozšířili kojoti.

Mývalové přicházeli na kočičí žrádlo, z dobrých důvodů umístěné mimo psí dosah. Tak daleko, aby je kočkám nechávali zas ta symbiosa převzatá oběma psy po matce nešla.

Žolinu i její smečku přiváděli mývalové k zuřivosti. Na střechu na ně nemohli a mývalové se taktéž rádi procházeli, na svých cestách za jiným žrádlem do jiných do, po plotě. Rovněž z dosahu. Hejna mývalů. Zástup pochodující s občasnou zastávkou a lhostejným pohledem na zuřící psiska dole, po celé délce našeho zadního yardu a mizící u souseda na svahu nad námi. O nějakou hodinu později následoval další řev, když se ta roztomilá zviřátka, zvaná běžně pro svou obličejovou masku noční bandité, zase vracela.

Jednou to nebralo konce, mělo to i nějak odlišnou intonaci a přinutilo mne to vzít si baterku a bambitku, a jít se podívat, co se to děje. Nic moc. Na zadním yardu ležel mrtvý mýval, který při tom zpátečním pochodu zřejmě ke své smůle z plotu spadl a to na naši stranu plotu. Soused psa neměl.

“I vy volové,” pravil jsem ke svým psům a s rozhodnutím, že to ráno až bude světlo zakopu, si šel zase lehnout. Jenže ráno, když už bylo světlo jsem z mývala našel právě jen jeho mohutné drápy a i ty ožižlané. Nezůstala ani kostička. Beze stopy zmizela i celá lebka. Smečka do rána stihla celého mývala sežrat. To vše prosím dokonale domestikovaná zvířata, kterým, bylo možno bez váhání sáhnout do huby pro kost, či jiný kus žrádla, když si je některé z nich usurpovalo na úkor svého psího soudruha.

Jinou, avšak veselou noční příhodu, nám psi připravili s policistou Urickým. Prý potomkem onoho druhdy velitele Čeky v Petrohradu. Celkem pohledný mladík, vycestovavší z SSSR v tak zvané židovské kvotě a po přímluvě místní židovské obce nastoupivší u naší policie jako elév. Zpočátku s tím byly potíže, protože měl o svém policajtství představy dovezené z SSSR. Což nabíralo až dimensí ztvárněných filmem Policejní akademie.

K této vzpomenutí hodné příhodě došlo, když sousedka nad námi zavolala policii, že na ní kdosi z neladného svažitého pozemku nad námi vystrkuje pinďoura. (Svítil si na něj baterkou a byla nalezena i bednička, na kterou si vylezl, aby mu na pinďoura bylo vidět přes plot).

Nejbližší patrolující vůz pak byl ten v němž seděl jako “číslo” i elév Urický a tak se s baterkou do toho prostou, kde pán chlubící se přirozením zmizel, vydal na obhlídku. Jeho kolega, senior patrolman, kterému eléva hodili na krk, pochopitelně zůstal k podobně zbytečné obhlídce ve voze. Pán pyšný na svého pinďoura tam samozřejmě nečekal. Elévovi pak se nechtělo prodírat se podélně dost špatně schůdným a keři zarostlým svahem zpátky k silnici. Rozhodl se zkrátit si cestu zkratkou přes náš zadní yard. Plot vybudovaný tam s pomocí plukovníka Northropa směrem dolů, pomocí jednoho z divokých eukalyptů nad ním, překonal lehce. Hůře už mu bylo překonat naši smečku, jež vpád do svého teritoria nehodlala nechat bez trestu. Takže nás vzbudil mohutný psí řev, tentokrát doplňovaný jakýmsi hvízdáním. Baterka + bambitka a jít na obhlídku. Elév Urický objeven zalezlý v bezpečné výšce na našem dubisku starším domu a s píšťalkou v ústech se dožadující záchrany.

Sheriff se později přišel omluvit, ale ujistili jsme ho, že o nic nejde, že to bylo zábavné.

Občas byly problémy. Konali jsme v očekávání jednoho z těch straně kýčovitých západů slunce do Pacifiku vyhlídkovou objížďku kolem moře, a zachtělo se mi močit. Na silničce obklopené bohatou květenou a vhodně pojmenované Mořský výhled (Ocean View Road) a kvůli tomu výhledu zákoutí neskýtající, to byl dost problém, ale u malého rybníčku, v koutě jednoho z golfových hřišť, jimž je poloostrov od časů Binga Crosby proslulý, k tomu účelu slouží z hezkých žulových kvádrů postavený ukázkový americký veřejný záchodek. Navíc u něj moudře zbudovali i parking.

Když já, dopřeji toho i psům, řekl jsem si a vypustil z vanu psiska.

Malér spočíval v tom, že na rybníčku plavaly kačeny, z vozu jsem si jich nevšiml. Navíc kačeny od golfistů i turistů zkažené, permanentně krmené, tlusté, přežrané a tudíž už dávno nelétající. Žolina mezi ně dříve než jsem stačil i jen vůz zas zavřít vletěla. Zajisté, že jsem řval, že to nesmí. Avšak navzdory tomu stihla čtyři zadávit. Turisté i golfisté kolem byli pochopitelně pobouřeni. Pobouřen byl i turisty a golfisty přivolaný sheriff, než zjistil, že k zadávení došlo na golfové straně rybníčku, což už nebyl jeho distrikt, ale rangerů z Del Monte. Ti se s nějakou starostí o jim podléhající kačeny nikdy nepřihlásili.

Když bylo mé matce 75, bolševik ji za námi vypustil. Pravděpodobně doufal, že u nás zůstane a jim zase zůstane její družstevní byt a důchod. Na první dva týdny jejího pobytu jsme si vzali dovolenou, ale pak už byla babička doma a scházeli jsme se jen večer. Dědeček s jedenáctiletou smečkou byl její otec a se psy neměla problém. Až jednou, nechtěně zaviněný mou blbostí. Ráno jsem opravdu bez zlého úmyslu pronesl na rozloučenou slova:

“Tak mi tu babičku pěkně hlídejte!”

Slovy o hlídání jsme se obyčejně se psy loučili, když zůstávali doma.

Babička v té chvíli seděla nad svou snídaní u stolu na zahradě. A seděla tam ještě, když jsme se v poledne vrátili k obědu, počuraná a pečlivě hlídána celou smečkou, aby snad nevstala a to místo neopustila. Myslím, že jsem mamince až do smrti nevymluvil, že jsem to neudělal ze zlomyslnosti.

Žolina ostatně své kvality zabijáka prokázala i později, doslova na samém sklonku svých dnů, kdy už měla ochrnutou jednu zadní nohu a pochodovala tak pomalu, že by žádnou prchající kořist nedostihla.

Zaparkoval jsem při obvyklé večerní procházce na svém plácku u Del Monte a vypustil psiska do lesa. Kam se Wolf s Tuleněm divoce rozeběhli, ale Žolina s tou vlečenou ochrnutou zadní nohou a obecně už sešlá věkem, kráčela jen pomalu a já loyálně s ní. Oba jsme zaznamenali, že rámus způsobený proletováním křovinami ustal a byl nahrazen štěkotem ohlašujícím objev. Zamířili jsme tam.

Našli jsme do klubíčka stočeného dikobraza (asi marodného, nestřílel ostny) a nad ním bezradně řvoucího Tuleně s Wolfem. Z vystřelovaných ostnů jsem měl respekt a tak jsem hleděl oba psy i sebe uklidit stranou. Že by mohla mít nějaké úmysly už opravdu jen namáhavě se blížící Žolina, mne věru nenapadalo. Kdybych mohl tušit, co bude následovat, byl bych ji s ohledem na dikobraza, proti nimž nic nemám, pochopitelně zastavil.

Žolina se s tou pravou zadní jen vlečenou za sebou volným tempem přiblížila. Nějakým štěkáním, či očicháváním neztrácela čas. Jediným pohybem dokázala svůj štíhlý čumák podstrčit pod dikobraza, uchopit ho za čenich, třepnutím za pochodu mu zlámat vaz, pohodit ho stranou a bez zastávky jít dál.

Po čase, bylo jí už patnáct, jí ochrnul celý zadek. Vyrobil jsem jí pod něj vozík s kolečky, kam jsem jí zchromlý zadek usazoval a ještě zajistil uvázáním na konstrukci držící jí ho ve vodorovné poloze. Zvykla si, bez problémů se venčila, jen ji bylo nutno omýt. Sama už se vzadu čistit nedokázala. Občas si na něm s námi vyšla, či tedy nyní už spíše vyjela i do lesa. To už jsme samozřejmě pohybovali jen po pěšinách a nebyly ty procházky dlouhé. Projevovala však takovou žalost, když jsem odcházel s Wulfem a Tuleněm bez ní, že jsem to prostě dělat musel.

Její čas se naplnil, když jí ochrnula i přední noha. Bezmocně ležela a očima prosila o pomoc, kterou jsme jí nebyli schopni poskytnout. Nezbylo než zavolat našeho veterináře. K nám domů, abychom ji ušetřili trauma cesty.

Veterinář si chystal injekci, manželka plakala a Žolina si to vyložila po svém. Že snad ten muž ohrožuje mou ženu a tak se o své jediné funkční noze, snažila dovléci a také dovlekla mezi ně, snažila se pouštět hrůzu a zuřivě vrčela. I ve chvíli poslední se pokusila svou paní chránit.

(bude pokračováno)




Další články tohoto autora:
Jan Beneš

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku