Ač již mám abrahámoviny dávno za sebou, stále se snažím na sobě pracovat. Prostě ještě jsem nevzdal snahu o to, stát se alespoň o trochu lepším člověkem. V rámci širokého spektra mých vylepšovacích cílů jsem se mimo jiné rozhodl, že se pokusím změnit svůj doposud poměrně nepřátelský postoj vůči pražské dopravní policii.

A tak jsem se začal silou vůle vnitřně přesvědčovat, že dopraváci se mne snaží chránit před nebezpečně se chovajícími řidiči - blbci, a že bych je tedy měl mít rád. Protože sám přestupky běžně nedělám a dlouhodobě tedy nemám s dopravními policisty žádné špatné zkušenosti, začal se můj vztah k nim skutečně pomalu měnit k lepšímu. Stal jsem se lhostejnějším k tomu, že kontrolují dodržování rychlosti pouze v místech, kde se dá předpokládat tučný pokutový výnos, byť se v daném místě stala poslední nehoda v roce 1912, kdy se tam srazily dva žebřiňáky. Přestal jsem zuřit nad tím, že houkající pohotovostní vůz prokličkuje dopravní zácpou, aby nakonec jeho osazenstvo zaparkovalo před restaurací a v pohodě odešlo na oběd. Nesehnal jsem si a nepoužil proti nim samopal, kterým jsem již mnohokrát chtěl ukončit vyšetřování dopravní nehody na Nuselském mostě, kdy policisté více než hodinu "řeší" naražený blatník a vysypané sklo blinkru, zatímco 500 pomalu popojíždějících řidičů ztrácí čas, nervy i peníze. Prostě silou vůle lze dosáhnout mnohého. Ale ne všeho.

Když jsem se před časem večer vracel z celodenní služební cesty, v poslední chvíli jsem si uvědomil, že v lednici již nemám žádnou potravu pro své kočky a psa. Bleskově jsem se rozhodl dojet nakoupit jimi oblíbené kuřecí krky do Europarku ve Štěrboholech. V Intersparu zavírají ve 21.30 a já tam dorazil ani ne pět minut před touto kritickou hranicí. Obrovské parkoviště již bylo prakticky prázdné a já jsem ve spěchu zaparkoval přímo před vchodem, na místě vyhrazeném pro invalidy. Samozřejmě, že to normálně nikdy nedělám, ale přišlo mi, že když už zavírají a navíc je tu volných dalších více než 30 míst pro postižené, že se nemusím až tolik stydět.

Vběhl jsem do krámu, přemluvil ostrahu, abych mohl ještě dovnitř, poprosil již uklízející prodavačku o laskavost prodat mi na poslední chvíli pár kilo krků ... a nakonec jsem těsně před spouštěnými žaluziemi zaplatil u poslední otevřené pokladny. S dobrým pocitem naplněné odpovědnosti vůči svým němým přátelům jsem došel k automobilu. Za jeho stěračem jsem však našel upozornění, že se mám dostavit k vyšetření přestupku parkování na vyhrazeném místě.

Mé předsevzetí tím vzalo definitivně za své. Ano, vím, že zákony a předpisy se mají dodržovat. Ale bezesporu jsou situace, kdy se jejich "násilné" vynucování míjí účinkem a oprávněně postižený to může vnímat jako klasickou buzeraci. A tak to cítím i já. Musím se tedy smířit s tím, že mít rád dopravní policisty se už nikdy nedonutím.

Parkovací zločinec Václav Husák

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku