Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 12.5.2003
Svátek má Pankrác




  Výběr z vydání
 >TEMELÍN: Výsměch operátorů???
 >FRANCOUZSKÉ POHLEDY: Alsasko-Lotrinsko s trochou šampaňského
 >ŽIVOT: Proč nemám ráda Květinový den
 >FEJETON: Zrušte počasí!!
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Chvála bohu, šetrné střelivo
 >PSÍ PŘÍHODY: Nácvik neviditelného psa
 >ARMÁDA: Budou naši piloti létat na Tornádech ?
 >ŽIVOT: Psové a jiné animálie (12)
 >KOMENTÁŘ: Studený čumák (7)
 >OCHOTNICKÉ DIVADLO: Snadné je žít.
 >Evropan ve výslužbě podle Beveridge
 >GLOSA:Pověry o železnici, zvláště pak české.
 >ZDRAVÍ: Co je to SARS a co s ním
 >JURISDIKCE: Kdo má mít na starost účtování
 >GLOSA: Podařený kousek presidenta republiky.

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zdraví  
 
12.5. ŽIVOT: Proč nemám ráda Květinový den
Lenka Tětivová

Jak se žije onkologickým pacientům v Čechách
Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, říká známé přísloví. Představte si, že vám jednoho dne lékaři nečekaně zamávají před očima zprávou o nálezu velmi zhoubného nádoru. S pravdivým sdělováním těchto diagnóz plně souhlasím. Je to náš život, naše tělo, naše nemoc, my se musíme rozhodnout, jak s chorobou bojovat a jak se v nové situaci zařídit. Chybu vidím jinde. Lékaři vám sice stručně a věcně oznámí diagnózu, ale to je vše. Dál už v tom lítáte sami, nikdo vám neporadí, nesdělí podrobnější informace. Nedozvíte se, jaké jsou vaše možnosti, s čím máte počítat, jak vypadá prognóza, jestli se změní nebo nezmění vaše pracovní schopnosti, jaká práce je nebo není pro vás vhodná, případně kolik let nebo měsíců života vám ještě zbývá. S břemenem nejistoty absolvujete chaotické putování bludištěm zdravotnických zařízení, kde vám složitou situaci ještě komplikuje ne zrovna chápavý personál.
Mne tato obávaná diagnóza postihla před několika lety, když jsem zrovna začínala na novém pracovišti. Jestliže vás potká něco takového v cizím prostředí, je to mnohem těžší. Moje nová nadřízená tenkrát prohlásila, že o mojí nemoci nechce nic slyšet, neboť je hrozně citlivá a dostalo by ji to do deprese. Její "jemnocit" jí však nebránil chodit po firmě a na každém oddělení zdůraznit, že jsem divná a nervózní. Kdo by nebyl nervózní na novém pracovišti, s nečekanou diagnózou rakoviny a ještě s nepříjemnou osobou v patách? Bohužel, pod vlivem těch pomluv se ode mne distancovala většina pracovníků a já se několik dní před vážnou operací octla ještě v sociální izolaci. Není divu, že jsem se rozhodla místo opustit a v případě úspěšného vyléčení začít znovu jinde.
Tato nemoc naštěstí již nemusí znamenat ortel smrti, pokud je včas podchycena a účinně léčena. A tak se většina nemocných po nějaké době zase vrátí do pracovního procesu. Nic jiného jim ostatně nezbývá, nějak se živit musí. Teď se může někdo zeptat: no a co má teda být? Pacient se vyléčil, aspoň dočasně, může zase pracovat, všechno skončilo happy endem - tak o čem vlastně píšu? V čem tkví problém?
Návrat do světa zdravých lidi nebývá jednoduchý. Domníváte se, že ukončením léčby máte všechno zlé za sebou a že vás už čekají jen slunné dny. Místo toho začne nový řetězec komplikací a absurdních situací. Jako když se ze svahu valí sněhová koule, nabaluje na sebe další vrstvy sněhu a je stále větší a objemnější.
V první řadě nevíte, jestli se můžete na novém pracovišti o svojí diagnóze zmínit, nebo jestli máte radši mlčet. Lidé atomového věku mívají k rakovině podobný postoj jako středověký člověk vůči lepře a moru. Slyšeli jste někdy někoho třeba v tramvaji, metru nebo na zastávce konverzovat o tom, že dochází na chemoterapii nebo na ozařování? Zatímco méně nebezpečné nemoci se skloňují ve všech pádech, o rakovině se na veřejnosti nemluví, onkologičtí pacienti jsou odsouzeni k mlčení a tím i k sociální izolaci.
Abyste zbytečně neděsili svoje útlocitné okolí, rozhodnete se vaši diagnózu tajit. Tím se však ocitáte v paradoxní situaci, protože nemůžete přestat dodržovat zdravotní režim, nebo vynechávat lékařské kontroly. To se ovšem kolegům a kolegyním nezdá a začnou si povídat cosi o hypochondrech a simulantech. K tomu se ještě přidají fámy o vašich údajných odborných nedostatcích. Samozřejmě, že když jste na nějaký čas ze své profese vypadli, protože v situaci ohrožení života a zdraví jste měli jiné starosti než pěstovat svou odbornou úroveň, tak jste z oboru něco pozapomněli. Jste neobratní, pomalejší, a kdyby jen to. Nemoc zasáhla i vaši psychiku - uvažujete, vnímáte, prožíváte, reagujete jinak. Nejlepší cesta k tomu, jak se stát se terčem psychoteroru. Něco takového ovšem nemůžete potřebovat, protože problém s mobbingem je náročný i pro zdravé, silné a odolné jedince. A vám jde především o jedno: doléčit se a dál v klidu žít.
Pod tlakem okolností zvolíte strategii otevřenosti a svoji diagnózu sdělíte. Naivně doufáte, že kolegové (kolegyně) vaši obtížnou situaci pochopí a dají vám aspoň pokoj. Místo toho prožijete další šok. Na jedné straně vaše sdělení nikdo nebere vážně, dokonce si povídají o rakovině bez zábran i ve vaší přítomnosti. A na druhé straně atmosféra kolem vás zhoustne ještě víc.
Usoudíte, že takto problematické a konfliktní prostředí vašemu podlomenému zdraví nesvědčí a přemýšlíte o změně - pokud ovšem máte na vybranou. Problém je v tom, že problémy se svou diagnózou nemůžete odložit v bývalém zaměstnání, vlečete si je s sebou. A hodní lidé rádi zařídí, aby zkreslená fakta o vaší osobě dorazily za vámi. Novým zaměstnavatelům musíte zdůvodnit, proč jste odešli z předchozího místa, co se vám tam nelíbilo, ale taky kde jste pracovali předtím.
Takže stojíte opět před dilematem - uvést nebo neuvést svou diagnózu? Někdo možná namítne, že vás nikdo nemůže nutit sdělovat citlivá osobní data. Vy ale musíte nějak vysvětlit prázdné období ve vaší pracovní kariéře. Pokud ovšem prozradíte, s čím jste se léčili, už tam nemusíte chodit. Ale na hmotnou podporu nebo invalidní důchod v této situaci nemáte nárok. Je v tom paradox. Zatímco lékaři vás oficiálně považují za uzdravené nebo aspoň stabilizované a práceschopné, pro zaměstnavatele jste problematičtí.
A tak chodíte jako bludná ovce od jednoho přijímacího pohovoru k druhému, fámy o vaší neserióznosti a nespolehlivost přibývají, stává se z vás štvanec. To vše jen proto, že vás v jisté fázi života postihlo neštěstí. Současná společnost bohužel odvozuje lidské kvality jen od fyzické výkonnosti. Bývalý režim šikanoval lidi kvůli jejich přesvědčení, nyní jste šikanováni za horší zdravotní stav, i když zákoník práce tuto diskriminaci výslovně zakazuje.
Někdo se teď možná zeptá, proč jsem se nezařadila do nějaké skupiny podobně postižených. Jednu takovou skupinu jsem navštívila. Uložili jsme se na pohodlné matrace, zhaslo se světlo a pustila se meditativní hudba. To mi neuškodí, řekla jsem si poprvé. Ještě při druhé návštěvě jsem byla spokojená, protože jsem předpokládala, že programová náplň se bude občas měnit. Když se však úplně stejný program (ležení, tma, hudba, meditace)opakoval potřetí, počtvrté a tak dále, začala jsem pociťovat nervozitu a netrpělivost. Měla jsem potřebu o svých problémech mluvit, aktivně je řešit, nebo naslouchat druhým, jak prožívají a řeší své problémy oni. Nechápala jsem, jaký má smysl přijít po těžkém pracovním dnu plném konfliktů mezi lidi a místo rozhovoru s nimi se rozplácnout na koberci jako žába, mlčet, zírat upřeně do tmy a pak se zase rozejít. Ležet, poslouchat hudbu a meditovat mohu ostatně doma.
Co dodat závěrem. 15. května budeme opět demonstrovat svoji dobrotu, ušlechtilost a solidaritu s nemocnými. Člověk se nestačí divit, kolik hodných lidí najednou kolem sebe potkává. Asi je snadnější hodit do pokladny jednou za rok dvacetikorunu nebo padesátikorunu a pak se několik minut procházet s květem měsíčku zahradního vystaveni obdivnými pohledům kolemjdoucích. Až si znovu připneme žlutý květ, co kdybychom si dali zároveň s tím předsevzetí, že budeme ohleduplní k postiženým v našem bezprostředním okolí?
Lenka Kateřina Tetivová


Další články tohoto autora:
Lenka Tětivová

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku