Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 12.5.2003
Svátek má Pankrác




  Výběr z vydání
 >TEMELÍN: Výsměch operátorů???
 >FRANCOUZSKÉ POHLEDY: Alsasko-Lotrinsko s trochou šampaňského
 >ŽIVOT: Proč nemám ráda Květinový den
 >FEJETON: Zrušte počasí!!
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Chvála bohu, šetrné střelivo
 >PSÍ PŘÍHODY: Nácvik neviditelného psa
 >ARMÁDA: Budou naši piloti létat na Tornádech ?
 >ŽIVOT: Psové a jiné animálie (12)
 >KOMENTÁŘ: Studený čumák (7)
 >OCHOTNICKÉ DIVADLO: Snadné je žít.
 >Evropan ve výslužbě podle Beveridge
 >GLOSA:Pověry o železnici, zvláště pak české.
 >ZDRAVÍ: Co je to SARS a co s ním
 >JURISDIKCE: Kdo má mít na starost účtování
 >GLOSA: Podařený kousek presidenta republiky.

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  >>  USA  
 
12.5. ŽIVOT: Psové a jiné animálie (12)
Jan Beneš

12 - Mývalové a eukalyptus, česky blahovičník
(tentokrát nikoli psí vyprávění)
Mývalové jsou tvorové milí až roztomilí. Který z těch sedmi druhů, co jich po Americe žije se usídlil u nás, opravdu nevím. Nevyznám se v nich. Medvídek mýval jak známo nemá sliny a tudíž si musí potravu omývat. (odtud mýval) Což činil u pití našich koček a se žrádlem našich koček, které mu šly z cesty. Nijak zvlášť. Prostě se usadily kus stranou a koukaly se jak mývalové žerou. Vztekliny jsme se nebáli, přinejmenším v naší oblasti se jí čelí i pro mývaly sežratelnou a volně rozhazovanou vakcínou. Protože měli po tom omývání mokré pacičky, občas si je utírali do našeho rozvěšeného prádla. Zůstávaly na něm hezké černé otisky, celkem podobné dětským ručičkám. Na dolním konci takového visícího prostěradla to dokonce připomínalo nějaký klasický antický meandr.
Na střechu se dostávali po eukalyptu rostoucím vedle domečku. Jedním z eukalyptů, přesněji řečeno. Ale jediným tak blízko domu. Přicházívali po soumraku a přes rámus, který tam dělali bych neprotestoval, kdyby ta milá zviřátka byla neusoudila, že naše šindele jsou materiál vhodný ku stavbě doupat. V Kalifornii naštěstí neprší často, ale když jednou začalo, tuze jsem se podivil jak je to možné, že nám teče rovnou do postele. Rovnou tam a uprostřed noci, jež se změnila v deštivou. Neměli jsme totiž, jak je v kraji zvykem žádný strop, ale open beans, čili pohled až ke krovu. Na něm olšová prkna, pak isolaci z deseticentimetrových hobrových desek a shora ty šindele. Když jsem se s baterkou vyšplhal na střechu, tak jich dobré dva metry chyběly, použity u krbového komína na stavbu doupěte. Postel jsme tu noc odtáhli stranou, dolů postavili pár džberů a ráno jsem místo do práce spěl nakoupit šindele a hobrové desky. Dílem mývaly vyhrabané, dílem deštěm rozmočené a k ničemu. Taktéž se rozhodl mývalů zbavit.
Lásky chtivé psy i kocoury jsem odháněl proudem vody z hadice. Na mývaly to rozhodně nepracovalo. Spíše mne měli za nějakého lázeňského, který jim přišel posloužit švédskou masáží. Užívali si to, nastavovali i různé části těla. -Ještě tady pod paží, a nynčko prosím záda.- Nakrucovali se pod tím proudem jak go-go girl. Nakonec, pravda, prchli.nikoli před vodou, ale přede mnou. Ledva jsem však ze střechy slezl, byli tam po eukalyptu zase nazpět. Rámus shora dokazoval, že s mou opravou a rozmetáním svého bydliště nejsou spokojeni a rozhodli se to napravit. Jediné řešení jak se zbavit mývalů na střeše, bylo zbavit se eukalyptu a odříznout jim přístupovou cestu. Amerika je země svobody, neznám žádnou jinou, kde se tak málo musí a tak mnoho může, ale pokud jde o Kalifornii, tak k těm věcem jež tam opravdu nejdou snadno, jež se tam opravdu nesmí, patří pokácení stromu. Živého stromu. Informoval jsem se na obci. Takové pokácení živého stromu si žádalo schválení celkem tří různých komisí. Shovívavá úřednice podotkla, že pokud by strom živý nebyl, nebyl by to zase takový problém. Eukalypt byl živý a vydržel živý i po zalévání petrolejem, odbarvovačem na prádlo a jinými sajrajty. Poukaz na nějaké mývaly nepadal v úvahu. Nejen stromy i zvířata jsou pod ochranou lidu Kalifornie a ovšem, i obce Pacific Grove. Zařídili jejich odchyt a odvoz kamsi. Za pár dnů byla zviřátka nazpět. Měl jsem dokonce dojem, že si z lesa přivedla i nějaké kamarády. -Kluci, pojďte s námi, víme o zdroji žrádla a taky jsou tam prima šindele na doupata.- Opakováno se stejným výsledkem.
Nakonec mi poradili střechu oplechovat. Nebo počkat, jestli strom neshodí některá z podzimních bouří. Obecně dali najevo, že mne chápou, ale že mi samozřejmě nic nepovolí. Tedy nic, co by odporovalo zákonu, ale když takový strom přirozenou cestou zmizí, nebude jim to zase tam moc vadit. Oplechovat střechu ovšem znamenalo extra stavební povolení, neboť město dbalo na svůj ráz a šindele byly obecně doporučené. Tyhle věci se projednávaly na veřejných schůzích zastupitelstva. Jenže to byla jiná komise než ta přes stromy. Ku cti obce i USA dodejme, že tyto komise sestávaly nikoli z placených úředníků, ale jen obyčejných občanů, na základě jejichž doporučení pak obec konala. Kromě toho plech by přišel na pár tisíc, že? Taky ho nebylo možno položit rovnou na hobru, ale chtělo to další konstrukci.
Mývalové mezitím překonávali i nejrůznější překážky, jež jim měly znechutit šplhání nahoru. Opravovat střechu ztrácelo smysl. Přetáhli jsme to zatimně igelitovou plachtou, jenže ta opravdu rovněž dost nesnášela mývalí pařáty. Naštěstí tehdá zrovna nastalo období sucha a bylo nařízeno šetřit vodou. Takže do postele nepršelo.
Otázka tudíž zněla, co je přirozená cesta. Když strom sám od sebe uschne. Tomu se snad dá pomoci. Po petroleji a odbarvovači i jiných sajrajtech, jež eukalypt bez povšimnutí překonal ač se mu jich dostalo v množství více než malém, zbývala už jen cesta nepřirozená. Ačkoli nevím, co může být přirozenějšího než pila.
Rozhodl jsem se stromu zbavit v rozporu se zákonem země. Problém byl s naší sousedkou, Angličankou paní Wilsonovou, nad jejímž domem vlál prapor místního hnutí Duha. (Shodná paní u níž pak skončil náš kocour Matyáš i "skoro naše" kočka Hysterka, skoro naše, neb k nám chodívala jen na žrádlo, ale bydlila jinde) Strom nemohl zmizet sám od sebe a naráz. Kromě toho byl příliš velký na to, abych to mohl vykonat rychle a stihl ještě zahladit stopy svého nezákonného skutku..
Takže jsem vždy počkal na temno noci, pak vylezl nahoru s pilou a uřízl jednu větev. Polenovitější část rozporcoval a umístil mezi dříví připravené do krbu, zbytek nacpal do pytlů a ráno odvezl do kontejneru v zaměstnání.
Po nějakých čtyřech týdnech už zůstával jen skoro oholený kmen. Já si připravil tři pytle rychle tvrdnoucího předmíchaného betonu a prkénka na formu. Strom po kusech snesl, už předem obnažený pařez s osekanými kořeny vytrhl heverem. Vše pak zalil betonem. Ráno už byl tak tvrdý, že šlo odstranit bednění a umístit na něj psí boudy. Strom obvyklou cestou rozporcován mezi krbové dříví, pařez vyvezen na skládku. Do betonu jsem před zatvrdnutím mazaně vyryl datum z doby před naším příchodem. Druhý den večer, když jsme se vrátili domů, vyšla za námi paní Wilsonová (Angličanka) na ulici.
"Mister Beneš," pravila. "Neměli jste támhle u domu strom?"
"Strom?" podivil jsem se. "Jaký strom? Kde?"
"No přece tamhle, vedle vašeho domu byl eukalypt."
"Eukalypt, paní Wilsonová? Tamhle? Ale ne, tam žádný strom nikdy nebyl. Pojďte se podívat!" A odvedl paní Wilsonovou přes vrátka k plácku, kde stály tři vzorné psí boudy. Psi jí přijali vlídně, ačkoli patřila k pudlovi jménem Homér, se nímž si občas vyměňovali nadávky, zvláště když vyběhl na náš pozemek a tedy do jejich teritoria.
"Tady přece nikdy žádný strom nebyl, paní Wilsonová." Chvíli obzírala boudy a beton pod nimi a pak řekla:
"Asi stárnu. Mister Beneš. Byla bych přísahala, že tady byl strom," zavrtěla nad tím, či sama nad sebou, hlavou.
Pozvali jsme sousedku na kávu a chvíli si pak povídali o životě a úskalích alzheimerovy choroby. Mývalové se samozřejmě objevovali i nadále, stejně jako ježci a pásovci, kterým to kočičí žrádlo rovněž chutnalo, ale bez eukalyptu se na střechu nedostali a nepřekáželi nám. Kromě jejich neblahé záliby rozebírat mi šindele na svá doupata, jsem proti nim opravdu nic neměl.
Mimochodem. Eukalypt není původní kalifornská dřevina. První tam dovezla teprve v XIX. století železniční společnost Southern Pacific z Austrálie v naději, že jim tohle zběsile rychle rostoucí a vytrvalé dřevo bude sloužit na výrobu pražců. Eukalypt se rozhodně hodí k mnoha účelům. Léčí bolesti zubů i lues a nastuzení, ale vůbec není dobrý na pražce. Po proschnutí ztrácí pevnost. Jenže to zjistili až později. Navíc smrdí jako kočičí čuránky a jeho léčivé účinky na mnohý lidský neduh jsou vyváženy tím, že v jeho dosahu a v dosahu jeho pylu, nevyroste ani travička. Southern Pacific, dodejme tu, pak zakládali dva čeští emigranti z roku 1848, důstojníci studentské národní gardy, bratři Korbelové, kterým nezbylo než vzít roha, když Windischratz tu revoluci v Praze rozstřílel.. Emigrant shodného vrhu Frič, založil v Milwaukee pivovar, Korbelové přišli v Kalifornii s pěstováním vína a na tu železnici jim to záhy vyneslo.
Celý ten úhybný manévr, který jsem tu právě popsal byl ovšem úplně zbytečný. Bylo by stačilo potvrzení, že žena je na eukalyptový pyl alergická (což je) a strom by mi bylo pokácelo město. Jenže nám s našimi socialistickými zkušenostmi, včetně hesla, že v popředí našeho snažení je vždy člověk, tohle prostě nenapadlo a nevěděli jsme o tom. Prozradila nám to, během toho posezení nad kávičkou až paní Wilsonová. Angličanka. Za války se jako zdravotní sestra seznámila s jedním z těch, co byli v Anglii, jak se tam tehdy říkalo: overpaid, oversex and over here. (Příliš dobře placení, příliš posedlí sexem a až příliš zde). A to tam Britové za války Amíky opravdu potřebovali a byli by se bez nich neobešli.
Na palubě B-17 nad Německem byl Američan poněkud zkriplován a ležel pak v její péči, než ho dali zase dohromady pro další válčení. Třikrát over na sestru Brigittu zřejmě neúčinkovalo, protože, když tu válku vyhráli, vzali se a Američan si ji přivezl domů. V době kdy jsme se přistěhovali byl už dávno po smrti. Angličanku jsme nejprve poznali podle toho, že vyvěšovala Union Jack místo americké vlajky, pak jako ženu nad jejímž domem vlála vlajka hnutí Duha, a občas nás přišla požádat, zda bychom nějak nedomluvili kocouru Brežněvovi, který se rád věnoval mlácení jejích vykastrovaných kocourů.
My obvykle věšeli československou vlajku, takže jsme rovněž byli rozpoznatelní. Jugoslávci, co prchli před Titem svoji královskou, jistý chilský generalissimus chilskou a jeden stařičký Rus dokonce svatoondřejskou vlajku ruského imperiálního námořnictva. Nikdo z nás tím nedával vědět, že by se v Americe necítil doma. Za Angličanku mluvit nemohu, neptal jsem se jí na to, ale pokud jde o toho Rusa a o nás, pak jsme ji tam měli právě proto, že se v Americe doma cítit můžeme. Na rozdíl od naší ta svatoondřejská až do roku 1991 nikde v Rusku vlát nesměla, ale vyjadřovali jsme shodnou symboliku, i když tu československou nám bolševik dovolil. Ta zpráva vysílaná do světa tou vlajkou zněla: Nás nedostali. Ještě jsme neskončili.
Tudíž nutné odbočení stranou od naší menagerie. Churchill i v rozhovorech se Stalinem, nikdy nepoužil slovo SSSR, či Sovětský svaz. Zásadně hovořil jen a jen o Rusku, nikdy ani o sovětském Rusku. Až to Stalin nevydržel a Winstona napomenul, že žádné Rusko přece už neexistuje, máme Sovětský svaz. Dostalo se mu odpovědi, že jednou se země ke svému historickému názvu určitě vrátí. I ruské námořnictvo dnes už zase brázdí vody pod vlajkou Sv. Ondřeje.
(ani tentokrát ještě není konec)


Další články tohoto autora:
Jan Beneš

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku