Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 15.5.2003
Svátek má Žofie




  Výběr z vydání
 >LOUČENÍ: Jaké to je, letět Concordem?
 >TÉMA: Ovládnutí ženy
 >ŽIVOT: Povídka o zkorumpovaném učiteli
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Padlí bojovníci
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Aféra s elektřinou
 >PSÍ PŘÍHODY: Případ zmizelého klacku
 >GLOSA: Medvědí služba obyčejným lidem
 >SVĚT: Východní Timor oslavuje.
 >POSTŘEH: O reklamních dárečcích
 >PENIZE: Zákon o společenství vlastníků bytů hrozí
 >GLOSA: Inzeráty
 >UNIE: Lidé, nevěřte eurobubákům!
 >INFO: Za lepší svět - Výstava plakátů OSN
 >REAKCE: Prezidentský podpis a ústava
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
15.5. SVĚT: Východní Timor oslavuje.
Jaroslav Kováříček

Nejmladší stát světa Timor leste oslavuje 20.5. první výročí své nezávislosti. To bude zase slávy, hudba bude vyhrávat, politici budou řečnit, tančit se bude všude aby lidé, kteří mají hlad, alespoň na chvíli na svůj úděl zapomněli. Timor leste stále patří mezi nejchudší země světa, jak tedy zhodnotit ten první rok svobody? Novináři budou psát co je napadne, jaká je však skutečnost? To záleží především na tom z čí pozice se na ni díváme. A situace v této zemičce je složitá, až nepřehledná, takže podat o ní obraz pravdivý je vlastně nemožné a ani se o to nebudu pokoušet. Mohu jen napsat pár slov o tom, jak se dnešní Timor jeví člověku, který tu nějaký čas žije, co vidí kolem sebe a co slyší. A proč vůbec může někoho ve světě osud této země zajímat?

Připomeňme si alespoň stručně dějiny Timoru. Ostrov Timor je mladíček, starý jen nějakých 8 milionů let. Vznikl následkem posunu australského kontinentu směrem k Ásii. Nachází se jihozápadně od Nové Guinei a jeví se jako součást indonézského souostroví Menší Sundy, není však sopečného původu, jako třeba nedaleký ostrov Bali. Tento tropický ostrov je převážně kopcovitý, nejvyšší hora Ramelau je vysoká téměř tři tisíce metrů. Půda je tu chudá a neurodná. Většina obyvatel je východoasijského typu, připomínají Indonézany nebo Malajce. Jsou mezi nimi lidé mimořádně inteligentní, ale dostává se jim málo příležitostí své talenty rozvinout a upotřebit. Jsou tu také lidé z nedaleké Papui, tedy rasově odlišní. Po tisíciletí žili v izolovaných komunitách, vzájemný styk byl totiž ztížen špatně přístupným terénem. Proto zde vzniklo hodně odlišných jazyků. Dnes stále ještě používají 19 živých řečí.

Dá se předpokládat, že si tu žili skromně sice ale pokojně, v ústraní od velkého světa. To se změnilo v 16. století, kdy část ostrova zabrali Portugalci, které sem přilákaly lesy cenného santalového dřeva. O něco později se do této oblasti vypravili také kolonizátoři holandští, kteří zabrali západní část Timoru a jiné okolní ostrovy. Vhodno připomenout, že Portugalci z valné části santalové lesy vyplundrovali a dnes se tu řada odborníků pracně snaží tyto lesy obnovit. Ostatně nesčetné problémy této země jsou přímým důsledkem evropské koloniální rozpínavosti. Portugalci tu sice vytvořili jakous koloniální samosprávu, v tomto náročném terénu však příliš úspěšní nebyli. Do své kolonie mnoho neinvestovali, zanechali tu po sobě hlavně katolické náboženství. Ve druhé světové válce obsadili ostrov Japonci, proti kterým tu bojovali vojáci australští. Místní lidé stáli na straně Australnů. I po válce však zůstala tato část ostrova pod správou Portugalců, zatímco z kolonií holandských vzniklo soustátí Indonézie.
V roce 1974 se změnila politická situace v Portugalsku a východní část Timoru byla více méně ponechána svému osudu. Vznikly tu dvě politické strany - UDT, Timorská demokratická unie a Timorská sociální demokracie, lépe známá jako Fretilin, které mezi sebou začali občanskou válku. Portugalci zemi rychle opustili a 28. listopadu 1975 vyhlásil Fretilin nezávislost. O 9 dní později obsadila zemi indonézská armáda, udajně na pozvání. Vážný problém byl v tom, že Fretilin tíhnul silně do leva a to se Indonézanům zajisté nezamlouvalo, nechtěli tu mít nějakou Kubu. Proto i australští politici přimhouřili obě oči. Indonézané se pokoušeli včlenit východní Timor do Indonézie, to se jim však nedařilo, neboť členové Fretilinu vedli neustálou válku za nezávislost. Běžně dostupná literatura uvádí, že následkém indonézské bratrské pomoci přišlo o život více jak dvěstě tisíc lidí, o tomto údaji mám však své pochyby. Mnoho lidí zemi opustilo a dodnes žijí v západní indonézské časti ostrova, případně v Austrálii či jinde. Metody indonézských okupantů rozhodně jemné nebyly, hodně lidí vskutku zemřelo především hladem a tak ta situace přece jen vzbudila pozornost světa. V roce 1996 byli Nobelovou cenou míru odměněni vlastenci Hose Ramos Horta a biskup Carlos Belo. V roce 1999 se pod záštitou OSN konal plebiscit a 78 procent obyvatel hlasovalo pro nezávislost. Tento nevděk velice zarmoutil Indonézany a tak jejich armáda při odchodu zničila co se jen dalo. Pomáhaly jim v tom i místní milice. Následky této katastrofy vidíme denně - vypálené domy, zničené komunikace, zjizvené lidi. V zemi nastal chaos a tak se správy ujala Organisace spojených národů, která sem vyslala vojáky aby udržovali stabilitu a zřídila UNTAET, dočasnou správu Timoru pod patronací OSN. První svobodné volby se konaly v srpnu 2001 a 20. května roku 2002 byla vyhlášena nezávislost. Presidentem se stal Xanana Gusmao, aktivista, básník a dlouholetý politický vězeň. Ve volbách zvítězila levicová strana Fretilin a ministerským předsedou je Dr. Mari Alkatiri. Země s populací kolem 800 tisíc je známa jako Timor Leste (Východní Timor) anebo pod nazvem v Tetun Timor Lorosae (Timor vycházejícího slunce.)

Jak tedy vypadá situace po prvním roce samostatnosti? Prezident Xanana je stále mezi lidmi oblíben i když je možná populárnější více ve světě než doma. Byl nepochybně hrdinou odboje, sedm let byl vězněn v Indonézii, jako politik však silný není a jeho pravomoci jsou omezené. Oženil se s mladší Australankou a jeho činnost je ponejvíce v účasti na různých ceremoniích, kde k lidu hezky promlouvá. Asi je snazší bojovat než budovat. Politickou kontrolu vzali do svých rukou pragmatičtí politici. Zkušených odborníků tu je nedostatek, mistním lidem nebylo v minulosti dáno mnoho příležitostí podílet se na kontrole moci či pracovat samostatně ve státní správě, a tak důležitou roli hrají lidé, kteří se vrátili z exilu. S vládou mnoho lidí spokojeno není, ztěžují si, že politici myslí víc na sebe než na potřeby voličů. Situace to ovšem snadná není, protože i politici se teprve učí, proces tvorby legislativy je pomalý a často pochybný. Kupříkladu velkým paradoxem je, že státním jazykem byla uzákoněna portugalština, tedy jazyk bývalých kolonizátorů, kterým mluví jen něco kolem 15% obyvatelstva. Nejrozšířenější je místní jazyk Tetun, ale indonézština je stále běžně používána jako jazyk praktického života. Mladí lidé portugalsky nemluví a ujišťují mne, že ani nemají zájem se tento jazyk učit. Nevidí praktického důvodu. Stále častěji slyším, že život za indonézské nadvlády byl vlastně lepší. Indonézané do Timoru vskutku investovali hodně, vybudovali silnice, školství i zdravotnictví. Byla to jejich politická necitlivost co proti nim popudilo většinu obyvatelstva. Většina toho co tu bylo pracně vybudováno, bylo v roce 1999 úspěšně zničeno. Slýchávám názory: Kdybych věděl co bude následovat nikdy bych pro nezávislost nevolil. Nemohu ovšem posoudit kolik lidí tak smýšlí. Také volba amerického dolaru jako státní měny nebyla šťastná, výhodná je pouze pro pracovníky OSN a jiných organizací, které sem přijely pomáhat. Většina těchto lidí je placena v dolarech dobře, tak třeba dobrovolníci ve službách OSN dostávají jako osobní příspěvek 2,600 amerických dolarů měsíčně. Z důvěryhodných zdrojů jsem se dozvěděl, že zaměstnanci OSN a amerických firem berou roční platy kolem 50 tisíc dolarů , šéfové sekcí dostávají 100 tisíc i více za rok. Navíc mají k disposici terénní auta, ubytování, specielní prodejny, kde jsou ceny vlídné. Průměrný plat Timořana je kolem tří tisíc dolarů ročně, pokud má to štěstí, že práci sežene. Můj domácí v Dili zaměstnává dva chlapce jako noční hlídače, dostávají 80 dolarů měsíčně, ráno odejdou domů, nasnídají se a celý den tráví na přednáškách na universitě. Milá servírka v činské restauraci a naší ulici se mi svěřila, že její plat je 70 dolarů měsíčně. Život tedy snadný nemají a přesto se vždy příjemně usmívají. Přesné statistiky neexistují, odhaduje se, že nezaměstnanost je kolem 80%. Na venkově si lidé zajišťují obživu skrovným farmařením, také ryb je dostatek, alespoň k obživě místního obyvatelstva. Trávím hodně času na venkově a tam je chudoba znatelnější než v hlavním městě Dili, kde přece jen existují možnosti jak se občas dostat k dolaru z bohaté kapsy malajů, tak se tu říká cizincům. Dolarová měna však zvedla ceny a obrátila se v neprospěch místních lidí. Zboží je v dilijských obchodech dostatek, je však nepřiměřeně drahé a podřadné kvality. Někdy mi připadá, že je tato země používána jako odpadiště těch nejhorších výrobků z Číny. Poněkud lepší je kvalita zboží z Indonézie.
Lidé přežívají jedině díky svým tradičním hodnotám - soudržnost v rodinách i v komunitách, navzájem si pomáhají a dělí se o to málo, co se jim dostane do ruky. Peněz na pomoc se na Timor hrne hodně, jen však nepatrná část z těch fondů se vskutku dostane k těm potřebným. Nutno dodat, že tu jsou i podpůrné organizace, které pomáhají účinně a nezištně. Nejvíce peněz sem přichází z Japonska (120 milionů US dolarů ročně), spolu s odbornou pomocí. Japonci například pomáhají opravovat cesty a další komunikace. Setkal jsem se i s případy šlechetné pomoci od Norů, Irů, Švýcarů, ba i Portugalců. Nikdo si však netroufá prorokovat jaká situace nastane, až tyto podpůrné organizace Timor opustí.
Timořanům se tedy splnil sen o svobodě a nezávisloti a teď se probudili do nové skutečnosti. Vede se tu mnoho diskuzí o budoucnosti, někteří říkají, že na minulost nutno zapomenout a dívat se kupředu. Setkal jsem se v Aileu s jedním z jejich tradičních králů, jeho názor byl, že nejprve se musí naučit umění odpustit a teprve potom mohou zapomenout. Ve společnosti je stále ještě příliš rozporů, byl tu totiž politický konflikt i uvnitř timorské společnosti, ne jen napětí mezi Indonézií a Timorem leste. Na ničení a vraždění se podíleli i místní lidé, jenže po bitvě vítězové jsou hrdinové a ti poražení jsou váleční zločinci, tak už to v historii chodí. V městečku Liquica, kde často pracuji, jsem se bavil s malou roztomilou holčičkou. Ukázala prstem na blízský kostelík a řekla: "Tamhle zabili mého tatínka." Zapomenout tedy nebude snadné a proces národní obnovy bude asi trvat nejméně jednu generaci. Za pozornost stojí, že mezi obyčejnými Timořany a Indonézany nepanuje nevraživost, jejich vztahy jsou přátelské, své země vzájemně navštěvují a pomáhají si. V Dili žije a pracuje hodně Indonézanů a jsou akceptováni. Můj přítel Niko je timorský muslim, miluje pivo a svoji ženu, kterou si přivezl z Indonézie. I tady lidé žijí svůj osobní život, bez ohledu na politické poměry. Politický směr Timoru není zatím zřetelně vyhraněný. Vládnoucí strana Fretilin má v parlamentě silnou většinu, opoziční strany jsou rozdrobené a tím pádem ne příliš účinné. Proces budování demokracie bude složitý a náročný.
Ani ekonomické vyhlídky nejsou příliš slibné. Průmysl zde neexistuje, prakticky veškeré zboží je dováženo. Farmaření a rybolov může zajistit obživu místním lidem, exportem ale konkurovat nemůže nikomu. Hlavním vývozním artiklem je káva, světové ceny však klesají a tím se snižuje i příjem z prodeje. Tradiční plodinou je kukuřice, začíná se pěstovat i rýže. Jsou tu též banánové plantáže, pomerančové háje, kokosové palmy a zeleninová políčka. Na tržištích lze koupit různé tropické ovoce jako papaya, duran, ananas nebo mango. Výběr zeleniny je rovněž bohatý - taro, tapioka, čili, yam, dýně a mnohé druhy luštěnin. Ovoce i zelenina jsou tu chutné a zdravé, místní farmáři totiž nemají peníze na chemikálie běžně dnes používané v západních zemích. Jíst se tu dá také chutně, v Dili jsou restaurace indonézské, thajské, čínské, japonské ba i indické. Návštěvu lepších restaurací si ovšem mohou dovolit jen malajové. Ani na příjem z turizmu zatím velké vyhlídky nejsou. V Dili je několik hotelů, které jsou sice drahé, ale vysoký standard služeb nenabízejí. Na venkově možnosti ubytování neexistují. Ale zájem o tuto oblast je, v okolí Timoru byly totiž objeveny velké zásoby ropy a zemního plynu a tak se vede dlouhé vyjednávání o dělící čáře mezi Timorem a Austrálií. Mluvil jsem s jedním Kanaďanem, který tu žije už několik let a poznamenal jsem, že tu tedy vyhlídky na bohatou budoucnost jsou. Edy se zatvářil skepticky: "Nejspíš to dopadne tak, že za dvacet let bude tu malá skupinka velkých boháčů a zbytek lidí bude žít ve stejné chudobě jako dnes." Kolem ostrova proplouvají velké zámořské lodi, vede tudy totiž hluboký mořský kanál, kterým mohou bezpečně proplouvat i ponorky z oceánu Pacifického do Indického. Přilehlý ostrůvek Atauru je jako stvořený pro americkou základnu. Tato myšlenka se ale Timořanům příliš nezamlouvá, nestojí o to, aby v případě nějakého válečného konfliktu byla jejich oblast středem pozornosti, té už si užili dost.

Timorské dějiny byly nelaskavé, vypěstovaly tak lidi psychicky silné. Neslyším je na osud příliš naříkat. A vůbec nepřichází v úvahu, že by lamentovali u piva, to je totiž tak drahé, že si ho nemohou dovolit. V restauraci stojí malá plechovka australského piva $ 2.50, tedy asi 75 korun. Domorodci si dopřávají nápoje tua, což je druh palmového vína chuti často podezřelé. A také mají pálenku tua sabu, která je silná a připomíná ne právě podařenou slivovici. Pálí ji z toho palmového vína. Mladí lidé hrají vášnivě fotbal. Také rádi hrají na hudební nástroje a zpívají, zatím ještě i písně tradiční, ty jsou však pozvolna vytlačovány hrubým hulákáním americké komerční hudby. A protže se učí sluchem zpívají dnes už tak falešně jako ty jejich americké populární idoly. Je zde zajímavá a ojedinělá přiležitost pozorovat, jak se za pouhé čtyři roky styku s moderní západní civilizací zdejší kultura mění, především v Dili. Z tlampačů řve rocková hudba a pokud se hlasitosti týče, předhonili zde už i západ. Také z taxíků a mikrobusů line se do světa hudba, jejíž zvuk připomíná zastaralou tkalcovnu. Na každém kroku nabízejí chlapci pirátské kopie indonézské a americké komerční hudby a také videodesky s pornografiemi. A v diskotékách se začínají objevovat už i narkotika. Mohu pozorovat velký rozdíl mezi Dili a zapadlými vesničkami v horách, kde ještě převládá katolický konzervativní duch. Ale my jim tam zavádíme rozhlasové vysílání, takže ani tam nebude lidem potěšení ze západní kultury odepřeno. Zkrátka pokrok se nedá zadržet a kulturní globalizaci se nemůže ubránit ani tato vzdálená zemička. Televize tu teprve začíná, takže se mají na co těšit.

Jsou tu i mnohé příjemné stránky života, skvělé koupaní v moři i horských říčkách, dramatická krajina, teplé tropické večery a hlavně usměvaví lidé. Timořané jsou velmi temperamentní, pohněvat se s nimi je neradno ale spřátelit se je snadné. Mají dobrý smysl pro humor a dovedou se mile usmívat. Často projíždím vesničkami, domorodci na mne mávají a usmívají se. Když zastavím, hned si potřásáme rukama a prohodíme pár slov, většinou o počasí. Nejčastější slova v konverzaci jsou diak - dobře, udan - déšť a manas - vedro. Také se ptají na rodinu, kolik mám dětí a kde bydlím. Když jim řeknu, že jsem Čech jsou potěšeni. Ne že by něco moc věděli o Čechách, jen jim dělá radost, že nejsem Američan. Někdy jim vyprávím, že my jsme byly 300 let pod Rakouskem a také jsme zažili okupace, to nás sbližuje.
Negramotnost je tu zatím ještě vysoká, ale není to tak tragické, jak jsem se domníval. Timořané mají totiž bohaté orální tradice, takže jsou skvělými řečníky a hlavně jim dobře slouží paměť, když nemohou používat zápisník. Každý domorodec tu mluví několika jazyky, často i souběžně. A jazyky jsou to odlišné. Tak například běžným pozdravem v jazyce tetun je "diak ka lae?", v jazyce tokodede je to "boloi ka tai'i?" což se dá přeložit jako "máš se dobře či ne?" Odpověď zpravidla zní - dobře. Proč si stěžovat, beztak to nepomáhá.
Tempo života je tu vlídné, nikam se nespěchá. Jsou tu i lidé velmi pracovití a houževnatí, i když v tropickém vedru se nedá pracovat rychle. Na jejich nedochvilnost si našinec snadno zvykne, tady neurčují tempo života hodinky ale přírodní rytmus - východ slunce, polední dusno a teplé večery. Co se neudělá dnes tak se může udělat zítra. Problémů je tu tolik, že kdyby si s nimi měl Timořat lámat hlavu rozlomila by se mu na tisíc kousků. Když se dnes dobře nají, ne vždycky se to podaří, tak to už je důvod k radosti ze života.

Doufejme, že budoucnost k nim bude přívětivá.

Jaroslav Kováříček, Dili 15.5.2003



Další články tohoto autora:
Jaroslav Kováříček

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku