Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 15.5.2003
Svátek má Žofie




  Výběr z vydání
 >LOUČENÍ: Jaké to je, letět Concordem?
 >TÉMA: Ovládnutí ženy
 >ŽIVOT: Povídka o zkorumpovaném učiteli
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Padlí bojovníci
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Aféra s elektřinou
 >PSÍ PŘÍHODY: Případ zmizelého klacku
 >GLOSA: Medvědí služba obyčejným lidem
 >SVĚT: Východní Timor oslavuje.
 >POSTŘEH: O reklamních dárečcích
 >PENIZE: Zákon o společenství vlastníků bytů hrozí
 >GLOSA: Inzeráty
 >UNIE: Lidé, nevěřte eurobubákům!
 >INFO: Za lepší svět - Výstava plakátů OSN
 >REAKCE: Prezidentský podpis a ústava
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Školství  
 
15.5. ŽIVOT: Povídka o zkorumpovaném učiteli
Miloslav Pouzar

I.
"Haló, mluvím s asistentem Brouzdalem?"
"Ne!! Mluvíte s odborným asistentem Brouzdalem," zabručím otráveně. Na dnešek v noci jsem špatně spal. Znáte to - když rostou osmičky, člověk zrovna nepřekypuje chutí do života. A ten hlas v telefonu byl tak protivně nadšený.
"Ahoj Martine!" zařval mi ten šílenec do ucha po způsobu amerických managorů. Bylo mu úplně jedno, že mi po tom jeho výkřiku málem vypadlo sluchátko z ruky v reakci na křeč, která projela napříč mým nateklým kousacím aparátem. "To jsem rád, že jsem se ti konečně dovolal ty stará vojno." Já rád nebyl. Navíc mi nešlo do hlavy, proč mi ten absolutně neznámý hlas na druhém konci drátu familiérně tyká a oslovuje mě tak nepatřičným způsobem. Jaká stará vojna kruci. Vždyť já mám přece už tři měsíce modrou.
"Co si přejete?" vyrazil jsem do protiútokuu. Doufal jsem, že ledový tón mého hlasu schladí jeho nadšení alespoň natolik, aby přestal hulákat.
"Chtěl bych se s Tebou sejít. Nejlíp dneska na voběd. Co takhle ve dvanáct v Žábě. Samozřejmě, že Tě zvu!" Do očí mi málem vhrkly slzy. Už druhý den jsou jedinou mojí potravou brufeny zapíjené slivovicí a ten pitomec mě zve na oběd.
"Ne!" odtušil jsem a chystal se zavěsit.
"Dobrá, tak já se stavím," nenechal se odbýt. "V jednu u tebe v laborce. Neboj, vím kde to je." Na mou odpověď nečekal. V aparátu prostě cvaklo a bylo vymalováno. Napadlo mě, že tenhle týden nebudou zuby mou největší svízelí.

II.
Přesně v jednu zavraždilo poklidnou atmosféru mé laboratoře rázné zabušení na dveře. S "Dále" jsem se neobtěžoval. Nájezdník se na oplátku neobtěžoval s vyčkáváním na ně. Takže dobytí akademické půdy, jejímuž přívětivému azylu jsem se do té chvíle těšil, proběhlo rychlostí blesku. I následné děje se vyznačovaly překvapivou dynamikou. Zavalité plešaté individum v černé kožené bundě, odřených modrých riflích a pseudojezdeckých botkách zanechalo při cestě ode dveří k mému pracovnímu stolu na podlaze úhlednou řádku blátivých šlápot. Z mého hrdla se vydralo vzteklé zachrčení. Na dveřích, kterými se sem ta osoba vlámala, je nápis "Laboratoř stopové analýzy" a pod ním další "Vstup pouze v přezuvkách". Oba jsou tvořeny několikacentimetrovými písmeny a má to svůj důvod. Než jsem stačil zformulovat příslušné mravokárné prohlášení, chopil se agresor mé pravice a začal ze mě vytřásat duši. Od návalů bolesti v horní čelisti jsem málem pozbyl vědomí. Již v průběhu fyzického kontaktu a následně i potom, co jsem se vysílen zhroutil zpět do své otáčivé židle se na mě valil mnohadecibelový příval slov. Z něho jsem pochopil, že se příchozí považuje za mého nejlepšího kamaráda ze základní školy. Ta informace mě trochu zmátla. Já byl odjakživa šprt. A šprti nemají ve vesnické malotřídce žádné nejlepší kamarády. Tvářil jsem se tak nechápavě, že to došlo i jemu.
"Hyňák, Karel Hyňák, Káča..., nepamatuješ se?" Co říkal, mi znělo jako pojmy z absolutně cizího jazyka. Asi, abych se měl čeho chytit při vzpomínání na staré dobré časy, vytasil se s několika historkami, v nichž jsme hráli hlavní roli. Já vždycky nepatrně hlavnější než on. Vypadal tak přesvědčeně, že jsem se začal obávat o kvalitu své dlouhodobé paměti. Bylo mi trapně, a tak jsem se významně zahleděl na ciferník svých hodinek. Gesto zafungovalo jako výhybka.
"Takže k věci, dělám v jednom podniku, kterej dělá pytle. Naše pytle jsou dražší, než pytle zahraniční konkurence, protože nesmíme používat k barvení vláken stejný barviva, jako oni. Normy jsou prostě u nás jaksi přísnější. Jenže ty potvory sem ty svý toxický pytle dovážej a díky tomu jsme teď na kolenou. Tudíž potřebujem píchnout. Už jsme se s Vaší školou dohodli, že Vám dáme milion a Vy s tím něco uděláte. Tady je smlouva." Zíral jsem na stoh papírů, které mi hodil na stůl, jako vyoraná myš. Na takovéhle tempo zkrátka nemám náturu. Text mi tančil před očima, v horním patře mi škubalo a přál jsem si jediné. Aby ten člověk zmizel a já si mohl šlehnout další brufen. "No, jak bych to tak řekl, potřebuji nějaký čas....", snažil jsem se získat odklad. "Jasan kámo, to dá rozum. Jsme lidi, nejsme stroje" zahlásil a poroučel se. Vedle řady stop směřujících špičkou ke mě položil druhou s opačnou orientací. S klikou v ruce a jednou nohou za prahem se zarazil. Inspektor Columbo byl kdysi má oblíbená nedělní relaxace. Mimoděk jsem se nahrbil v očekávání rány do vazu. "Jó, ještě něco. Celej projekt řídí inženýr Sláma. Kdysi tady na škole studoval a mezi tvejma šéfama má dost kámošů. Z toxikologie měl jedničku. Jeho dcera už ale dvakrát vyletěla. Je mu to trochu divný, protože se s ní prej dost učí. Navíc, ten tvůj předmět je jaksi béčkovej. Chápeš? Ptá se, jestli bys nemoh tu jeho dcerku ohodnotit trochu víc spravedlivě. Prostě jí dát známku odpovídající vynaloženýmu úsilí."
"Vynaloženému úsilí slečny Slámové, nebo inženýra Slámy?" pokusil jsem se o vtip. Nezasmál se ! To, co vykouzlily mimické svaly na jeho tváři, byl dost protivný škleb. "Jo a ještě něco. Bude mít pan inženýr zájem se mnou spolupracovat i v případě, že jeho dceru příště ohodnotím tak málo objektivně, jako jsem to činil doposud?" Můj bývalý spolužák se prostě neuměl normálně usmát.

III.
"Blahoslaven budiž vynálezce a,b,c,d testů!" chtělo se mi zvolat, když po tom nýmandovi zbyla v laborce jen špína na podlaze a pak znovu o dva týdny později, když se mezi jinými ke zkoušce dostavila i slečna Slámová. Vím, že to ode mě bylo nefér, ale docela jsem se těšil, až budu tý namyšlený blondýně sčítat body. A ještě víc na to, až jí s milým úsměvem na tváři sdělím, že opět neuspěla a nechám pozdravovat jejího pana otce. Když vešla do posluchárny, vyzývavě na mě mrkla. Pak přistoupila ke katedře a s nevinným výrazem mi sdělila, že by si její otec pokládal za čest, kdybych s ním dnes poobědval. Byla by to prý skvělá příležitost, jak v klidu prodiskutovat naše pracovní záležitosti. Poté se usadila v neoblíbené první řadě. S levou rukou pod bradou, s propiskou v pravé a s výrazem čerstvě probuzeného nemluvněte, hleděla směle vstříc věcem příštím. Rozdal jsem zadání a sedl si do lavice vedle ní. To by tak hrálo, aby něco opsala. Její styl práce trochu připomínal náruživého hráče ve sběrně sportky. Zatrhávala o sto šest. Jako někdo, kdo sází celý život stejnou kombinaci čísel. Během pár minut mi s šibalským uchehtnutím podala výsledek svého nesnažení a vyplula z místnosti. Papír jsem položil textem dolů a čekal téměř hodinu, než dopíše i poslední zoufalec. V životě se mi už několikrát stalo, že jsem nevěřil vlastním očím. V tomhle případě to byl ale dojem svého druhu nejintenzivnější. Devadesát bodů je třeba získat, aby student dostal ze zkoušky jedničku a Slámová měla přesně devadesát. Pětkrát jsem to přepočítal. Pokaždé se stejným výsledkem. Vzhledem k jejím minulým ziskům (dvacet a čtrnáct bodů) to bylo neuvěřitelné zlepšení. Proč mě sakra ten nesporný pedagogický úspěch vůbec netěšil?

IV.
Těsně před polednem se u mě stavil na pokec kolega Mrázek. Zrovna jsem mu plasticky líčil svůj úžas nad devadesátkou blondýny z prváku, když se dveře otřásly pod charakteristickými údery. Než jsem stihl cokoli podniknout, byla podlaha mého hájenmství opět znesvěcena. Za necelých pět minut pobytu kožené bundy v prostoru laboratoře jsem vyslechl ne jeden, ale hned celý tucet chvalozpěvů na Brouzdala. Bohužel, opěvované vlastnosti nepatřily k těm, které bych si chtěl dávat za rámeček. Bohužel ten chvalozpěv slyšel i kolega Mrázek. Bohužel tečku za projevem tvořila nejdražší láhev chlastu, jakou jsem kdy držel v ruce. A bohužel jsem tu flašku držel v ruce i potom, co můj přítel z dětských let dávno poletoval neznámo kde.
"Na ten oběd se Slámou vyrážíš hned nebo si před tím dáme aperitív" položil mi Mrázek nejtěžší otázku mé akademické kariéry. "Víš, já tuto značku nepiji, pálí mě po ní žáha. Nechceš si ji vzít ?" Věděl jsem, že mou dobrou pověst by v souvislosti s pointou předešlého dějství nevzkřísil ani ten nejlepší lékař. Ale radši nespím kvůli zubům, než kvůli svědomí. "No jó, pán se už cejtí v balíku, a tak opovrhuje i francouzským koňáčkem," zaryl si kolega a odkráčel i s úplatkem. A já, protože mi bylo nanic, jsem si vzal půlden náhradního volna a šel si domů lehnout. Fakt. Domů a ne do žádný praštěný hospody. No opravdu......

V.
Dřív než do postele, jsem ale zalezl do sklepa a z hromady harampádí vydoloval starý otlučený námořnický kufr. Součástí pokladu, který ukrýval, byla i zažloutlá fotka třiceti dětí a jednoho pána s bříškem a upraveným plnovousem. Zachycený trojstup stál na schodech před starou oprýskanou budovou, nad jejímiž dveřmi mával jedním křídlem zmrzačený sokol. Vzadu na fotce bylo neumělým dětským písmem vyvedeno šest podpisů. Pět klukovských a jeden s -ová. Jméno Hyňák mezi nimi chybělo.

Pardubice, Únor 2003





Další články tohoto autora:
Miloslav Pouzar

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku