Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 21.5.2003
Svátek má Monika




  Výběr z vydání
 >EKONOMIKA: Koruna v měsíčním horizontu pravděpodobně oslabí
 >REAKCE: Rodit doma?
 >FRANCOUZSKÉ POHLEDY: Lotrinské a šampaňské marmelády.
 >MROŽOVINY: Absolutně geniální posedlost
 >PSÍ PŘÍHODY: Obratný jako Houdini
 >TÉMA: Kdo chce být mučedníkem?
 >TÉMA: Sebevražedný terorismus
 >PRAHA: Vůz č. 2077 - tramvaj, barikáda a kavárna
 >FEJETON: Jen aby tu madurýdu udělal, aneb :Jak se máš Maruško?
 >UNIE Kolaps Evropské unie za dveřmi - a jak z toho ven
 >MÉDIA: Jenom jedny zprávy …
 >PENÍZE: Šance penzijního připojištění
 >NÁZOR: Volební právo dětí a mezigenerační konflikt
 >CHTIP: Zeměpis ženy a zeměpis muže
 >HUDBA A ZVUK: Hudební vývoj v nejranějším věku

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
21.5. FEJETON: Jen aby tu madurýdu udělal, aneb :Jak se máš Maruško?
Václav Vlk

Kolega Wagner nás v době předmaturitní potěšil textem klasika, který ,jak u klasika bývá, byl půvabný. Byla to vzpomínka z dob,kdy mnohá nebohá matka obíhala jednotlivé profesory a všude tak dlouho štkala , prosila ,škemrala a lísala se, přemlouvala a slibovala , tvrdíce že u všech už si to její synáček polepšil z té "kule "aspoň na čtyřku,až jí nebohý profesor přislíbil , že i on dá žákovi také tu čtyřku.Aby tu "madurýdu" udělal. Jo, to byla jiná doba, ta první republika .

Tu dobu už málokdo skutečně pamatuje. Pak přišla "nová doba" a ta přinesla nové problémy na nových školách a staré triky o maturitách.. Klasická gymnázia zmizela objevily se školy, do té doby nevídané. Jistý "zásluhový " pan profesor, co dostal profesuru spíše za politické zásluhy než za vědeckou práci, rád a hlasitě konstatuje, že film :"Marečku podejte mi pero " který jeden takový typ škol ukazuje, je podle něj jeden z neodpornějších a nejhloupějších filmů. Nenápadně tak naznačuje, že i ti co studovali na večerní škole "jsou pro něho naprosto nepřijatelní ".
No on studovat v denním studiu jistě mohl. Nebyl ani synek kapitalisty, ani žádný jeho předek nebyl podezřelý buržoasní intelektuál,ani politicky nespolehlivý děda nekazil socialistická studia nadějného ekonoma. Zvláště,když on sám pak studoval u profesora Pavla Hrubého, přesvědčeného marxisty . Dobře jsem ho znal .Pan profesor Hrubý totiž s mým otcem v mládí napsali jednu ze základních učebnic v poválečného budování :" Základy marxistického myšlení". Ještě jí mám schovanou ! Mého otce to v kriminálu přešlo, profesor Hrubý však byl až do smrti věrozvěstem "pravého marxismu".Jestli pak tuto knížku a z ní "vycucaná skripta" má dnešní nejvyšší pan profesor také uschovanou jako památku? Nejoblíbenější žáci si přeci na památku schovávají učebnice svých "vzorů" . Tak by ji jistě mohl mít. Dneska by se mu hodila. Mohli by si v ní na zámku v Lánech listovat a číst spolu se soudruhem Grebeníčkem.

Já si o večerních školách myslím něco jiného. Jen díky takové škole jsem vystudoval. Oni totiž na takové večerní škole většinou nestudovaly jen ty podivné a směšné figurky, které v "Marečkovi" zaplňují plátno. A studenti tam nebyli jen tak z plezíru.Většinou se spíš jednalo o lidi,kteří prostě jinak studovat nesměli. Takže se mnou ve třídě byl například student, jehož rodina měla kdysi v Praze a potom i ve Vídni "foto a filmové" ateliery, dále dcera vojáka z Anglie , děti živnostníků a vůbec různých nespolehlivých živlů .A jistě také někteří,kteří teprve v dospělém věku zjistili, že kašlat na školu v době puberty byla pěkná blbost. Ale sranda tam byla také jak na starých gymnáziích a maturity, to bylo taky něco!

Už můj první kontakt s SVVŠ byl nezapomenutelný . Sloužil jsem v době,když se soudruzi na ÚV rozhodli, že mi konečně povolí studovat, jako záklaďák na letišti. Dopis ,že smím k přijímačkám došel v době, kdy jsem byl jsem zrovna hluboko v šumavských lesích. Na manévrech. V hrdé hodnosti vojína.A jako řidič náklaďáku Tatra 111. Což není bez významu. Velitel roty , starý fronťák z východní armády , zakarpatský Ukrajinec, správně pochopil, že taková klika a příležitost se za rok už nemusí opakovat. A že když ne teď,tak že možná už nikdy. I povolal mne k sobě, a sdělil mi :" Ty , vojak, tuna maš volaké pismo z tej Prahy. Súdruhvia z akejsi školy, bohajeho, tuná pišu, že zitra je dáký zkouška. Čo do boha urobime? To sme v rici. My sme tuná a Praha je hentam v rici. (Úsloví "byť v rici" bylo tehdy v armádě velice oblíbené) .

Zástupce velitele roty pro věci technické, hodností nadporučík, všeobecně zvaný "Pučmidrát" se vložil do diskuse.
"Tak tam dojedeme, soudruhu kapitáne" zahlaholil.
"Ty Pučmidrát, něser ma! Ako sa tam chceš dopraviť, keď sú tuná len ..…Hej! Tuná sú tie , jako sa to hovorí, tie naklaďaky . Vemtě si Tatru a hybaj rano do tej zasratej Prahy "zavelel.
"Ty Višný, "zařval na staršinu, s kterým už to táhli spolu někdy od roku 1943 , "napiš im dáky rozkaz, veď sme tén autoprapor divízie. Čo bysme my neišli do Prahy !?!". Otočil se ke mně a otcovsky dodal:" Tú zasratú Tatru si aspoň poumývaj " . S nadporučíkem "Pučmidrátem" jsme se druhý den za úsvitu vydali do Prahy. Pučmidrát se mu říkalo, protože byl technický kouzelník. Se svýma šikovnýma rukama pověstný příkazem : "Puč mi drát" dokázal opravit všechno.
Při cestě do Prahy jsme se zpozdili. Na Míráku, tedy za rohem na třídě Wilhelma Piecka, jsme zastavili až kolem půl deváté. Vyskočil jsem z kabiny, půlitráky podkůvkami křísly o pražskou dlažbu . Tryskem jsem doběhl do vrátnice gymnasia, tehdy SVVŠ a tam zařval na dědulu za stolem : Kde je tady zkušební místnost?"
Děda měl ze mně skoro smrt. Teprve pak jsem si uvědomil že moje modrá uniforma příslušníka čs. letectva je už spíše černá,na nohou mám "půllitry" , na opasku mi visí sumka se zásobníky do samopalu, který, takový ten krátký, (se sklapovací opěrkou vypadal jak wehrmachtu) , mi visí přes prsa a v ruce držím helmu. No, byli jsme přeci jak jsem říkal, na cvičení!?
Dědův blekot mne donavigoval do třídy,kde probíhaly zkoušky a musím říci, že málokdy v životě jsem vzbudil svým vstupem takový zájem. Ve dveřích jsem efekt vstupu dovršil tím, že jsem se zašprajcl za futro sumkami.
Dozorující profesor ve třídě vypadal jako, by si nebyl honem jistý, který letopočet se píše. Jestli rok 1964 a nebo 1945 . Hlučně jsem přistoupl ke stolu a sdělil, že sem jdu dělat ty zkoušky. Nevěřícně zírající profesor mi dal něco podepsat a pak předal zadání. Usedl jsem do lavice, položil s příslušným zvukovým efektem samopal na stůl. Pak jsem si rozepnul "lvíčka" na břiše , takže se celá ta kovová paráda zavěšená na opasku zřítila na zem. Pak jsem se dal se do díla.
Byl jsem přijat. Ani se nedivím. Když jsem pak sám učil,kdyby mi vlezl ke zkouškám chlap v uniformě, s helmou, sumkama a samopalem, udělá přijímačky, i kdyby mluvil kečuánsky.
V půlce prvního ročníku SVVŠ jsem zjistil malér. Já vychodil osmiletku, ostatní většinou devítiletku a tak dělali rozdílové zkoušky po přípravce a tak jsem na tu dvanáctiletou nastoupil vlastně do 10/11tého ročníku. To byla věc. A to leknutí,jako když jsem například teprve po pololetí zjistil , že ruština má i tvrdý znak. Což mi na základce zřejmě zatajili. Já se divil a ruštinář ještě víc!
V lavici ve škole přede mnou seděla Maruška. Jemná , krásná .Měla asi tři státnice z jazyků .Mimo jiné z ruštiny, což blbce ruštináře tak štvalo, že se ji neustále snažil otravovat . Maruška uměla jazyky, já uměl počítat a to nejlépe rovnice. Takže Maruška mi říkala,jak se rusky řekne "Ať žije družba národů" a já ji říkal, jak se co počítá .
Vzorná spolupráce .Ona procházela z matiky a já z jazyků. Až přišla maturita. A s ní maturita z ruštiny.Povinná. To vypadalo na propadnutí.Hin sa hukáže, že z tý ruštiny vím prd!
Maruška našla řešení. "Určitě bude nějakej ruskej klasik,"pravila. " Já si na to vezmu plisovanou sukni.."
"Šmarjá, co tu blbneš se sukní ?" děsil jsem se. Maruška se nedala přerušit.
"Pod tu sukni si vezmu tenký silonový punčocháče….." Nic jsem nechápal a jen jsem kulil oči.
"No ", pokračovala Maruška " až si vytáhneš otázku, protože sedíme vedle sebe i když každej sám v lavici, tak já půjdu jako na záchod, tam budu mít schovanou Ruštinu , vytrhnu z ní stánkum, tu si strčím takhle na nohu pod punčocháče. No a pak si sednu takhle na šikmo, " a když Maruška v praxi předvedla , jak to celé provede a kam umístní tu vytrženou stránku, , tak to už jsem se trochu potil . Ovšem ne kvůlivá ruštině.
"No a když takhle vytáhnu tu plisovanou sukni" pokračovala Maruška " a nohu dám takhle, abys viděl na ten tahák," a ukazovala mi místo vysoko, vysoko nahoře na noze, " no a ty si to tam přečteš a v matice to uděláme taky tak ,jenže trochu obráceně."
"Jak obráceně? "Děsil,jsem se představy,že chce abych si při písemce vyhrnoval nohavici až na stehno .
"Nebuď hloupej, "pochopila Maruška co mi běží hlavou " já si vždycky odskočím, to holce nemůžou zakázat, napíšu svoje výpočty, ty mi to zkontroluješ a je to hotový. " A bylo. Ruskou písemku jsem prožil s hlavou skoro pod Maruščinou sukní . On byl ten text blbě přes ten silon čitelný. Ale dostal jsem za 2. Ruštinář z toho měl skoro záchvat. U ústních mi dal sice přeložit slavný článek o tom,jak "Lenin jedl kalamář "ale to už jen bojoval předkapitulační boje.
Maturitní večírek "pro starší a pokročilé " byl v plném proudu,když se ke mně přitočil třídní, matikář, a řekl. "No, tak jsme to nakonec skouleli dobře. Ale co bych se rád zeptal: Já vás sledoval,při té ruské písemce , ovšem co vy dva s Maruškou jste tam vyváděli!?! Ona je to fakt hezká holka, ale tohle zrovna při maturitní písemce z ruštiny? Vysvětlete mi jak jste se přitom mohl soustředit? "
"Jako co, pane profesore" dělal jsem blbce .
"No dyť ona měla tu sukni vyhrnutou skoro až k pasu! Já se styděl tam k vám vůbec přijít!
" No vidíte a mně to zrovna bezva pomáhalo k lepšímu soustředění" odvětil jsem pravdivě.
" Váženě? No hlavně, že jsme ty maturity dobře zvládli" pochválil si to pan profesor.
Zvládli, , zvládli. Ale fakt je, že jsme měl, přes veškerý ten strach z ruštináře, moc a moc co dělat,abych se soustředil jen na tu vytrženou stránku z učebnice Ruštiny. Tedy ,abych se vůbec soustředil na ruštinu. Nebylo to, věřte mi, jednoduché.
Milým čtenářům a spanilomyslným čtenářkám jistě běží hlavou, co a jak jsem zahlédl či nezahlédl při tom opisování. Když napíšu, že i přes stres jsem si všiml a to dobře,jaké barvy měla ten den Maruška kalhotky ( nápověda pro dámy, plisovaná sukně byla tmavě modrá) tak budu nařčen z toho, že jsem starý nemrava.
Budu li tvrdit, že jsem si ničeho,ale skutečně ničeho nevšiml, už slyším to nevěřícné : "NE-KE-CEJ!!!!
Možná bychom si mohli zahrát takovou hru, jako byla ta v televizním seriálu s kuchařem Svatoplukem. Jestli to mám vykecat nebo ne. Jen nevím,jak bychom to hráli. A nakonec, stejně bych se nepřiznal.
Maruška se vdala snad někam do Francie a už jsme se neviděli. A další studenti dodnes vymýšlí,jak vyzrát na tu "madurýdu". Tenhle recept jim dávám zdarma k dispozici.
Mně se moc vyplatil.A od té doby,kdykoli si vzpomenu na maturitu , vzpomenu si na Marušku a v duchu si tiše zpívám, i když Maruška byla ,bohužel, "jen" spolužačka:

Jak se máš, Maruško,
s kým dnes chodíš lásko má,
jenom s kým,
já nežárlím.

Co děláš Maruško,
jářku který nešťastník,
můžu říct,
líbá tvou líc.


Další články tohoto autora:
Václav Vlk

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku