Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 22.5.2003
Svátek má Emil




  Výběr z vydání
 >NÁZOR: Vzestup amerického neokonzervatismu
 >SPOLEČNOST: Lidská práva pro šimpanze?
 >POLITIKA: Trapnost nastavovaných lustrací
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Političtí vězni: Evropa ANO!
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Reálný podnik
 >PSÍ PŘÍHODY: Tentokrát mimořádně cizí příhoda
 >MÉDIA: Být Svěrákem spáchám sebevraždu
 >ŽIVOT: Jak jsem se stal svědkem začátku nové epochy lidstva
 >POVÍDKA: Neobyčejná metoda
 >SVĚT: Powell je zdvořilý diplomat…
 >NÁZOR: Odvolal Železný sám sebe?
 >SPOLEČNOST: Diktovaná ochrana
 >NÁZOR: Volební právo dětí - další otázky bez odpovědi
 >NÁZOR: Boj o velkou Radu je o stavu demokracie u nás.
 >CHTIP: Záhada jedné krabice

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  >>  USA  
 
22.5. NÁZOR: Vzestup amerického neokonzervatismu
Petr Janík

Válce v Iráku se dostalo označení "vítězství neokonzervatismu". Zakladateli tohoto amerického politického hnutí byli liberální intelektuálové znechucení směrem, kterým se ubírala americká levice v šedesátých a sedmdesátých letech. Jejich původním cílem byla reforma Demokratické strany zevnitř. Stoupenci reformy si říkali noví liberálové. Hlavní levicový proud mezi Demokraty je však začal nazývat lehce posměšně "neokonzervativci". Přes původní hanlivý nádech však neokonzervativci toto označení brzy sami přijali. Podle nich předpona "neo-" znamená, že hnutí při svém levicovém původu nabralo nový směr. Podle Irvinga Kristola, zakladatele hnutí, se neokonzervativcem stává "liberál, kterého přepadla realita".

Tou realitou bylo selhání marxismu v budování utopického státu. Původní neokonzervativci byli ve třicátých a čtyřicátých letech marxisty. Patřili mezi ně Irving Kristol, Norman Podhoretz, Midge Decter a Nathan Glazer. Stalinismus se svou brutalitou je však přivedl k naprosté ztrátě iluzí. Opustili své naděje v komunismus a Sovětský svaz začali považovat za agresivního nepřítele liberálních demokracií. To nakonec vedlo k odštěpení neokonzervativců od Demokratů. Ve svých důsledcích je to posunulo politicky doprava, zejména ve vnitropolitických otázkách. Inspirováni filosofy jako byl např. profesor Leo Strauss z University of Chicago, usilovali neokonzervativci o větší úlohu náboženství a morálky ve veřejném životě. Od ostatních konzervativců se lišili přístupem k federální vládě. Ta podle nich mohla být zdrojem dobra. Neokonzervativci například silně podporovali hnutí za občanská práva a věřili, že vláda může sehrát významnou úlohu v pozvednutí černochů z chudoby. "Sociální stát v náležité podobě může být integrální součástí konzervativní společnosti", napsal Kristol. Podle neokonzervativců však většina demokratických programů zůstala na půli cesty. Podle jejich názoru má vláda podporovat tradiční hodnoty jako rodinu, tvrdou práci, podnikání a náboženskou víru jako lék na společenské neduhy.

Neokonzervativci prohlašují za své první velké politické vítězství zvolení Ronalda Reagana americkým presidentem. Reaganova víra v možnost použít americkou moc po celé zeměkouli stejně jako řada vnitropolitických otázek byla v souladu s neokonzervatismem. Ačkoliv Reagan sám nebyl neokonzervativcem, řada jeho blízkých spolupracovníků k nim patřila. Byli to např. velvyslankyně USA v OSN Jeane Kirkpatrick, náměstek ministra obrany Richard Perle anebo náměstci ministra zahraničí Paul Wolfowitz a Elliot Abrams (Podhoretzův zeť). Vliv neokonzervativců podstatně poklesl po zvolení George H.W. Bushe presidentem. Ten byl považován především za realistu a nesdílel s neokonzervativci jejich velké sny o přetvoření světa. Za presidentů Bushe a Clintona byli neokonzervativci politicky mimo hru a věnovali se budování mocné intelektuální infrastruktury. S finančními příspěvky od bohatých příznivců jako Rupert Murdoch a Roger Hertog vychovali novou generaci neokonzervativců pomocí institucí jako American Enterprise Institute a tiskovin jako Wall Street Journal a zejména The Weekly Standard, který založil Kristolův syn William.

Jako kandidát na presidenta přejal George W. Bush domácí agendu neokonzervativců, které začal říkat "soucitný konzervatismus". Jeho politické cíle v zahraničí se však výrazně lišily od těch neokonzervativních. Bush hovořil o "pokorné" Americe bez velkých zahraničních cílů. Naproti tomu neokonzervativci volali po tom, aby se Amerika stala výraznou idealistickou a asertivní silou, která by po světě šířila demokracii. V devadesátých letech volali hlasitě neokonzervativci po změně režimu v Iráku. Byli celí bez sebe, když předchozí president Bush nechal Saddáma Hussejna u moci. Amerika podle nich musí sehrát výraznou roli na středním Východě, oponovat islámský fanatismus a udělat svět bezpečnější.

Neonkonzerevativní "Projekt pro nové americké století" přiznává, že hlavní idea by měla postupovat zvolna. Neokonzervativci v Bushově vládě získali spíš podružná místa a byli odsunuti za realisty jako Colin Powell a Condoleezza Rice. Po teroristickém útoku 11. září však vypadal neokonzervativní pohled na svět najednou nesmírně jasnozřivě. President Bush přijal rychle neokonzervativní zahraničně politickou agendu za svou. V "Bushově doktríně" oznámil, že USA mají právo zasáhnout v jiných zemích, aby potlačily hrozbu proti americkým zájmům. Doktrínu však formuloval už v roce 1992 Wolfowitz. Podle neokonzervativců bylo vyvrácení Hussejnovy moci v Iráku důležitým varováním všem vládám na světě, které podporovaly islámský terorismus. Válka v Iráku byla po Afganistánu druhou bitvou v dlouhodobé válce proti islámskému fanatismu. Není zatím jasné, jak dalece hodlá president Bush následovat neokonzervativní návrhy, které volají po vykořenění nedemokratických režimů v Íránu, Sýrii a Saudské Arábii. "Budou nás v každém případě kritizovat, že jsme imperiální mocnost", říká William Kristol. "Proto je třeba také zajistit, aby zvítězila ta správná strana".

Ostatní konzervativci však důrazně nesouhlasí. Podle hodnocení "paleokonzervativců" na pravém kraji amerického politického spektra se malá skupina Bushových poradců zmocnila americké zahraniční politiky. Pat Buchanan, jeden z hlavních mluvčích staré gardy prohlašuje, že neokonzervativci jsou kamarila jednající v tajné úmluvě s Israelem. Buchananovo křídlo Republikánské strany jsou klasičtí izolacionisté. Upozorňují, že řada neokonzervativců jsou Židé a obviňují je z "dvojité loajality". Ani nedávné vojenské vítězství v Iráku neumlčelo debatu mezi konzervativci. Podle politologa Marka Gersona se neokonzervatismus stal synonymem pro americký konzervatismus jako celek. Stal se natolik úspěšným, že si může dovolit ze svého označení vypustit předponu "neo".

Převzetí pravice

Jestliže se dá říct, že vzestup neokonzervatismu znervóznil americkou levici, pak část pravice přivedl k naprosté nepříčetnosti. Tato skupina sama sebe označuje jako tradiční konzervativce nebo také konstituční konzervativce. Všichni ostatní jim však říkají paleokonzervativci. Ti považují neokonzervatismus za zradu všeho, o co konzervatismus usiluje. Mezi prominenty paleokonzervatismu patří Pat Buchanan a Robert Novak. Oba zcela odmítají úsilí neokonzervatismu o zásadní změny na zemi jako radikalismus, který je zcela protichůdný konzervativním principům. Co neokonzervativci nazývají volným obchodem a globalizací, v tom paleokonzervativci vidí obětování americké nezávislosti a amerických dělníků sjednocenému světu. V domácí politice jsou zase zděšeni tím, jak neokonzervativci prosazují silnou vládu, včetně nenáviděného ministerstva školství. "Kdo je potom neokonzervativec?", ptá se John F. McManus, president John Birch Society. " Stručně řečeno je to člověk, který podporuje socialismus a internacionalismus. Když se to tak vezme kolem a dokola, tak neokonzervativcem byl vlastně i Karel Marx."

(Psáno podle The Week pro Bláznivou Markétu a Neviditelného psa.)




Další články tohoto autora:
Petr Janík

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku