Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 23.5.2003
Svátek má Vladimír




  Výběr z vydání
 >FEJETON: FACKA ANEB PŘÍBĚH OLEKA KRÁKORY
 >ZAMYŠLENÍ: Spisovatelé na rozcestí
 >SVĚT: Afghánistán, semeniště světové kriminality
 >ŽIVOT: Psové a jiné animálie (15)
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Cena za nahá prsa
 >PSÍ PŘÍHODY: Omluvitelné opomenutí
 >POLITIKA: Blahoslaveni budiž neinformovaní?
 >KOMENTÁŘ: Studený čumák (8)
 >MOBY DICK: Týden v Českých Textárnách
 >ÚVAHA: Co je dílem Božím a co lidským?
 >ČESKÝ AUTOR V AMERICKÉM SVĚTĚ: POHYB V MOŘI BEZ NAVIGACE
 >POSTŘEH: O sázení
 >NÁZOR: Izrael - znovu masakry a mrtví
 >NÁZOR: Opravdoví eurobubáci.
 >Kam putují miliardy

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
23.5. FEJETON: FACKA ANEB PŘÍBĚH OLEKA KRÁKORY
Alex Koenigsmark

Dnes bych se s vámi rád zamyslel nad fackou. Facka (nebo také políček) je slabší úder plochou dlaní, má být správně umístěna na tvář (zezadu do lebky se podobný zásah nazývá pohlavek či záhlavec) a tvář má po ní zčervenat, nejlépe nějakou dobu nosit otisky prstů. Na rozdíl od rány pěstí má facka složitější povahu. Nezraní, stopy obvykle rychle zmizí, ale zasažený si ji déle pamatuje. Facka je prostředek, jenž býval využíván výchovně, pedagogicky, spíše pro poučení. A je ponižující. Ovšem všechny facky, které jsem si v životě odskákal, byly vždy ty, které jsem nedal.
I jako děcko jsem dával přednost tatínkově facce či pohlavku před dlouhotrvajícími psychickými tresty, výčitkami či zákazy. Jelikož jsem byl komplikované děcko, neměli to se mnou naši lehké a systém trestů se pokoušeli kreativně proměňovat. Například mě zavírali do sklepa, jaksi do karceru. Ve sklepě to nebylo příjemné, ale zjistil jsem, že si tam mohu do sudu se zrním pro slepice ukrýt několik oblíbených knih a strávit čas celkem snesitelně, než se otec uklidní. Za nějaký čas mi na to bohužel přišel a vrátil se k původním metodám. Můj vztah k němu však těch pár políčků rozhodně nezkalilo, spíše naopak. Proto je i dnes můj postoj k zákazu facek nejistý…
A teď k těm nedaným políčkům, které jsem si po zásluze odpykal. Kdysi jsem chtěl dát facku jistému Liškovi, jelikož o mně hloupě hovořil na jakémsi divadelním festivalu a kamarádi mi v tom zabránili. Byla to chyba, pan Liška mi potom nemohl přijít na jméno a psal o mně jen hnusně - až mi posléze, když jsem byl po plyšáku chvíli na ministerstvu kultury, začal mi psát Milý příteli. Dávno již tomu.
Honzíčkovi, který dělal totéž, jsem naopak jednu vlepil a hle, od té doby je Honzíček zticha, nepomlouvá mě a když se máme náhodou potkat na ulici, prchá na druhou stranu. No a to je správně. Nejhorší případ nezpohlavkovaného však je Olek. Olek Krákora se se mnou kdysi spřátelil, jelikož si myslel, že mám něco s jeho ženou. Neměl jsem, neboť to učinil naopak jeden můj tehdejší kamarád, ale to Olek netušil a bylo mi blbé mu to říkat; řešil její občasné vzplanutí pro nějakého jiného chlapa vždy tak, že se s pánem důvěrně spřátelil a ten pak obyčejně vztah s paní Krákorovou rychle ukončil. Těžko říci, zda by to neudělal stejně. Olek pak toho nového kamaráda však stejně neměl - jak jinak - v opravdové lásce, mohl ale aspoň mít jistotu, že už od něj nebezpečí nehrozí. Se mnou se též tak spřátelil, ale nikdy mi už pak nedal pokoj. Buď se mě snažil využít, nebo se mi snažil něco zkazit. Poprvé, když jsem se o takovém jeho podrazu dověděl, chtěl jsem mu dát pár facek, ale nebylo to možné, protože byl velice daleko ode mne. Když se přiblížil, vysvětlil mi, že byl jen špatně informován. O něco později byl opět špatně informován a facka už se opět vznášela ve vzduchu, tentokrát mi v tom však nezabránili kamarádi, ale krvácení do žaludku. Během nemoci mi pro změnu Olek ukradl jeden zajímavý projekt - což jak jistě chápete, mi neodpustil nikdy - a od té doby kde může, tam vypráví, čehože všechno hnusného jsem se měl dopustit já. Když se to tak vezme, nenávidí mě, protože jsem mohl udělat všechno, co on, jenže jsem to neudělal. Lže se mu dobře, fantazii má značnou a navíc je šikovný, používá spíše polopravdy, než čisté výmysly. Před posledním podrazem mi dokonce běžel podat ruku.
Nu, kdybych mu byl kdysi tu facku dal, všichni by pak věděli, jak se věci mají. Jenže - dnes je mu sedmdesát čtyři let a už dávno se scvrkl. Ale ani mně už není dvacet a tak si na tu facku počká v nebi, či kam půjde…
Takže tím chci říci: přátelé, máte-li už kvůli něčemu dostávat takříkajíc zahulit, je lepší, když jste se toho skutečně dopustili. Raději si to vždycky předem promyslete. I s tou fackou.


Další články tohoto autora:
Alex Koenigsmark

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku