Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 23.5.2003
Svátek má Vladimír




  Výběr z vydání
 >FEJETON: FACKA ANEB PŘÍBĚH OLEKA KRÁKORY
 >ZAMYŠLENÍ: Spisovatelé na rozcestí
 >SVĚT: Afghánistán, semeniště světové kriminality
 >ŽIVOT: Psové a jiné animálie (15)
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Cena za nahá prsa
 >PSÍ PŘÍHODY: Omluvitelné opomenutí
 >POLITIKA: Blahoslaveni budiž neinformovaní?
 >KOMENTÁŘ: Studený čumák (8)
 >MOBY DICK: Týden v Českých Textárnách
 >ÚVAHA: Co je dílem Božím a co lidským?
 >ČESKÝ AUTOR V AMERICKÉM SVĚTĚ: POHYB V MOŘI BEZ NAVIGACE
 >POSTŘEH: O sázení
 >NÁZOR: Izrael - znovu masakry a mrtví
 >NÁZOR: Opravdoví eurobubáci.
 >Kam putují miliardy

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
23.5. ZAMYŠLENÍ: Spisovatelé na rozcestí
Michal Matoušek

V Magazínu MF Dnes se onehdy publicisté Zuzana Janoušková a Ladislav Verecký zamyslili nad spisovatelstvím v českých zemích, tentokrát speciálně jako nad možným zdrojem obživy. Svá zjištění a vzpomínky uvedli obrazem autora, nesměle přešlapujícího v neosobním předpokoji nakladatelského domu před neosobní sekretářkou, bez obalu dávající najevo, že nakladatelství dává přednost styku poštovnímu. - Ten obraz je z hlediska dalšího rozvíjení tématu málo ústrojný; není rozvíjen, nic na něj nenavazuje. Zahledění publicistů jde očima nejběžnějšího spoluobčana: jak oni si ti pacholci spisovatelští ve skutečnosti žijí? Kolik vydělávají? Kdy ráno vstávají?

Navažme na ten obraz my a rozvíjejme jej jinak. Mysleme si prostě autora. Tento autor jednoho dne zjistil, kým je: totiž sám sebou. Měl takovou či onakou představu, co napsat, takovou či onakou schopnost k témuž a takovou či onakou vůli, trpělivost, sebekázeň. Teď drží v ruce text, takový či onaký, a také on sám jako autor je takový či onaký: známější či méně známý, toužící oslovit miliony čtenářů nebo vyslovit sama sebe, s kontakty v literárním průmyslu nebo bez nich.

Zdálo by se, že autorův úkol toho dne skončil a nyní ať se starají jiní. Konkrétní možnosti toho, co náš autor drží v ruce, jsou: text přijme běžné nakladatelství a vydá tiskem; nebo jej přijme a nevydá; nebo jej vydá, přestože jej nepřijalo. Tyto tři možnosti s sebou obvykle nesou rozličná, v drtivé většině neveřejná jednání a ujednání finanční. - Nebo nakladatelství text nepřijme a nevydá. Pak může autor založit nakladatelství vlastní a vydat text o své újmě. Nebo může oslovit nakladatelství internetová, která knihy prodávají, nebo i taková, která je nabízejí zdarma. Konečně autor může knížku strčit doma do šuplíku a zeširoka se na nás usmívat.

Možností, jak vidíme, je! Dodejme v intenci magazínového článku, že hmotné požitky a společenská prestiž autora, jemuž běžné nakladatelství knížku přijalo a vydalo, jsou nesrovnatelně vyšší než v ostatních případech. Neříkám, že na tom zvlášť sejde, jen konstatuji: za těchto a těchto okolností hmotné požitky a společenská prestiž. - Pokud je náš autor nemá, chtěl by je mít? - Měl by je chtít? - Což právě o ně autor hodný toho jména nejvíc stojí? - Kdo vlastně je "autor hodný toho jména"? Ke zkoumání takových otázek si myšlení o literatuře žádný přesvědčivý aparát dosud nevybudovalo, jenom ustanovilo dvě přízviska víceméně hanlivá: grafomanie a grafoman.

Jak rozpoznat hranici mezi literaturou a grafomanií? Jak vůbec položit tu otázku? - Pro začátek si povězme, že prvotně jde o problém rozlišení kategorií: literatura je označení produktu jakési činnosti nebo také prostředí, ve kterém se činnost pěstuje (a zároveň je i zpětně utváří). Zatímco grafomanie je sama ta činnost. Vášeň. Posedlost. Snadněji rozpoznáme rozdíl mezi literátem a grafomanem: literát produkuje svou činností hodnoty, zatímco grafoman neprodukuje nic - jen opakovaně a marně provozuje činnost. Do standardní grafomanské výbavy ještě v obecném povědomí patří až patologická posedlost psaním, nezviklatelné přesvědčení o vlastní důležitosti a často i stihomam. Ale podrobněji se problémem zabývá málokdo a o grafomanii se, musí-li to už být, mluvívá jen proto, aby mluvčí sám sebe zařadil na správné místo.

Orwell v eseji Lear, Tolstoj a šašek říká: Neexistuje žádný důvod či argument, jímž by bylo možno spolehlivě prokázat, zda je to či ono dílo "dobré" nebo "špatné". Rozhodující je čas: přežije dílo, nebo nepřežije? - Ovšem ani Orwell se svým vizionářským nadáním neviděl s příslušnými důsledky, jak malý bude jednou svět a jak málo místa na něm, jak bezohledný boj se povede o to místo... a jak si přitom budou autoři navzájem spílat grafomanů. A také jak dlouhá a reprezentativní bude jednou řada projektů, které nedostanou šanci přežít - jelikož se v tom boji ani nedožijí narození. Jsou tyto projekty nutně grafomanské?

Ta pochyba platí i naopak: pokud se náš autor publikování dočká, stává se tím automaticky literátem? Nebo kdy tedy? Co je tou zázračnou ingrediencí, která, přidána k duševnímu pokrmu, způsobuje chuť literatury? Úspěch? - Úspěch, vážení přátelé, není dnes výsledkem grafomanovy ani literátovy snahy. Úspěch je produktem práce ředitelů úspěchu. Pokud si většina z nás roztomile naivně představuje, že na samém počátku knížky by měl být jakýsi neklid autorův, neklid, na němž ještě nelze přesně rozeznat, zda jde o neklid grafomanský či literátský, nakladatelská praxe dneška je bohužel jiná: na začátku úvahy není autor, ale čtenář. Mapuje se trh, o co by tam mohl být zájem, a pak se to, oč prokazatelně zájem je, bez zbytečných skrupulí zpracovává. Ve značném počtu případů kultivovaně a řemeslně na úrovni, ale přece jen: zpracovává. Ten výraz je přiléhavý. V recenzích, obklopujících literární trh, pak není pro sebekrotší nepředpojatě kritické myšlení místo; recenze jsou cílené a psané na objednávku.

Úspěch je otázkou tržních průzkumů, tržního kalkulu a stále se prohlubující nevybíravosti, která s výsledky obého nakládá. Úspěchu se dnes nedosahuje. Český jazyk toto dokáže rozlišit velice přesně. Úspěch se vytváří; vytváří se jako nezbytný předpoklad profitu. Rozhlédněme se kolem sebe: pracují tak hromadné sdělovací prostředky. Výroba a distribuce filmů není o ničem jiném. Nakladatelé tak sestavují ediční řady. - Když se dejme tomu v Anglii uděluje Knižní cena, nominovány bývají i tituly, jichž se do nominace prodalo sotva pár stovek výtisků. Ale po nominaci se prodají desetitisíce! Úspěch knihy je prostě dirigován manažerskou strategií (v tomto případě bylo úspěšnou strategií dosažení nominace) a spisovatel toužící po úspěchu je vždy rukojmím někoho jiného. Cožpak i s pouhým vydáním knížky je to u nás jiné? Jste něčí příbuzný? Máte přímluvu někoho směrodatného? Máte - žádný problém. Nemáte? Jestliže nemáte, co s vámi? A já se zase ptám: je právě naše příbuznost s někým nebo eventuální připravenost zajistit si přímluvu někoho směrodatného tím, co grafomana povyšuje na literáta?

Často se říká, že nedílnou součástí talentu je i schopnost prosadit se. Je to myšlenka pro literární prostředí zavádějící; filmař když netočí, zpěvačka nezpívá a hokejista neválí na ledě, to je skutečně malér, protože jim marně ubíhá čas, co už se nikdy nevrátí. - Našemu autorovi snad, dokud může psát, čas ubíhá marně?! Tvrzení, které nyní přijde, nenajde možná mnoho příznivců: první autorovou snahou by nemělo být, aby se svým autorstvím uživil. Notabene tak, aby mu čtenáři magazínů záviděli.

Jednou se prodáš a víckrát si nepatříš. - Ještě pár slov si k tomu řekněme, a začněme překladatelským oříškem: k anglickému slovesu to perform máme vhodný český ekvivalent ztvárnit. K substantivu performer už tak výstižný překlad nemáme, přestože jde o slovo, které budeme zřejmě používat stále častěji. Performer je, kdo jakousi akci či hudbu či slovo předvádí na určitém místě a v určitém čase; performerův význam prudce stoupá započetím performance a povážlivě klesá jejím ukončením. Hlas literatury, jejímž prvotním hybatelem se stalo úsilí performační, skutečně utichá odložením knížky. Opravdu se mýlí, kdo věří, že se od grafomanů mezi literáty přesune především publikováním, pak také vhodnou presentací sebe sama, účastí na akcích, exklusivními kontakty a časem třeba, pánbůh dopusť, i vlastním heslem v literárních slovnících...

Čím našemu autorovi psaní v životě je? Cílem všeho, nebo jen prostředkem k čemusi? Je mu zdrojem obživy, nebo ji nosí v hrudi jako jediný důvod své existence? - Nevydávají ho? Je-li to pro našeho autora zásadní problém, bude jej řešit. Bude psát dál, aniž by publikoval? Bude psát tak, aby publikovat mohl? Bude psát, jak chce, a publikačních možností dosahovat činnostmi, jež s literárním provozem zdánlivě nesouvisí? Má na svého nakladatele něco vědět? Má pro něj mít přichystané protislužby? Je-li naším autorem žena či dívka, má spát se svým nakladatelem? Je-li autorem muž, má spát se svou nakladatelkou? Ať je autorem kdokoli, má prostě spát se svým nakladatelem, ať je to kdo chce? - Smějeme se nebo jsme ohromeni, ale jde opravdu o soudobé otázky. A přitom všechen vynaložený důvtip i sebezapření jsou jen triumf vůle; jako investice jsou k ničemu, protože literatura (až na draze zaplacené výjimky) není a těžko kdy ještě bude ekonomicky zajímavá branže. (Tedy pokud zrovna nechceme v pseudovědeckém žánru psát o židech, že si beztak za všechno můžou sami. Nebo třeba o tom, jak to na Hradě "doopravdy chodí".)

Neříkám, že to udělám, ale mohl bych, kdyby na to přišlo, vykládat velice konkrétní věci, které vím o velice konkrétních literátech či grafomanech... a nejsem sám, kdo by ty věci mohl vyprávět! Šlo by o výklad zajímavý a poučný. - Takže našemu autorovi knížka vyšla, ale úspěch nemá; co s tím, zase? Co vlastně je ten neustále skloňovaný úspěch? Účast na profitu? Chvála kritiky? Zájem publika? Tady pozor: aby text komunikoval s nejširším publikem, musí být převeden na jeho společného jmenovatele. Platí tedy, že čím širší publikum chce text oslovit, tím jednodušším se musí sám stát - poněvadž čím širší publikum, tím níže je společný jmenovatel k nalezení. Což může být (pokud měl autor na mysli literární výpověď bohatší a strukturovanější) cena i dost vysoká.

Je autor ochoten tu cenu zaplatit? - Touha po úspěchu, ať už si o ní myslíme cokoli, je z lidského konání těžko vykořenitelná. V literatuře je však vhodné vykázat jí předem zamýšlené místo; čímž nemá být řečeno, že místo jí musíme všichni vykázat stejné. Dávno nad tím vším přemýšlím a dávno se mi zdá, že v používání zdánlivých opozit "literatura" a "grafomanie" je více prestižního než věcného uvažování. V každém literátu sedí větší či menší grafoman; bez vášně a radosti ze psaní vznikají jen oběžníky a referáty. O kvalitě textu primárně nerozhoduje jeho přijetí, prodejnost, reflexe kritická i čtenářská, nerozhoduje o ní ani sám fakt uveřejnění či neuveřejnění. Na rozpoznání té kvality opravdu nemáme k dispozici spolehlivý návod. Dovolte, abych zde jmenoval alespoň dva pražské autory, kteří svého času vykazovali téměř všechny vnější znaky grafomanství a jejichž místo v literatuře dnes nikoho nenapadne zpochybňovat: Franz Kafka a Jan Hanč.

Grafomanie není jen klasifikační stupeň, jaký na vysvědčení nikdo nechceme mít. Ona je zároveň živnou půdou jakékoli literární pěstby; je to naše touha nad nepopsaným papírem. Má svá omezení a nešvary. Má však i své vyhlídky, vnitřní žár a skrytý půvab. Ten půvab si grafomanie podrží, když o okolnostech, které sice psaní obklopují, nejsou však jeho podstatou, bude skutečně přemýšlet jen jako o okolnostech. - Ne tehdy, když bude komukoli nadbíhat; když bude úporně soutěžit; když si o ramena údajných soupeřů bude brousit ostré lokty. Láska ke psaní má první smysl v sobě samé.

I proto je mi dost jedno, jak si dnešní spisovatelé žijí. Naše chudá společnost je pořád dost bohatá, aby své autory bez potíží uživila v zaměstnáních, která sice nejsou ani společensky doceněná, ani lukrativní, ale dovolí autorům to nejpodstatnější: být sami sebou. - Je mi jedno, jak si spisovatelé žijí; zajímá mne, jak píší. Dokud však píší především tak, aby žili, je mi vlastně jedno, i jak píší.




Další články tohoto autora:
Michal Matoušek

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku