Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 27.5.2003
Svátek má Waldemar




  Výběr z vydání
 >LITERATURA: Místo v cirkuse
 >LETECTVÍ: "Tetička Ju" zavítala do Prahy
 >ARCHITEKTURA: Secesní pohádka v Darmstadtu
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Oběti nacismu, oběti komunismu
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Pár poznámek ze sobotního výletu
 >PSÍ PŘÍHODY: Hodina mezi Vojtou a Brokem
 >POLITIKA: Dezinformace MFD kolem reformy veřejných financí
 >POLITIKA: Rozděl (opozici) a panuj
 >HUDBA A ZVUK: Dostat děti k hudbě je dobrodružství i umění
 >NÁZOR: IQ test novinářů 2003
 >EKONOMIKA: Převládá očekávání růstu
 >POSTŘEH: O rocku
 >NÁZOR: Snad každému…
 >PENÍZE: Klidné spaní za 4 tisíce ročně
 >CHTIP: Malý synek přemýšlí o kapitalismu

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Doprava  
 
27.5. LETECTVÍ: "Tetička Ju" zavítala do Prahy
Jiří Wagner

Díky kraťoučké zmínce v pražské příloze deníku MF Dnes jsem se předminulý týden dozvěděl, že do Prahy zaletí na návštěvu dopravní letoun Junkers Ju-52/3m přezdívaný Tante Ju. Nelenil jsem a minulou středu jsem se vypravil na staré ruzyňské letiště. Spatřit na vlastní oči letadlo z třicátých let minulého století, navíc v provozuschopném stavu, se totiž podaří jen velmi zřídka.

Po příjezdu na místo jsem automaticky zamířil k budově, která je i se svou řídící věží jistě dobře známá každému, tedy k odbavovací hale. Už u vchodu jsem ale zjistil, že moje kroky vedly špatným směrem - kromě nápisu Letectvo AČR se zde skvělo i oznámení, že jde o 6. základnu dopravního letectva. Odhodlaně jsem přesto vstoupil do bočních dveří (jediných otevřených) a dostal se až k mříži, kde jsem - poslušen velké cedule - zastavil a téměř postavil do haptáku. Na konci chodby byli dva vyzbrojení vojáci, kteří mě po mém nesmělém dotazu nasměrovali do budovy označené mně do té doby neznámým názvem Letiště Praha Ruzyně Jih 2.

V tomto terminálu jsem byl po předložení občanky zaregistrován k prohlídce stařičkého letadla Tante Ju a přestože šlo o doslova muzeální, nicméně stále čile létající kousek, sešla se nás v hale jen necelá padesátka a všichni museli předložit osobní doklad, aby mohli dostat visačku na klopu a směli vyjít na letištní plochu. Trochu nás zdrželo letadlo odlétající do Braunschweigu, ale zanedlouho se nás již ujala uniformovaná děva a vedla nás dál. Lustrace ovšem nekončily - jako před normálním letem jsme museli vyprázdnit kapsy od všeho kovového a položit tyto drobnosti spolu s příručním zavazadlem na pás, po němž vše projelo tunelem rentgenu. My pak jednotlivě procházeli bezpečnostním rámem, za nímž čekal ještě policista s ručním detektorem (pochopitelně jsem v jedné kapse zapomněl klíče, takže moje prohlídka detektorem byla ještě pečlivější).

Konečně jsme ale mohli na plochu k vystavené krásce. Do kajuty jsem se vyštrachal po schůdcích jako druhý a po mnohaminutovém focení mého předchůdce jsem se dostal až k pilotním křeslům. Kabina byla odpovídající době, spartánská a stísněná, ale byl to velmi zajímavý pocit. Řídící volanty z leštěného dřeva, palubní deska se svými kontrolkami by se vešla do růžku palubních desek nynějších strojů a kromě sedadel pro oba piloty tu byl ještě mrňavý ajnclík pro leteckého inženýra. Pozoruhodné na tom bylo, že ačkoliv šlo o letadlo německé výroby patřící německé Lufthanse a s německou imatrikulací i posádkou, popisky přístrojů byly v angličtině. V dopravním letectví je úředním jazykem angličtina, ale nikde (aspoň podle mě) není psáno, že i označení přístrojů musí být v angličtině - možná jde o ústupek anglicky hovořícím únoscům, kteří by si s němčinou nemuseli poradit a mohli by cenný stroj zničit.

Bylo mi ještě dovoleno vystoupit na křídlo, s upozorněním, abych se zdržoval pouze na černém pásu podél trupu - zbytek je totiž až na malé výjimky tvořen stejně jako trup oním typickým vlnitým a velmi měkkým plechem, takže by moje noha mohla při troše šikovnosti čouhat ve chvilce ze spodku křídla. Poté jsem se vrátil do kabiny, protlačil zpět ke schůdkům a jal se fotografovat Tetičku Ju zvenčí. Stačil jsem ale udělat jen pár (asi dvě desítky) snímků a už jsme byli odháněni zpět k letištní budově, aby nás mohla vystřídat další skupina - jak jsem vyslechl od kapitána Georga Kohna, posádka už byla hladová a spěchala do hotelu na večeři.

I ta kratičká prohlídka ale stála za to. Milovníci letadel nemají tolik příležitostí vidět zblízka tak hezký letoun a já byl i za tak krátkou návštěvu vděčen. Několika málo vyvoleným Lufthansa dokonce umožnila zúčastnit se vyhlídkového letu, ale podmínky zveřejněné na internetu byly poněkud záhadné, navíc dva výherci ankety mohli letět zadarmo, jenže na tuto možnost jsem byl upozorněn až po skončení soutěže.

Přestože návštěva Tetičky Ju v Praze byla už třetí, nebude - jak bylo slíbeno - ani poslední a já věřím, že se příště nad Prahou proletím. Určitě se o to aspoň pokusím. Pozoruhodnou historii letounu, který navštívil Prahu, je možno si přečíst na stránce Lufthansa InfoFlyway.

Krátce o letounu Junkers Ju-52/3m:
Junkers Ju-52/3m vznikl z jednomotorového nákladního Ju-52/1m, jehož sériová výroba prvních 12 kusů se rozběhla koncem roku 1930. Junkers ale špatně odhadl poptávku a podařilo se mu exportovat jen jedno letadlo do Kanady. Po postavení 7 strojů sériovou výrobu ukončil a zbývající letadla byla později přestavěna na Ju-52/3m, kteroužto modifikaci začal hlavní konstruktér Junkersu Ernst Zindel projektovat pro civilní osobní dopravu. Pro zvýšení spolehlivosti projektu přidal v dubnu 1931 na Ju-52/1m makety dvou motorových gondol, aby mohl zkoumat jejich vliv na aerodynamiku letadla. Na sedm letadel této koncepce (první vzlet se konal 7. března 1933) ihned přišla objednávka z Bolívie a poté následovaly další ze zahraničí - z Finska, Švédska, Rumunska, jeden luxusní model pro svého prezidenta si objednala Federation Aeronautica Internationale (FAI). Letadla začala létat (a v soutěžích i vítězit) konečně i v Německu a Lufthansa měla zaregistrováno celkem 230 kusů těchto strojů (jelikož se letadlo stalo výborným exportním artiklem, do vypuknutí 2. světové války dodal Junkers přibližně 400 civilních letadel).
Během války se z Ju-52/3m stal významný bombardér - protože projekt Dornier Do 11 měl velké těžkosti, už v roce 1934 dostala Junkers Flugzeugwerke objednávku na 1200(!) bombardérů Ju-52/3m (tak velkou zakázku ovšem nebyl závod v Dassau s to pokrýt a tak byly vybudovány dva nové závody, a to Weser Flugzeugbau a Bernburg). Konstruktér Zindel přidal dvě střelecké věže s kulomety MG-15 - jedna byla v horní zadní části, kulomet měl zásobu 1050 nábojů, druhá byla polozapuštěná, střelec-bombometčík seděl ve věžičce připomínající odpadkový koš, která se vyklápěla směrem dolů, kulomet měl zásobu střeliva 750 ks. Umístěna byla mezi dvěma předními a dvěma zadními pumovnicemi (do každé bylo možno umístit kazetu pro 10 bomb po 50 kg, anebo dvě 250kg bomby). Zásoba paliva 2475 litrů umožnila akce s poloměrem 500 km. Přesto hlavní úloha Ju-52/3m během války nakonec stejně zůstala u transportu materiálu nebo vojsk, neboť výroba se potýkala s nedostatkem výkonných motorů.

Letadla Ju/52m byla vyráběna ještě po druhé světové válce a celkem bylo za celou dobu jejich historie postaveno úctyhodné množství 5415 kusů.

(Prameny: Flight.host.sk, Ju-52 History a USAF Museum Foreign Aircraft)




Další články tohoto autora:
Jiří Wagner

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku