Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 26.5.2003
Svátek má Filip




  Výběr z vydání
 >SINGAPUR: Ministři dostanou nižší platy aby 'šli příkladem'
 >O CHYTRÝCH LIDECH: Lidé na zemi, hvězdy na nebi...(dokončení)
 >SPORT: ...a Nazaret jásal a plesal
 >EU: Dánové hrají evropskou ruletu.
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Cestou necestou v Dobřanech
 >PSÍ PŘÍHODY: K ptákům se nečuchá, jen někdy
 >FEJETON: O ženách a zbytečnosti detektoru lži.
 >GLOSA: Vyděrači v Čechách... Tomá.. Ehm. ANONYM
 >NÁZOR: Vláda chce, aby ODS ovládla mediální rady. Nesmysl? Nikoli!
 >NET: Nový portál o drogách
 >POLITIKA: Ransdorfa vykopli v USA z hospody!
 >GLOSA: Ať žije skutečný svět.
 >NÁZOR: Už víte proč v nastávajícím referendu o vstupu do EU volit ANO?
 >PÁLÍ TI TO?: Jsem také idiot!
 >MÉDIA: Krásná moderátorka, vztek autora a co s tím má společného Železný.

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Náš rybník  
 
26.5. O CHYTRÝCH LIDECH: Lidé na zemi, hvězdy na nebi...(dokončení)
JITA Splítková


Jeho bádání o světech jiných mu zničilo vědeckou vážnost a znevážilo jeho obrovskou vědeckou práci. Pomalu se zapomnělo na jeho velký přínos popularizaci astronomie, na zavedení jeho nového způsobu výuky, na jeho tabulky, atlasy, desítky knih, na jeho pozorování Marsu, dvojhvězd... Nelze cokoliv hned odsoudit, když neznáme souvislosti. Nelze se člověku vysmívat a vyškrtnout jej z historie vědy, když nevíme, co ho k tomu vedlo. Jeho zaujetí pro spiritistická bádání mělo několik, jak osobních tak společenských, důvodů. Osobní důvody jsou lidsky pochopitelné - nedokázal se nikdy smířit se smrtí dědečka, rodičů a poslední rána pro něj byla smrt jeho dítěte. Je logické, že tak citlivý a inteligentní člověk, jako Flammarion, hledal možnosti, jak zjistit, jestli přeci jen jeho milovaní mrtví svým způsobem nežijí dál. K jeho vědeckému neštěstí, ale možná osobnímu štěstí, se narodil v době, která byla hystericky posedlá duchařinou a spiritismem. Kde kdo měl doma stolek, který byl nutný k vyvolávání duchů a cítil se být povolán k diskusím s nimi - čili se pokládal za médium. A právě spiritismus (lépe řečeno spiritisté) Flammariona lapili, nabídli mu naději, že možná...
Teď suďte. Byl to člověk, o kterém by se dalo možná nadneseně, ale pravdivě říct, že přiblížil nebe lidem na zemi. Přesvědčte se, jak krásně, básnickou formou, učil ve svých knihách astronomii,... "Úplné zatmění Slunce jest zjev velice zajímavý a uchvacující... Brzy je zakryta polovice Slunce. Od této chvíle nastupuje místo denní záře bledé, chmurné světlo. Kraj zahaluje se do stínu; všechny barvy blednou. - Ptactvo překvapeno ustává od svých veselých zpěvů a uchyluje se do listí; znepokojená stáda mečí nebo bučí; malá kuřátka choulí se pod křídla své matky. I samy květiny zavírají své korunky, jako by se blížila noc. -- Je viděti již jen malý srp Slunce, který se neustále zmenšuje, až konečně zanikne. Tehdy nastává noc... hluboká a smutná noc. Vše ztichne, na obloze září hvězdy. Vzduch se ochladí, zavane vítr, jehož chlad vás zamrazí. Noční ptáci a netopýři vyletují ze svých úkrytů. Zvířata se děsí, kůň nechce jíti dál a pes, celý se třesoucí, skrývá se u nohou svého pána."
A jinde píše: Třpytná Venuše byla dojista první pozoruhodnou planetou starších, jak pro svůj lesk, tak pro svůj rychlý pohyb. Sotva Slunce zapadne, už svítí za soumraku. Večer co večer vzdaluje se od západu a její lesk roste, po několik měsíců kraluje jako panovnice nebes, pak se ponoří do plamenů Slunce a zmizí. Bývala po výtce hvězdou pastýřů, hvězdou sladkých tajemství. Byla to první z nebeských krásek a jména, kterými ji zdobívali, odpovídají přímému dojmu, který působí na pozorovatele. Homér ji nazýval "Kallistos" , (Nejkrásnější krasopaní), Cicero "Vesper" , (Večernice) a Lucifer "Jitřenka" (Světlonoš), jméno, které také Bible a staré mythologie dávají náčelnici nebeské armády...

Jeho opravdu velký talent byl v popisu dějů a i příběhů, začtěte se do krátké ukázky jak líčí svoji cestu balónem (když se v 32 letech ženil, svatební cesta se na několik dní odehrávala právě v balónu.)... Žádný popis nedovedl by vylíčiti zázračnou nádheru takovéhoto panoramatu. Nejúchvatnější, nejvelikolepější obraz přírody, pozorovaný s výše hory, neblíží se ani k velikoleposti tohoto druhu, pozorované kolmo v prostoru. Jedině tam si člověk uvědomuje, že země jest krásná, že vzduch obklopuje ten svět životním zářením, že stvoření jest nesmírnou harmonií. Prvním, převládajícím dojmem jest pocit úplně nové blahé spokojenosti, k níž připojuje se marnivá radost, že člověk se vidí povznešen nad zbytek ostatních lidí, a pak radost, že obdivuje nesmírnou a neočekávanou podívanou. Co se týče pohybu, ten jest naprosto neznatelný. A skutečně necítili jsme ho nijakým způsobem. Pochopí se to takto : opíráme se nohami o dno loďky, náš střed přitažlivosti jest v loďce, fyziologicky tedy nejsme zavěšeni. A dále, nemáme také žádný pocit větru. Domníváme se, že se nehýbáme z místa. Ten jakýsi pocit nehybnosti je v odporu s míněním, jaké bychom si mohli předem učiniti, když pozorujeme ten prudký pohyb vzduchu. Země klesá pod námi. Paříž, hlavní město země, zcvrkla se pro nás do rozměrů reliefních map, jakou můžeme vidět v muzeu. Široké třídy a velké parky staly se uzounkými cestičkami a nepatrnými zahrádkami. A ten malinký proužek vody, co přelétáme, a kterému lidé říkají Seina, je řeka.
Toto je popis skutečného Flammarionova zážitku z jeho prvního letu balónem dne 30.května 1867. Své vzduchoplavecké zážitky vylíčil v knize "Cesty balonem".

Zrovna tak, jako se Michelangelo bránil tomu, být malířem a nikdy se za něj nepokládal, Flammarion se bránil, aby jeho fantastické romány, byly zvány romány (Lumen, r.1873, Uranie, r.1889, Konec světa, V paprscích luny, obojí r.1883, Stella, r.1897, Výlety do nebe, r.1899...), "nepíšu žádný román" často říkal a mýlil se. Psal. Psal krásné fantastické romány, kde předpovídá rentgenový paprsek, televizi a jiné, ale snad sám věřil tomu, že neustále dělá vědu. To rovněž nepřispělo k jeho vědecké vážnosti a své milované vědě tím udělal medvědí službu. Navíc ještě mátl lidi, když ve svých sci-fi knihách (které vydával za vědecké knihy), své fantazie vykládal formou, jakoby byly pravdou. Člověk - vědecká autorita, kterému lidé bezmezně věřili si to sám měl uvědomit.
V románu Lumen, hovory o nekonečnu duch Lumen autoritativně jedním dechem říká astronomická fakta i Flammarionovy fantazie o obydlených planetách a vše pokládá na stejnou úroveň: Mému vyprávění se vytýkalo, že je mystické.Nijak se nepochopilo, že to není román,ani fantazie, nýbrž vědecká pravda, fysikální fakt, dokazatelný a dokázaný, nepopíratelný,...-Tu se nejedná o obrazotvornost, můj starý příteli. Je to prostě věčná a svatá skutečnost, reálný jev, který má pevné místo v soustavě vesmíru...
Nedivme se tedy, že mnoho lidí uvěřilo všemu, co napsal. Nedivme se, že jeho kolegové se mu později začali i pro toto (nejen pro dušezpytné bádání) vysmívat a distancovali se od něj.

Jeho první sci-fi román je O mnohosti světů obydlených z r. 1862 - přečtěte si jak lyricky využívá matematiky: V mathematice máme theorii limit (mezí). Tato theorie učí a ukazuje, že jsou jisté veličiny, ku kterým můžeme se blížiti neustále, a nikdy jich nedosáhneme; můžeme se jim přiblížiti tak blízko, že není možno více, ale dosáhnouti jich nemůžeme nikdy. Kdo, jsa zasvěcen ve vlastnosti čísel, pokusí se vážiti tuto theorii, pronikne její nejvnitřnější smysl a obrátí ji na soujem světa, uzří najednou zvedati se před sebou obrovský amfitheatr, jehož stupně jdou do nekonečna. Tento amfitheatr jest hierarchie světů: limita spodní, nebo počátek, ztrácející se v hloubi nejnižších stupňů; limita vrchní, čili absolutní dokonalost, je stejně nedostupná; mezi těmito dvěma mezemi pozvedají se bytosti na nekonečné cestě. Kdo tedy se věnuje tomuto pozorování, může si učiniti přibližný pojem o nepochopitelné nekonečnosti tvorstva.
Jinde ovšem nenechává čtenáře na pochybách, že je to jeho fantazie a po letech musíme s úctou říci nádherná:
Meziplanetární raketa se slunečním motorem, model 1941, zkonstruovaná Italem Gussallim, nám slibuje, že v nedaleké budoucnosti budeme moci podnikat cesty ze Země na Měsíc. Že tyto cesty jsou možné, je nepopiratelné. Zůstává však ještě jedna neznámá: vydrží tuto cestu naše tělo? Mnoho příčin nám zavdává podnět k domněnce, že meziplanetární loď budoucnosti obydlená lidskou bytostí se může snadno proměnit v ocelovou rakev bloudící na věky v meziplanetárních propastech.
"O mnohosti světů obydlených", vydáno, Praha 1924.

Pro jeho fantazii, pro jeho vědeckopopulární tvorbu i pro jeho astronomické výzkumy, bylo by neskutečně nespravedlivé, kdyby se na Flammariona zapomnělo.

Pokud si položíme otázku: Zklamal Flammarion? Mohl dokázat více než dokázal, kdyby se nedal zmást city a místo hledání naděje pro sebe se věnoval nadále astronomii a popularizaci vědy? Možná to tak vypadá. Camille by dnes byl pokládán za zázračné, velmi nadané dítě s jistě velmi vysokým IQ. V pěti a půl letech nejenom četl, psal, počítal..., ale byl vůbec nejlepším žákem obecné školy. V patnácti letech napsal svoji první knihu - Cosmogonie universelle - přírodopisnou studii, úrovní odpovídající jeho mládí, ale i genialitě. Jeho druhou knihou, kterou napsal o čtyři roky později, byla právě již zmiňovaná O mnohosti světů obydlených - ta už dosáhla patřičného úspěchu. Škoda, že své fantastické romány nepojmenoval tím čím byly - romány a nezařadil se tak k vědcům píšícím beletrii. Navíc nebylo z jeho strany nutné popudlivě křičet: Nemáte právo prohlašovat za nemožný fakt neznámý, když jste tak neznalí zákona vlastního bytí. Na druhou stranu poctivě přiznal, že jeho "vědecká" dušezpytná bádání nemají takové výsledky, jaké si představoval:
"K mému velkému žalu nás duchové nenaučili ničemu...-... musím podle pravdy prohlásit, že jsou-li duchové psychické bytosti na nás nezávislé při svém jednání během pokusů, pak nevědí o jiných světech více než my..."
A navíc přiznal i to, že ač své milé již zemřelé opravdu miloval a oni jeho, nikdy se mu nepodařilo se s nimi spojit.
Geniální lidi v některých případech (možná ve všech) svým způsobem v dalším nepracovním životě jsou nepraktičtí. Flammarion byl navíc opravdu snílek a rozhodně se nepachtil po penězích, prý nikdy ani nevěděl kolik má v peněžence. A když se mohl stát vlivným politikem, odmítl tuto kariéru (po válce v roce 1871). Byl to člověk s velkou fantazii a citem. Možná, že to co vědě dal, bylo prostě všechno, co mohl, víc nápadů neměl. To se při jeho předchozí tvůrčí práci ovšem zdá málo pravděpodobné a navíc několik let současně s "dušezpytectvím" pracoval na astronomických pracích. Hvězdy na nebi, lidi na zemi a Flammarion se ze země tak často díval na nebe, že se mu z nekonečnosti prostě zatočila hlava.
Geniální hlava, které by současnost měla vzdát patřičnou čest a vrátit do vaničky zpátky to vylité dítě - jeho vědecké a vědeckopopularizační dílo. Jen kdo nechybuje může hodit kamenem - ještě se taková bytost nenarodila a nikdy se nenarodí.
Astronom Faye na adresu Flammariona za jeho života řekl:
"...Na té dráze nalezl sluch u obecenstva a uměl zjednati vědě zájem četného davu, jenž jí zůstával až dosud vytrvale cizím. Tím způsobem prokázal p. Flammarion, jenž byl vysoce ceněn mezi praktickými astronomy zvláště pro své velké práce o dvojitých hvězdách, opravdovou službu obecnému vzdělání, přetvořiv takřka methodu vyučování astronomického..."
Faye - předseda Astronomické společnosti francouzské

psáno pro Nový e-mailový časopis: IQ hádanky


Další články tohoto autora:
JITA Splítková

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku