Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 4.6.2003
Svátek má Dalibor




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Vyjádření názoru se nesmí trestat vězením!
 >POLITIKA: Armádu čeká více změn než dosud
 >MROŽOVINY: Základní bezpečnostní problém Evropy (a Česka)
 >ŽERTÍK: A všichni budou konečně šťastní!
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Okouzlující návštěva Paříže
 >PSÍ PŘÍHODY: Aféra s včelou
 >NÁZOR: Ošklivý sen koalice i koncesionářů
 >TÉMA: Český sen - Vám to asi nedojde...
 >MOBIL: Trápení s hlasovou schránkou
 >GLOSA: Blbě načasovaný Český sen
 >NÁZOR: Proč do EU?
 >EKONOMIKA: Slabý dolar může být problémem pro Evropu
 >UNIE: Evropská mumie
 >GLOSA: Češi objevili kámen mudrců !
 >PENÍZE: Na dovolenou jenom s kartou? Rozhodně ne!

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Náš rybník  
 
4.6. ŽERTÍK: A všichni budou konečně šťastní!
JITA Splítková

 

 

Zaujalo ho chování kluka, který právě přecházel ulici.

Mladík si nese v levé ruce kýbl, štětku a v podpaží pravé ruky ruličky papíru. Zastavuje se na rohu přímo naproti jeho oknu. Rozhlíží se. Pokládá kýbl na chodník. Znovu se rozhlíží.

Rychle v kyblíku namáčí štětku, udělá s ní pár tahů po omítce domu a honem nalepuje na to místo velký plakát.

Žádný obrázek. Něco tam je jen napsáno.

Copak to tam asi ten kluk vylepil? Ptal se sám sebe a šel si pro brýle.

Hmmm ... ne, nepřečtu to ani s brejlema, no až půjdu ven, tak si to prohlídnu.

Zazvonil telefon.

“Ano? Áááá ... ahoj Tondo... ne nezlob se ještě jsem nebral... pozítří ti můžu půjčit...ne...prosím nezlob se tolik nemám...ale polovinu... haló...”

To je strašný, přerušili nás. Nevěřícně kroutí hlavou. Snad se Tonda neurazil, kde bych pro něj ty peníze sehnal? Bezmyšlenkovitě se dívá na telefon. Vzal si adresář a listuje jím, ne ... nikdo mě nenapadá... Teď asi nic nevymyslím. Tak si aspoň uvařím kafe. Odšrouboval uzávěrku od piksličky na kávu... ach jo, už mi došlo, že bych si nějaký skočil koupit? Kolik je? Podíval se na hodiny. ... No to by mohli mít ještě otevřeno.

Shodil ze sebe župan, honem si vzal tepláky, silnou mikinu, do ruky igelitku a vyběhl ven.

 

“Pane, prosíím vás, pane.” Oslovila ho zoufalým hlasem žena středního věku v čisté, bílé, zimní bundě a v černých kalhotách.

“Pane, prosím Vás, nemůžete mi dát nějaké peníze, mě nepřišel invalidní důchod a za týden jdu na operaci, prosím můžete mi něco dát?” Podívala se na něj ztrápenýma očima, bylo vidět, že je skutečně nemocná. Její oči, pohublá postava, šedivá pleť, vše vypovídalo o přítomnosti něčeho nezdravého v jejím těle...

Usmál se na ní “Samozřejmě... mám ale s sebou jen pár korun na kafe...” Podal jí padesát korun.

“Hmmm...” vzala si je, “a víc opravdu nemáte?”

“Ne, sebou ne.”

“Ale doma?” Podívala se smutně na něj.

“Doma ano.” Neví, jak to ukončit, ale opravdu nechce být neurvalý.

“Tak nemůžu jít s váma k vám domů, abyste mi dal víc?” zakňučela žena.

Taková zvláštní upřímnost ho zarazila. “Ne, to ne, ale vy tady bydlíte?”

“Ano, tady.” Ukázala někam neurčitě za sebe.

“Tak já vám sem další peníze přinesu.A hodím vám je do kaslíku. Jmenujete se?” je mu to blbý, že se jí ptá, ale jak by ji ty peníze dal?

“ Shmitrová.” Pípla, sotva ji slyšel.

“Říkala jste Shmitrová?”raději se ubezpečil.

”A bydlíte přesně kde?” zeptal se pro jistotu, aby náhodou nešel jinam a nemusel její kaslík nějak pracně hledat.

“Tady...” ukázala pomaloučku rukou, znovu někam do neurčita.

“A váš dům se nezamyká?”

“Nezamyká?” pohlídla mu poprvé do očí, “nebo asi zamyká?” řekla to jako by se ptala jeho.

“No to já nevím, jestli zamykáte.”

“Nevíte?” Znovu se podívala přímo do jeho obličeje, ale byl to pohled, kterým se nedívala na něj, ale skrz něj.

“Ne.” Teď už nazlobeně vyštěkl a chystal se odejít.

“Zamykáme, samozřejmě zamykáme.” Zavolal úplně pozměněným hrubým hlasem.

“Dobře já zazvoním, ale ukažte mi prosím váš zvonek, abych přesně věděl kde mám zvonit.” Vyšel směrem k ukazovaným domům. Ženička klusala poslušně za ním.

“Tady.” Ukázala na ten prostřední a divně se dívala.

Podíval se na zvonky...”Ale tady nejste nikde napsaná.”

“Ne, já tady bydlím u kamarádky, tady...” chvíli hledala mezi vizitkami na zvoncích... “... Ne tady! Ano, to je ona. Ale já bych raděj šla rovnou s vámi. Prosím. Prosííím...” Znovu tak divně zakníkala.

Nevěděl jak odmítnout, aby neurazil. “No, tak dobře, pojďte...”

 

 

Už to je dnes přesně rok, co Shmitrová u něj bydlí... Dívá se na její vyschlou postavu. Mlčky sedí v křesle a vypadá to, jakoby se každý den scvrkávala.

Moc toho nenamluví, je nemocná, tak pořád leží. Ani toho moc nesní... někdo má psa, jiný kočku, tak já mám tuhle ženskou, co se dá dělat, pomyslel si.

Díval se na ulici. Po protější straně šel takový divný kluk, nesl si v levé ruce kýbl, štětku a v podpaží pravé ruky ruličky papíru.

Zastavil se na rohu přímo naproti jeho oknu, rozhlédl se jestli někdo nejde. Položil kýbl na chodník, namočil v něm štětku, udělal s ní pár tahů po omítce domu a nalepil na to místo velký plakát.

Něco tam bylo napsané.

Copak to tam asi ten kluk vylepil? Ptal se sám sebe a šel si pro brýle.

Hmmm ... ne, nepřečtu to ani s brejlema, no až půjdu ven tak si to prohlídnu. Tohle už jsem jakoby už jednou zažil?... Ne to není možný na protějším domě nikdy žádný plakáty nebyly.

“Pane, prosím vás, pane, kafe!” Ozvalo se z pokoje Shmitrové.

“Ano, už ho jdu dělat.”

Odšrouboval víčko od dózičky s kávou. “Jé paní Shmitrová, ono došlo, tak chvilku počkejte, já ho jdu koupit.” Zakřičel směrem do pokoje.

“Dobře, tady si vezměte padesát korun.”

Vzal si podávanou bankovku. Nedivte se, když totiž Shmitrová uviděla, jak jeho peníze neustále mizí u jiných a ti mu je nevrací, dostala zákonitě strach o existenci a přikázala mu dávat jí celou svojí výplatu. Nevzpouzel se. Navíc, odepřete něco nemocné ženě.

 

Stála před krámkem, všiml si ji, až když ho oslovila zoufalým hlasem:“Pane, prosíím vás, pane.”

Byla to žena středního věku v bílé čisté zimní bundě a v černých kalhotách.

“Pane, prosím Vás nemůžete mi dát nějaké peníze, mě nepřišel invalidní důchod a za týden jdu na operaci, prosím můžete mi něco dát?” Podívala se na něj ztrápenýma očima, bylo vidět, že je skutečně nemocná. Její oči, pohublá postava, šedivá pleť, vše vypovídalo o přítomnosti něčeho nezdravého v jejím těle...

Usmál se na ní “Samozřejmě... mám ale s sebou jen pár korun na kafe...”

“Ale doma?” Podívala se smutně na něj.

“Doma má moje peníze paní Shmitrová, ale počkejte až nakoupím a pak se mnou pojďte, ona vám určitě něco dá.” Poslední slova mluvil už jen sám k sobě. Žena prostě zmizela.

V krámě bylo lidí, několik bab ho předběhlo, nespěchal, tak to tak nechal být.

Když se vracel s kafem domů, všiml si, že na protějším domě skutečně visí plakát.

Co pak to je na něm napsané? Byl zvědavý, a tak přešel ulici.

Velkým černým písmem tam stálo:

UDĚLEJTE DOBRÝ SKUTEK!

Chcete někoho rozradostnit? Chcete se někomu zavděčit? Chcete mu udělat opravdovou nefalšovanou radost?

No tak - oběste se!!! Tím se úplně každému zavděčíte (pokud třeba po vás i dědí, tím ho navíc rozradostníte) a čtenáři novin, ve kterých o vás bude noticka budou mít nefalšovanou radost, že na tom byl někdo hůř a je už tuhej a nejsou to oni...

A teď vážně, opravdu jenom když se oběsíte, prokážete svůj altruismus. Má to výhody i pro vás. Odpadne vám pocit trapnosti nad tím, že jste někomu pomohli a na někoho vám už nezbylo...Jak k tomu ten chudák, na kterého se nedostalo přijde? A jak k tomu přijde ten, co mu pomáháte. Jistě to neděláte jen tak. Je mu trapně, neví co svojí pomocí chcete, proto vás potom raději nezná, nezdraví a přechází na jiný chodník, než jdete vy. A vy určitě chcete nějaký vděk? Vy sobče!

Oběste se!

Provaz mají v každém supermarketu a když se kolem sebe podíváte, vhodných skob se najde... tak běžte!

Jelikož chtěl udělat dobrý skutek a uměl poslouchat, tak se oběsil.

 

Shmitrové po několika dnech došlo, že kafe nebude. Vstala a nakoupila rum.

První doušek ji rozradostnil.

Když si uvědomila, že všechno kolem je jen její, pocítila nefalšovaný záchvat šťěstí.

No, konečně se mi za moji společnost nějak odvděčil, pomyslela si a dala si honem dalšího loka. A nemoc jako zázrakem zmizela. Do roka se hezky zaoblila, vdala se...

Jak vidíte plakáty nikdy nelžou! A proto je dobré se jimi řídit a pečlivě číst, co je na nich napsané. A všichni budou konečně šťastní!




Další články tohoto autora:
JITA Splítková

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku