Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 20.6.2003
Svátek má Květa




  Výběr z vydání
 >IZRAEL: Jejich hrdinové - naši milovaní bratři
 >STORY: Záhadná nevyřešená choroba Mr. Robertse
 >POLITIKA: Falešné karty pana poslance Zahradila
 >POLITIKA: Češi a Němci v koalici odhodlaných
 >ZAMYŠLENÍ: Hippokrat by se dnes divil.
 >SKANDÁL: Trapnost záře nebývalé a dosahu dalekého
 >„Zrychlení“ ADSL – nemilé překvapení pro uživatele i ministra Mlynáře!
 >VÍKENDOVINY: Na obzoru plachta bílá - jsou to uši krokodýla! 2.
 >Barmští generálové jsou mistry politického vyděračství
 >POSTŘEH: O ťukání
 >Ondřej Neff zdraví z cest.
 >POLITIKA: Evropané s.r.o.
 >NÁZOR:USA by neměly Írán zahánět do úzkých
 >POLITIKA: Vládou zamlčovaná fakta o výsledcích referenda
 >PENÍZKY: Stát nečinně přihlíží nenasytnosti našich bank

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  >>  Izrael  
 
20.6. IZRAEL: Jejich hrdinové - naši milovaní bratři
Yehuda Lahav

Mladá učitelka Adina Shapiro byla na cestě do školy, když slyšela v rozhlase, že v Jeruzalémě byl opět spáchán atentát. Zpráva ji velice vzrušila. Jména mrtvých a raněných ještě neoznámili, ale Adina věděla, že někteří její příbuzní anebo přátelé mohli být v blízkosti výbuchu.. Jakmile vstoupila do třídy, žáci si ihned všimli jejího pohnutí. Když jim řekla, co se stalo, všichni začali utěšovat slzící učitelku.
V Izraeli se to může stát kdykoli a kdekoli. Zvláštnost Adinina případu spočívá v tom, že ona je ortodoxní židovská žena a vyučuje v Betlémě palestinské děti. Narodila se přes 28 lety v Americe, její rodiče se usadili v Jeruzalémě když byla čtyřletá. Skoro celý svůj život strávila v uzavřené ortodoxní komunitě. I se "světskými" Židy se jen zřídka dostala do styku, skoro o nich nevěděla víc, než že nedodržují zákony Tóry a proto je považovala za velice politováníhodné. Arabové - ač žili ve vzdálenosti pouhých několika set metrů v jiné části Jeruzaléma - byli úplně vně jejího duševního obzoru.
Avšak jednoho dne, při nákupech, si všimla inzerát v novinách: "Palestinská škola hledá učitele hebrejštiny". "Snad do mně vstoupil čert", vyprávěla Adina reportérovi izraelských novin Haaretz, "zavolala jsem jim". Na druhém konci linky se ozval americký dobrovolný pracovník. Řekl, že škola se nachází v Betlémě. "Do toho se mi už vůbec nechtělo. Myslela jsem, že škola je ve východním Jeruzalémě. Tam bych ještě šla. Ale do Betlému? Normální člověk nic takového neudělá". Avšak americký dobrovolník ji tak dlouho přemlouval, až souhlasila školu navštívit.
Z východního Jeruzaléma ji zavezl taxík do Betlému. "Třásla jsem se strachy. Bála jsem se Arabů, bála jsem se atentátů, bála jsem se cizího, neznámého prostředí". Ve škole "Květy naděje" Adinu velmi hezky přijal ředitel Husejn Isa. Nabízeli jí všelijaké dobroty - "já jsem však nemhla přijat ani šálek kávy, vždyť šálek nebyl košer". (Od té doby zaměstnanci školy se už co-to naučili o košerství a Adině nabízejí jídlo a pití v jednorázově použitelných plastických talířích a sklenicích).
"Zcela úpřimně jsem řekla řediteli: věřím ti, že nejsi terorista, ale jak mohu vědět, zda tví přátelé nebo sousedé mne nechtějí zavraždit?" Pak ředitel Adinu zavedl do jedné třídy - "a v tom okamihu mi zjihlo srdce. Děti nemohou být teroristé. Děti jsou prostě děti". Ředitel se obrátil k žákům: "To je učitelka Adina, bude vás učit hebrejsky. Kdo z vás se chce učit hebrejsky?" Když takovou otázku položí ředitel, přirozeně se hlásí všechny děti. Avšak jeden ze žáků také odůvodnil, proč se chce učit hebrejsky: "Občas k nám vniknou izraelští vojáci a já bych chtěl porozumět, co chtějí". Chlapec řekl vniknou. Zdvořilý ředitel to přeložil: "Občas k nám přijdou na návštěvu"...
Adina však i tak pochopila, o co jde. "Pro mne to byl otřesný zážitek. Vojáci, o nichž mluvil chlapeček, jsou mí přátelé a bratři, o které se strachujeme a na které jsme hrdí. Ale nyní jsem byla nucena je vidět ze zorného úhlu palestinských dětí". Snad tento zážitek byl rozhodující pro to, že Adina začala pracovat v betlémské škole. Zpočátku přijížděla jednou týdně, pak dvakrát, později denně. Za svou práci však nechtěla přijat peníze. Vždyť v jejím domácím okolí se i tak našli takoví, kteří ji obviňovali, že "opatřuje děti nepřátel" - ještě by scházelo, aby mohli říci, že se prodala Palestincům za peníze... Oblíbila si děti, i děti si oblíbily Adinu. "I já i oni jsme se museli smířit s myšlenkou, že mí bratři a přátelé jsou jejich okupanti, a jejich bojovníci za svobodu jsou vrazi našich lidí. Je těžké žít s tímto vědomím, ale myslím si, že děti mohou sloužit jsko nejlepší most porozumění a smíření".
To byl začátek. Od té doby uplynulo sedm let a Adina stále ještě pracuje v betlémské škole, ale od té doby rozšířila svou činnost. Spolu s palestinským pedagogem Rasanem Abdallahem organizuje společná setkání izraelských a palestinských studentů a společné semináře pro izraelské a palestinské učitele. Každé takové podujetí je přísně založeno na zásadách vzájemnosti a rovnosti. Rasan Abdallah a Adina Shapiro vedou nadaci "Děti Blízkého východu" (MECE), jejíž jedna kancelář je v Jeruzalémě a druhá v Ramallahu, zaměstnanci jsou zpoloviny Izraelci, zpoloviny Palestinci. Seminářů se účastní každoročně asi 300 izraelských a palestinských učitelů a jednou za rok se v některé středomořské zemi pořádá jednotýdenní setkání, které financují mezinárodní nadace. Od začátku "intifády" (palestinského lidového odporu) ovšem pořádání společných podniků často naráží na překážky, proto je třeba někdy pořádat semináře zvlášť pro izraelské a palestinské učitele, ale i v těchto případech přísně dbají o dodržení zásady vzájemnosti a rovnosti. Adinu a Rasana už pozvali do New Yorku na seminář, pořádaný OSN, kde oba přednášeli o výchově k vzájemnému pochopení a k míru.
Bylo by přehnané tvrdit, že Adina - a na své straně přirozeně také Rasan Abdallah - naráží všude na pochopení a sympatie. Jistý rabín ji dokonce obvinil z kacířství - pravda, později se za to omluvil. Adina má potíže i ve vztazích se svými izraelskými laickými přáteli. Adina zůstala hluboce věřící ženou a její světští přátelé občas projevují málo pochopení pro její víru a pořádají své schůze často v sobotu, také promítají filmy v sobotu a - v protikladu s jejími betlémskými kolegy - nezajišťují pro Adinu košer stravu. Naproti tomu v jejím původním prostředí mnozí změnili svůj názor na šance arabsko-židovského soužití právě pod vlivem Adininých zkušeností. Mezi nimi je na prvním místě Adinin tatínek. Zpočátku měl výhrady vůči Adininé činnosti, ale po jistém čase poznamenal: "Jestli židovská nábožná žena a křesťanští Arabové nacházejí společného jmenovatele a jsou s to spolupracovat - pak ve vhodném ovzduší je soužití možné mezi všemi Izraelci a Palestinci".
Yehuda Lahav, Tel-Aviv




Další články tohoto autora:
Yehuda Lahav

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku