Blíží se krásná doba zvaná prázdniny a s ní se pojí jeden jev - o prázdninách píšete asi víc dopisů, pohledů a to nejen těch elektronických, ale i klasických. Napíšete text, složíte papír, dáte do obálky, voblíznete obálku, nalepíte známku..., ale jak to bylo s psaníčky dříve? A hlavně, jak se zachovávalo dopisní tajemství?
Nežli byl vynalezen papír, balily se pergameny do svitků, kterými se protahovala šňůrka, která se dole k listině pečetila, takže pečeť na ní visela. Pokud jste se chtěli dozvědět, co na pergamenu stojí napsáno, tak jste museli pečeť odstaranit a tím pádem jste dali najevo, že jste porušili listovní tajemství a adresát hned věděl, která bije (ledaže by si dotyčný zvědavec - intrikán nějak opatřil pečeť pisatele... ty si však každý střežil). Takže takto fikaně a přitom jednoduše bylo znemožněno nahlédnout do listin osobám nepovolaným.
Z čehopak byla pečeť? Neťukejte si na čelo, že jsem poněkud mimo a z čeho jiného, že by jako mohla být, než z pečetního vosku... Omyl!
Nejskvostnější, nejdražší, nejhonosnější a ne pro každého a každou listinu byla pečeť zlatá. Bývala opravdu jen na velmi důležitých listinách královských a diplomatických, tzv. bulách.
Stříbrného pečetidla užíval císař Ludvík Pobožný, turečtí sultánové a velmistr řádu maltézského.
Olovem pečetil papež, cařihradský patriarcha, benátský dóže a někteří němečtí císařové.
Pečetní vosk a pečetní lak vyráběli nejdříve Portugalci. Ti se to naučili (nebo jim nápad ukradli?) od výrobců a zřejmě i vynálezců ve Východní Indii.
Velikosti pečetí byly různé, od malého penízku až k velikosti polévkového talíře.
Pečeť Bedřicha III: měla v průměru 17 centimetrů.
Za starých dob záleželo i na váze pečeti. Tak z pečeti řeckého krále Jindřicha III. Byl později ulit zlatý kalich, a bula Kristiána V. dánského vážila 70 dkg ryzího zlata.
Později byly pečeti už jen ze zlatého plechu, velmi tenkého, připevněného na desku z kovu laciného.
Rovněž počet pečetí rozhodoval. Tak stížnostní bula měst českých koncilu kostnickému měla 250 pečetí.
Barva pečetí se řídila zvláštními nařízeními. Jen císařové a králové pečetili červeně, kláštery a města zeleně.
Dnes najdete stará pečetidla v muzeích, ale mnohá města udržovala dlouho svoje privilegia a jen proto, že pečlivě střežila příslušné listiny s pečetěmi.
Nynější doba si nežádá (naštěstí) pečetí závěsných, stačí pečetní vosk různé barvy, do něhož se vtiskuje monogram, někdy snad ještě celé razítko.
A není třeba ani vosk, stačí ražené nálepky a nejmodernější jsou reliéfní plastotypy - pro vytlačení razítka do papíru, proti padělání dokumentů a samolepící holografické etikety.

JITA Splítková

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku