Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 21.6.2003
Svátek má Alois




  Výběr z vydání
 >TÉMA: Hippokrates na věčné časy a nikdy jinak
 >SPORT: Dublin - Dnes začíná Světová speciální olympiáda
 >GLOSA:Omluva: za co vlastně?
 >MOBY DICK: Týden č. 25 v Českých Textárnách
 >IZRAEL: Jejich hrdinové - naši milovaní bratři
 >STORY: Záhadná nevyřešená choroba Mr. Robertse
 >POLITIKA: Falešné karty pana poslance Zahradila
 >POLITIKA: Češi a Němci v koalici odhodlaných
 >ZAMYŠLENÍ: Hippokrat by se dnes divil.
 >SKANDÁL: Trapnost záře nebývalé a dosahu dalekého
 >„Zrychlení“ ADSL – nemilé překvapení pro uživatele i ministra Mlynáře!
 >VÍKENDOVINY: Na obzoru plachta bílá - jsou to uši krokodýla! 2.
 >Barmští generálové jsou mistry politického vyděračství
 >POSTŘEH: O ťukání
 >Ondřej Neff zdraví z cest.

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zdraví  
 
21.6. TÉMA: Hippokrates na věčné časy a nikdy jinak
Zdeněk Poledna

Hippokratova přísaha, původně dobře myšlená proklamace vyjadřující historickou kontinuitu etických zásad naší civilizace, se dnes často mění v klacek, kterým jsme občas mláceni po hlavě lidmi, kteří tento text nikdy nečetli. Podvědomě však mají mnozí za to, že se jedná o něco mezi vojenskou přísahou a nabídkou akčních slev. Abychom vyhověli všem očekáváním, která jsou na nás kladena, máme být zároveň také sociálními pracovníky, finančními a právními poradci, humanitárními nadacemi a kouzelníky, kteří se umí rozdvojit nebo roztrojit. Neměli bychom mít dovolenou a zřejmě bychom neměli ani spát.
Vzhledem k tomu, že tento text nezná zřejmě ani většina z nás, dovoluji si jej na tomto místě pro zajímavost připomenout:
"Přísahám při lékaři Apollonu, při Hygieii a Panacei, volám za svědky všechny bohy a bohyně, že ze všech sil a s plným svědomím budu plniti tento slib:
Budu si vážiti svého mistra v tomto umění jako svých vlastních rodičů, budu se s ním děliti o svůj příjem, budu mu dávati to, čeho bude míti nedostatek, budu pokládati jeho děti za své bratry pokrevné a ze své strany vyučím je v tomto umění bez odměny a bez závazků.
Umožním účast na vědění a naukách tohoto oboru především svým synům, dále synům svého mistra a potom těm, kdo zápisem a přísahou se prohlásí za mé žáky, ale nikomu jinému.
Aby nemocní opět nabyli zdraví, nařídím opatření podle svého nejlepšího vědění a posouzení a budu od nich vzdalovati všechno zlé a škodlivé.
Nehodlám se pohnouti od nikoho, ať je to kdokoliv, abych mu podal jedu nebo abych mu dal za podobným účelem radu.
Nedám žádné ženě vložku do pochvy s tím úmyslem, abych zabránil oplodnění nebo přerušil vývoj plodu.
Svůj život i své umění budu ceniti jako posvátné, nebudu dělati operace kamene, a vstoupím-li do domu, vejdu tam pro blaho nemocných, zdržím se všeho počínání nešlechetného, neposkvrním se chlípným dotekem s ženami, muži, se svobodnými ani s otroky.
O všem, co uvidím a uslyším při léčení samém, nebo v souvislosti s ním, zachovám mlčení a podržím to jako tajemství , nebude-li mi dáno svolení k tomu, abych to řekl.
Udržím-li pevně a dokonale věrnost této přísaze, buď mi za to dán šťastný život pro všechny časy, kdybych však se proti této přísaze prohřešil, ať mě postihne pravý opak."
Je snad nad slunce jasné, že tyto zásady nelze dodržovat doslova. Hippokratovo poselství je možné chápat pouze v symbolické rovině. Navíc ani není jisté, zda je jediným autorem skutečně tento řecký lékař-filosof , současník Sokratův, nebo zda v průběhu času někdo něco nepřidal nebo nevypustil. Nelze ani posoudit kvalitu překladu. Jsem si například zcela jist, že existuje nejméně ještě jeden český překlad, ve kterém se mj. praví, že "zájem pacienta povýším nad zájem svůj." Projdeme-li Internet, najdeme hned několik verzí. Tamtéž lze také nalézt obrovské množství různých spolků, organizací a snad nejvíce obchodních společností, které mají jméno Hippokrates v názvu. Asi právě proto, že je Hippokrates takovou mediální celebritou, se občas bulvární tisk s rozkoší rozepisuje o tom, jak se ten který lékař zpronevěřil své přísaze, když je řeč o nějakém podezření na odborné pochybení nebo finanční nesrovnalosti.
Tolik úvodem. Původně jsem ale chtěl psát o něčem jiném: v dnešní politické terminologii již spolu zcela splývají pojmy právo a nárok. Jako právo bývalo dříve definováno něco, co člověku nesmělo být znemožněno vykonat, v čem mu nesmělo být bráněno. Tedy právo na svobodu projevu, shromažďování, vyznání, cestování, atd. Naproti tomu nárok je něco, co má být dotyčnému vydáno, vyplaceno, poskytnuto. Právo na práci, bydlení, bezplatnou lékařskou péči. Pokud ten, kdo nárok slibuje svému slibu i dostojí, je všechno v pořádku. Problém ale nastává v okamžiku, kdy někdo obyvatelstvu něco slíbí a očekává, že to poskytne a zaplatí někdo jiný. To už má ale s právem již velmi málo společného. Proto mi například slovní spojení sociální právo připadá zrůdně komické.
V dennodenním shonu se tedy snažíme kličkovat mezi předpisy, vlastním svědomím, nedostatkem času a stresem ve snaze vykonávat svou profesi podle Hippokratova doporučení a přitom se svou prací i slušně uživit. Příliš snadno potom ztrácíme nadhled a prostor k přemýšlení, bez kterého se žádná tvůrčí práce vykonávat nedá. A zatím se za našimi zády neustále prodlužuje seznam toho, co musíme a nesmíme, aniž by se vynálezci příslušných práv a nároků obtěžovali se s námi alespoň poradit. Na Hippokrata se však odvolávají velmi často. (Cituji např. z dokumentu Globální cíle WHO pro orální zdraví do roku 2010: "Výdaje za péči směřující k udržení funkčního chrupu nepřekročí 1/100 sociální podpory, podpory v nezaměstnanosti, nebo minimální mzdy." Nebo: "Přístup k péči o orální zdraví bude umožněn pro 90% populace do jedné hodiny při akutních situacích, do jednoho dne při subakutních situacích a do jednoho měsíce při volitelné péči." Jen si to spočítejme…)
Bohužel tento stav často vede i ke snížení kvality námi poskytované péče. Kolikrát "léčíme" pouze tím, že něco zalepíme, zaplácneme, namažeme, vypláchneme. Ve snaze nepřijít o pacienta se mnozí z nás jako čert kříži vyhýbají sebemenší zmínce o přímých platbách, i když by pacient placený zákrok kolikrát rád podstoupil. Neviditelná ruka trhu ovšem působí a dokud budou naše služby vnímány pouze jako nepříjemné nutné zlo, nebude mít veřejnost zřejmě důvod nám více platit a bude na nás nakládat čím dál více nesplnitelných povinností. Pacient musí být přece ale přesvědčen, že platí ne proto že je zahnán do kouta a nemá jinou možnost, ale proto, že kvalitní ošetření mu přinese zlepšené zdraví, tedy něco pozitivního. A zde je asi jádro problému: měli bychom našim pacientům více vysvětlovat výhody moderních léčebných metod a snažit se je i aplikovat. To ale znamená i výraznou finanční spoluúčast pacienta. Jinak to opravdu nejde. Teprve potom ubude stresu i nekvalitní práce a nespokojených pacientů. Chce to ovšem také tyto metody bezpečně ovládat a zároveň si jako vysokoškolsky vzdělaní odborníci neustále klást otázku, zda je na úrovni doby i naše dosavadní pojetí toho co je a není kvalitní. Kriterium kvality se nedá nikdy přesně nadekretovat, to musí mít každý z nás stanoveno na základě vlastního nejhlubšího přesvědčení. Jako příklad bych uvedl, zda třeba pryskyřičné korunky jako trvalá náhrada ve frontálním úseku u pacienta v produktivním věku jsou ošetření lege artis v zemi, která stojí na prahu 21. století a stává se již součástí nejvyspělejší části světa. Jsou? Nejsou? Odpověď se nalézá nejspíš někde mezi dvěma mlýnskými kameny, z nichž jedním je legendární Hippokrates v našich myslích a druhým těžký balvan sociálních práv, nároků a demagogických slibů, kterými je zavalena současná zdravotní legislativa. Co je potom vlastně to blaho nemocných, jak se o něm zmiňuje Hippokrates: být kvalitně ošetřen, nebo zásadně nic neplatit?




Další články tohoto autora:
Zdeněk Poledna

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku